6. srpen 1538 - část první

4.2K 321 26
                                    

Komorné se toho rána třásly prsty, když neobratně splétala její vlasy. Sotva jí to ale Anne mohla vyčítat.

Před šesti dny se dali na pochod, vojska západu a severu opustila své prozatímní ležení na okraji Lavonde a rozbila nové nedaleko Fluppenu, menší vesnice poblíž hranice s Terdenem. Stalo se tak na základě porady několik dnů předtím.

Dívčina konečně zvládla dokončit zjednodušenou verzi Annina obvyklého účesu a následně jí na hlavu upevnila jednoduchou čelenku. „Ještě něco, paní?" špitla potom tiše, zatímco ustoupila vzad.

Anne zavrtěla hlavou a zvedla se ze stoličky. „Ne, to bude vše. Děkuji."

Služebná se rychle uklonila, načež rychle vyrazila ze stanu. A Anne osaměla.

„Cada cosa con una punta cortanda no tiene que ser una arma."

Ne vše, co má ostrou špičku, musí být zbraň.

Nevěděla jak, dávná slova její matky se Anne najednou vynořila v hlavě, když přistoupila ke stolu uprostřed stanu, na němž ležely její jezdecké rukavice. Přesněji řečeno, na němž ležela dřevěná truhla, na které ležely její rukavice, na místě, kam je nejspíše předtím odložila služebná. Anne je však odsunula stranou, letmo přejížděje dlaní po obyčejném dřevěném víku schrány.

„Y hay unas armas que la no necesitan."

Ale některé zbraně ji ani nepotřebují.

Dříve než si v tom stačila sama zabránit, Anne rychle zvedla víko a vyjmula ten stříbrný krunýř ze sametového polstrování. Zvedla si jej před oči, pohledem přejížděje po jeho zaoblení, tvaru bez pochyby přizpůsobenému pro ženské tělo.

Mohl snad tušit, že podobná situace nastane? Už tehdy?

Anne takto na okamžik setrvávala, nehybná, jen se svými vlastními myšlenkami a neobvyklým kusem zbroje před očima.

A i kdyby? namítla sama sobě v duchu. Nic by se tím nezměnilo.

Polkla a spustila paže s krunýřem dolů. Už se jej chystala vrátit zpět, když její pohled upoutala jasně bíla skvrna na rudém sametu, ještě před chvílí skrytá kovem a záhyby látky polstrování. Jenomže ... Ne skrvrna. Lístek.

Pocítila nenadálý chlad, když odložila ten kus kovu zpět, jenom aby její prsty mohly nahmatat drobný útržek pergamenu a její oči okamžitě upoutaly tři řádky slov, která jej zdobila.

Neb zmýlen ten, kdož se domnívá,

že by snad byl spatřil bílou laň.

Lišky bystré ona ukrývá.

Nikdy předtím tento rukopis neviděla, ani tak ale nepochybovala o tom, kdo by mohl být autorem oněch veršů. A stejně jako její služebné před chvílí, i jí se nyní roztřásly prsty, ačkoli z jiného důvodu.

Rychle stiskla víčka k sobě, i tak ale její tvář stihla zbrázdit osamocená slza.

Nemůžu jej obléct. Nebylo by to správné.

Předtím než se opět natáhla pro rukavice, její prsty rychle přehnuly lístek napůl a Anne jej bez delšího uvažování zastrčila do záňadří svého jezdeckého šatu. Natahuje si rukavice na prsty, vyrazila ze stanu, nechávaje truhlu s náprsním krunýřem za sebou.

Válečný tábor se toho rána změnil na tábor duchů. Když Anne vykročila před stan, okamžitě postřehla ten znatelný rozdíl, najednou bylo všude ticho. Kromě čekajícího sira Richarda a jejich koní nebylo kolem živáčka. Táborové ohně, ještě včerejšího večera plápolající k nebesům, byly nyní uhašené anebo už jen lehce doutnající. Cesty mezi stany prázdné a veškeré zbraně pryč.

AnneWhere stories live. Discover now