23. listopad 1537

5.7K 362 16
                                    

Anne se otočila, neboť zvuk Katherininých kroků za ní utichl.

„Jste v pořádku?" zeptala se, když uviděla, jak se její věrná přítelkyně ztěžka opírá o kamennou zeď.

Katherine přikývla, krátce nato však si však rychle pozvedla ruku před ústa.

Anne zavrtěla hlavou. „Takto zde nemůžete zůstat," namítla a přistoupila k ní blíže. „Pojďte, odvedu vás k vašim komnatám."

„Ne, madam," vyhrkla Katherine ztěžka. „Nemohu vás nechat samotnou, ne s lordem Thomasem!"

Anne se pousmála, ta oddanost ji zahřála u srdce. „To bude v pořádku, Katherine," odvětila, zatímco ovinula paži kolem přítelkyniných zad a pomohla jí na cestě zpět. „Lord Thomas bude nešťastný z odjezdu jeho Veličenstva. Nebojte, ani si mne nevšimne."

Její slova dle všeho Katherine přesvědčila. Dívka se nechala odvést ke své komnatě. „Myslím, že po zbytek svého života už nechci pálenku ani vidět," poznamenala, zatímco stiskla kliku od dveří.

Anne se tiše rozesmála. „Včera jste nevypadala, že by vám to nějak vadilo. Navíc, myslím, že jste docela udělala dojem na lorda Jamese. Neznám žádnou dámu, která by zvládnula takové množství pálenky, jako vy."

Katherinin výraz se na okamžik rozjasnil. „Na lorda Jamese?" vypískla.

Anne přikývla a rozesmála se ještě více. „Pojďte."

~~~

Ten rubín se na jejím prstě vyjímal až příliš dobře. Zatímco všude kolem bylo ticho a chodbou se rozléhalo pouze klapání jejích podpatků, Anne natáhla prsty levé ruky, aby si mohla svůj nový šperk lépe prohlédnout. Aniž by jej čímkoli olemovali, podlouhlý šestiúhelníkový kámen byl zasazen do jednoduchého zlatého šperku. Bylo až neuvěřitelné, že by si jeho královská Nabubřelost nechala něco tak ... prostého? Kámen sám o sobě měl jistě velkou cenu, zpracování prstenu bylo však až příliš jednoduché.

Musel mít spíše emocionální než jakoukoli jinou hodnotu, pomyslela si Anne. Při té myšlence si nedokázala pomoci a škodolibě se pousmála, neboť fakt, že jej získala do svého vlastnictví právě ona, znamenal další drobné vítězství.

Avšak jakmile odhlédla od své ruky, zarazila se. Vepředu, uprostřed dlouhé chodby, právě původní majitel prstenu shlížel skrze skleněnou okenní tabuli na dvůr pod nimi. A stál tam zcela sám.

Anne na okamžik zpanikařila. Za žádnou cenu si nepřála opět čelit tomuto muži, ne když po tomto dni již nikdy možná nebude muset. Jejich včerejší setkání dokázala proměnit v další vítězství a nechystala se riskovat možnost, že by se měla rozloučit poražená. Nicméně, jeho Veličenstvo již zaslechlo její kroky a Anne tak nedobrovolně musela poklesnout do pukrle, byť jen malého.

Jsme zde pouze on a já. Anne se při té myšlence uklidnila. Dokud nikdo z dvořanů nebyl svědkem, ten muž jí nemohl uštědřit další ponížení, ne vážné. Ačkoli jako kdyby to byl právě tento fakt, co krále potěšilo, neboť když narovnal záda a obrátil se k ní, jeho tón se zdál být nebezpečně spokojený.

„Nečekali bychom vás právě zde, lady."

Anne pozdvihla bradu a přistoupila k němu blíže. Nebála se, již ne. Věděla, že vše, co zbývá udělat, je dát tomuto muži sbohem, dost možná i navždy. Poté se už nikdy více nebude muset klanět u dvora.

„Toto je můj domov, Výsosti," odpověděla klidně. „Kde jinde bych se měla nacházet?"

Aniž by z ní spustil pohled, pokynul bradou směrem k oknům. „Lord Thomas vás jistě již shání."

AnneWhere stories live. Discover now