2. květen 1538 - část třetí

5.4K 355 22
                                    

Stálo ho to veškeré úsilí, aby okamžitě nevyrazil za ní.

Až po chvíli, kdy se za ní zavřely dveře paláce, si uvědomil, že se vlastně stále ještě nepohnul z místa, že stále stojí uprostřed hlavního nádvoří a pohled každého dvořana se bez výjimky upírá na něj. Ztěžka se nadechl a jen nedobrovolně se vydal usadit se zpět na trůn.

Zaujal stejnou pozici jako předtím, s hlavou podepřenou rukou, na první pohled naprosto znuděný. Ale opak byl pravdou. Jeho krev se vařila v žilách, jeho srdce uhánělo jako o závod a Henry naprosto přesně věděl, že tanec za to určitě nemůže.

Povytáhl jeden koutek úst výše. Nevěřila, že by s ní byl schopen držet krok, ne při Voltě. A on jí dokázal opak. Proto byl nyní čas, aby zjistil, zdali je i ona schopna držet krok s ním.

Tedy, ne hned teď. Umístění trůnu Henrymu poskytovalo výhled na věž nedalekého kostela, která se zdvihala na střechou Mernhallského paláce a jejíž hodiny nedávno odbily půl desátou.

Půl hodiny.

„Volta?" Jako kdyby se Williamův hlas ozýval z dálky.

Henry jej ignoroval, odmítal vnímat jak jeho otázku, tak i potměšilý tón v jeho hlase.

„Kde všude jsou zde umístěné východy?" zeptal se místo toho vyrovnaným tónem, byl si však jist, že to mu jej jeho přítel ani v nejmenším nemůže uvěřit.

Skutečně, William se nahlas rozesmál, naštěstí se ale dvorská zábava kolem opět rozběhla a jeho smích tak přes zvuk právě hrané Gavoty nemohl nikdo další zaslechnout. Tedy, nikdo až na mladého lorda Zerkeho, který se se zvědavým pohledem nenápadně přikradl z druhé strany ke stupínku.

„Lady Belstonová již odešla?" zeptal se udiveně a Henry okamžitě jeho údiv odhalil jako pouze předstíranou pózu. „Jaká škoda. Chtěl jsem ji požádat, aby mě naučila Galliard."

Tím si okamžitě získal plnou pozornost svého krále. Henry na něj vrhnul vražedný pohled, načež lord Zerke následoval Williamova příkladu a také se rozesmál. „Žertuji, Veličenstvo. Ale nyní vážně, vy jste ji nechal odejít?"

„Nenechal." William stihnul odpovědět dříve, než Henry stačil cokoli odseknout. „První, co jeho Veličenstvo po té Voltě vyslovilo, byla otázka na cestu z této překrásné slavnosti konané na jeho počest."

Hlava mladého lorda Geralda se zvedla v chápajícím gestu. „Ach tak," vydechl s úsměvem na rtech.

„Povězte," procedil Henry mezi zuby. „Jak to, že jsme vás dva ještě neposlali mistru katovi?"

Oba dva jeho přátelé současně vybuchli v záchvat smíchu, až se hlouček dam nedaleko zvědavě otočil jejich směrem.

„Možná proto, že by vám pak neměl kdo shánět východ a vymýšlet alespoň trochu přijatelně znějící alibi, vaše Veličenstvo," nadhodil lord Gerald poté, co byl schopen opět souvisle mluvit. William přikývnul a vyměnili si s mladým Zerkem vědoucné pohledy.

Henry jich začínal mít plné zuby. Nebylo to ani zdaleka poprvé, co mu jeho dva nejbližší přátelé pomáhali s podobou situací, ale ... vlastně to bylo poprvé, co mu pomáhali s podobnou situací. Navíc, ještě nikdy předtím jej poznámky těch dvou tak neiritovaly nevěřil, že by byl kdy schopen cítit kvůli ženě takový neklid.

Ne. Ne neklid. Mohl tomu říkat, jak chtěl, ale neklid to rozhodně nebyl.

„Udělejme to takto," začal William a Henry na něj upřel pohled skepticky přimhouřených očí. „Za rohem, na druhém nádvoří, je postranní vchod do paláce. Dovedu k němu jeho Veličenstvo.

AnneWhere stories live. Discover now