11. srpen 1538 - část druhá

4.2K 319 34
                                    

Po trávě, zadupané do bláta Bolewnské pláně, se rozstříkla čerstvá krev. Sir Nuyas právě sťal hlavu jednomu Salvicijci. Ten muž se nějakým zázrakem dokázal prodrat skrze jatka bitvy před nimi a s bojovým pokřikem vyrazil k poslední řadě lordů s Henrym v čele, meč napřažený.

Krveprolití bere mužům zdravý rozum.

Ozvalo se rychlý svist a pak těžká rána, když mužova hlava dopadla po úderu kapitána královské gardy na zem, mnoho metrů od jeho původně zamýšleného cíle.

Henryho bělouš přešlápnul, jako kdyby se na něj přenesla stále narůstající nervozita jeho pána. Henry se ani nemusel obracet na tváře těch několika mužů kolem sebe, své gardy a několika málo lordů, kteří neveleli oddílům, aby věděl, že se na nich značí právě ta emoce, kterou zrovna demonstroval jeho kůň.

Tato bitva se nevyvíjela dobře.

Na počátku, když se jejich přední linie střetly se Salvicijci a ještě chvíli poté, se zdálo, že čísla nebudou nakonec hrát zase až takovou roli, že jejich muži se i v oslabení dokážou vyrovnat té strašné salvicijské mase, která se na ně valila ze všech stran. Ale pak se vše pomalu začalo zvrhávat. Ačkoli se většina z nich držela překvapivě dlouho, královi muži stejně začínali postupně ochabovat pod nepřátelským náporem.

Henry se ohlédl na mladého lorda Turleye, který se před dobrou tři čtvrtě hodinou přemístil k jeho levému boku, nyní tiše sledujícího bitvu. Přitom se rozpomněl na turnaj ve Willstonu, na to, jak právě s ním naprosto úmyslně prohrál klání. Nikdy neměl k Turleyům nikterak vřelý vztah, ovlivněn nepřátelstvím panujícím mezi jejich rodem a jeho nejvyšším rádcem. A konkrétně lord James mu byl po určitou dobu sám o sobě trnem v oku, tehdy ještě z jiného důvodu.

„Veličenstvo? Jste v pořádku?"

Samozřejmě, že si Turley všimnul upřeného pohledu svého krále, poté, co na okamžik přece jen odtrhnul oči z té děsivé scény před nimi.

Henry na okamžik zaváhal, poté však přeci jen odpověděl. „Povězte, lorde Turley," naklonil hlavu pomalu na stranu. „Proč jste takto usoudil?"

„Váš výraz," odvětil Turley ihned. „Něco mi to připomíná, pokud smím být tak smělý."

„Smíte," potvrdil Henry neochotně, i když sám nevěděl, jestli chce jeho slova slyšet.

„Víte, má matka se velmi dlouho přátelila se salvicijskou infantkou Isabellou. Vlastně tomu tak bylo od doby, co její loď zakotvila v Richtendu."

Henry trochu povytáhl obočí, toto se ubíralo zcela jiným směrem, než očekával.

Lord Turley pokračoval. „Když jsem byl ještě dítě, byli jsme proto na Farewoodu častými hosty, a to i poté, co infantka Isabella a lord Farewood zemřeli. Ale proč se o tom zmiňuji – váš výraz mi připomíná pohled na tváři dcery lady Isabelly pokaždé, když jsme po smrti jejích rodičů opouštěli ono panství. Byla to vždy ta nejistota a obavy, které se v takových chvílích snažila skrýt pod maskou sebejistoty."

„Stačí." Henry to slovo těžce drtil mezi zuby.

Turley ale pokračoval. „Chtěl jsem tím říct, že ta nejistota v jejích očích, strach z lorda Basola a osamění se po letech přerodily v něco jiného. Ona to, navzdory všem okolnostem, dokázala přetvořit v sílu. A vy to dokážete také."

„Lorde Turley," zavrčel Henry nyní již nepokrytě výhružným tónem.

Turley naznačil úklonu. „Jak si přejete."

AnneWhere stories live. Discover now