Anne

2. květen 1538 - část první

„Dnes jsem mluvil se sirem Hollenem, přesně jak jste žádal, Veličenstvo." Sir William se neomaleně rozvalil v křesle u krbu, postaveném na druhém konci Henryho pracovny. „Dalo to dosti přemlouvání, ale nakonec souhlasil s vyškrtnutím Allemandy z dnešního tanečního programu."

Henry přikývnul a smočil brk v kalamáři s inkoustem. Podepsal listinu, kterou mu sekretář Davison přinesl toho dopoledne a přesunul se k další z nedávno vzniklé a zdánlivě nekonečné hromady na jeho stole.

„Nejprve odhodlaně vzdoroval, nejspíše se obával hněvu lady Barnerové z vyškrtnutí jejího oblíbeného tance."

Aniž by odtrhnul zrak od listu před sebou, odpověděl: „Měl jste mu rovnou sdělit, že jde o přání jeho krále."

Sir William krátce zavrtěl hlavou a naklonil se dopředu. „Ta oslava má být překvapení, pamatujete?"

„Stále nedokážeme přijít na důvod, proč by si někdo měl toto stále myslet. Vždyť už je tomu tak po čtvrté, na stejném místě a ve stejný den. Ta samá oslava."

William se rozesmál a zvedl ruce vzhůru, jako kdyby se vzdával. „Mně říkat to nemusíte. Každopádně, jakmile jsem siru Hollenovi naznačil, že lady Barnerová před týdnem odjela do Willstonu, bylo jej již snadné přesvědčit o jistých úpravách tanečního seznamu."

Zvláštní, ušklíbnul se Henry v duchu. Ani jsem si jejího odjezdu nevšimnul.

„Zdálo se nám, že je u dvora nějaký podezřelý klid," odpověděl nahlas a poté si přitáhnul další listinu. Ani raději nepočítal, kolikátá to dnes již byla. Slova se mu začínala pomalu rozmazávat před očima, pak si ale uvědomil, co bylo předmětem oné zprávy a zpozorněl. Když si přečetl prvních pár řádek, opět vzhlédl. „Nevíte, jakou cestou se lady vydala?" zeptal se svého přítele.

William zamrkal, jako kdyby nechápal tu otázku. „Netuším," protáhl. „Vlastně, odjezd lady Barnerové není nikterak zvlášť známá věc. Včerejšího večera jsem o tom mluvil s Beatrice ..." Sir Green se zastavil uprostřed věty. „To je jedno. Každopádně o tom vím jenom díky ní."

„Nevadí."

William pohlédl na krb. „Předpokládal bych, že se její kočí rozhodne pro trasu přes Ruthland. Sice je to krapet zajížďka, ale cesta tudy je nejlépe sjízdná pro kočár."

Henry pohlédl na mohutný gobelín na zdi. Pokud si pamatoval správně, jeho strýc jej nechal do královské pracovny umístit ihned po nástupu na trůn a Henry při té myšlence stisknul rty do úzké čárky. A i když se po smrti svého předchůdce pokusil o odstranění co nejvíce předmětů, které by mu jeho předchůdce připomínaly, nakonec se rozhodl nechat gobelín na místě. Nebylo to ale kvůli vzpomínkám, nýbrž kvůli jeho neobvyklému motivu. Gobelín byl totiž jedna obrovská mapa země.

„Ruthland tedy?" poznamenal Henry, upřeně hledíc na gobelín. „Cesta přes Ludowoc je přeci mnohem kratší."

„Ale pro kočár naprosto nezdolatelná," namítnul William poté, co se zvednul z křesla a došel až před Henryho stůl.

„Máte pravdu," potvrdil Henry a ukázal siru Williamovi listinu, kterou měl před sebou. „A navíc bychom stejně nechtěli, aby se snad lady Barnerová nakazila neštovicemi, že?"

„Epidemie?" zeptal se William, zatímco si převzal list a začetl se.

Henry přikývnul. „Vypukla před dvěma týdny. Ludowocký rychtář nakázal uzavřít městské hradby, ale kdo ví. I kočár projíždějící kolem by se mohl snadno nakazit."