Anne

3. květen 1538 - část první

Bylo to sotva pár minut, co uslyšela tlumené odbíjení kostelních hodin, oznamující třetí hodinu ranní. Čtyři údery a pak nic, ticho, přerušované jen pravidelným oddechováním vedle ní. Anne, jež za celou noc nezamhouřila oka, tehdy konečně odtrhla pohled od nebes z těžké látky nad sebou.

Je čas.

Lehce se vymanila ze sevření paží, i ve spánku ovinutých kolem ní, zatímco si dala pozor, aby její pohyby byly co možná nejplynulejší a nejméně rušivé vůči muži spícímu pouze několik centimetrů vedle. Velmi pomalu se nakonec zvedla do sedu, zatímco její hlava se obrátila přes rameno nazpět, jen aby na něj Anne mohla naposledy pohlédnout.

Nyní a pak již nikdy víc.

Kdyby měla slovy popsat ten výjev, věděla, že by musela zůstat němá, neboť žádný výraz nemohl zachytit to, na co její oči právě hleděly. Muž, jehož tvář se nacházela jen o kousek od místa, kde ještě před chvílí spočívala ta její, tiše oddechoval, s víčky pevně sevřenými. Ve spánku ztrácel veškeré královské rysy, jakákoli pýcha či nadutost, to vše bylo pryč. Namísto toho se na jeho tváři usadil výraz ... klidu? Ne, to nebyl ani zdaleka ten správný výraz.

Anne najednou zatoužila se té tváře ještě naposledy dotknout a její paže také sama od sebe vystřelila kupředu, ona ji však stačila zarazit uprostřed pohybu.

Svou šanci jsi již měla, napomenula se v duchu.

Stáhla ruku zpět a zároveň se opět přinutila obrátit kupředu, k potemnělé komnatě, kde obrysy nábytku odhaloval pouze slabý měsíční svit. Odstrkujíc přikrývku stranou, Anne shodila nohy z lože, nechala bosá chodidla spočinout na koberci a vstala z lože. Ani ne po dvou krocích však přes její nahou pokožku přeběhl mráz, studený noční vzduch políbil její kůži, již před jeho dosahem skrývaly pouze dlouhé lokny kaštanových vlasů, volně splývající Anne po zádech a ona se chladem zachvěla.

Současně se mezi jejími stehny čím dál více začínala ozývat plíživá bolest. Anne se mělce nadechla. To ... nic, pokusila se uchlácholit sama sebe v duchu, až moc dobře však věděla, že tohle může být jen předzvěst nepříjemných budoucích důsledků.

Než aby se tím vším zaobírala, raději sebrala ze země nejspodnější vrstvu oděvu, svou bílou spodničku a přetáhla si ji přes hlavu. Poté lehkými kroky obešla lože, zároveň se opatrně vyhýbajíce zbytku jejich ošacení, rozházenému všude kolem. Znovu se zastavila až před čelem majestátní postele s nebesy, úmyslně však odvrátila pohled stranou.

Ne, její zrak se tím směrem již nesměl vydat ani jedinkrát. Měla oprávněný strach, že by býval stačil jediný pohled a její tak dlouho budované odhodlání by se rozpadlo jako domeček z karet.

Henry, zašeptala v duchu a sklopila zrak.

To mělo však opačný efekt, než v jaký doufala, neboť přímo u jejích nohou se nacházel pohozený rudý šat a jeho šněrovací tkanice, na několika místech zpřetrhaná. A Anne se znovu zachvěla, tentokráte s tím chlad ale neměl co dočinění.

Její mysl začaly proti její vůli znovu zaplavovat jen několik hodin staré obrazy. Jako kdyby ty paže, pevně uzamknuté kolem ní a žhnoucí kůži na té své ...

Obrátila se na patě a dříve, než si to mohla rozmyslet, prošla do vedlejší místnosti, připojené pracovny. Tiššeji, než ta nejmenší myška, stanula za psacím stolem a jeho deskou s kopicí listin, koupající se v slabém stříbrném světle, přicházejícím skrze okna za jejími zády. Anne všechny listy opatrně odsunula stranou, nacházejíc pod nimi jeden prázdný a vedle i kalamář s inkoustem a husím brkem. Uchopila brk, její ruka se však zastavila těsně nad začátkem prázdného listu.