17. listopad 1533

14.8K 493 19
                                    

Byly to hlasy, nesoucí se i přes okenní tabuli z nádvoří hluboko pod jeho pokojem, co Henryho vytrhlo ze sladkého snu. Vstal, sahajíc po bělostné košili, již dívčí ruce před několika hodinami tak netrpělivě strhnuly z jeho hrudi. Jeho pohled však ještě naposledy spočinul na něžné spící tváři, doposud ležící vedle něj na lůžku. Co nevidět měl opustit tuto komnatu - a už se nikdy nevrátit.

Ani se neobtěžoval se zapínáním látky, když uslyšel za zavřenými dveřmi cizí kroky. A než se stačilo ozvat zaklepání, sám otevřel, hledíce do tváře Williamu Greenovi, nejvěrnějšímu z nejvěrnějších.

,,Dorazilo poselstvo, můj pane," zašeptal William.

Přikývl, a vyšel na chodbu, tiše za sebou zavírajíce dveře. Když se opět obrátil k Williamovi, vyčetl z jeho očí naději. Ano, tu stejnou naději, která se v něm probudila, jakmile před chvílí procitnul.

,,Poselstvo?" otázal se, zatímco společně procházeli rozlehlou chodbou. ,,Ode dvora?"

,,Ano, můj pane. Sir Edward Turley mě požádal, abych vás i přes tuto noční hodinu vyrušil. Mohlo snad jeho Veličenstvo" vyhrkl William nedočkavě, ta slova však přerušila zdvižená ruka jeho pána.

,,Nepředbíhejme, drahý Williame. Nechme ta slova zaznít z úst sira Edwarda."

Jako kdyby se zastavil čas. Zabralo snad věčnost, než je kroky konečně zanesly do Jarního sálu. Jejich pohledy se zastavily na postavě uprostřed sálu, oděné v cestovní háv. Ale jakkoli byl Lord Edward Turley poznamenán strastmi dlouhé cesty, nedal na sobě nic znát, když k nim přistoupil. Jeho tvář byla dokonale nečitelná až do chvíle, kdy promluvil.

,,Lorde Kerlistere. Jak vás již sir Green stačil zpravit, přijel jsem se zprávami ode dvora."

Henry přikývnul. Věděl, co přicházelo. Tak dlouhou dobu čekal na tuto chvíli. A byly to právě nesnesitelné měsíce čekání v nejistotě, co mu umožnilo zachovat klidný výraz. ,,Doufám, že se mému strýčkovi daří dobře. Jeho poslední dopis mě zanechal v obavách o jeho zdraví." Prostá zdvořilostní fráze, avšak nezbytná. Nestál o pověst supa, hodujícího nad mršinou.

V Turleyho očích problesknul záblesk pochopení. Ten muž okamžitě prohlédnul jeho slova a výraz. Zřejmě i věděl o komorné u dvora, jež tak horlivě předávala utajované informace o králově špatném zdravotním stavu jednomu z jeho služebníků. Ale na tom již nezáleželo.

,,Obávám se, že jeho Veličenstvo už je v rukou božích. Včera při soumraku přijal poslední pomazání a nedlouho nato jeho duše opustila tento svět."

Henry se přinutil ke zděšenému výrazu. ,,Dobrý Bože," vyslovil.

Turley vzápětí poklesl na koleno. Jeho příkladu ihned následoval i William a několik dalších přítomných z Turelyho doprovodu.

Henry stál před nimi, jediný vztyčený a hleděl, jak před ním všichni ostatní poklekají. A toužil si zachovat vzpomínku na ten pohled až do konce života. I když věděl, že toto byl pouze začátek. Již brzy jich mělo být mnohem víc.

,,Král je mrtev," pronesl Turley slavnostně.

Ta slova se rozléhala Henryho myslí, rozechvěla celou jeho existenci očekáváním.

,,Ať žije král," zahřímal zbytek sálu.

Tentokráte se již neubránil triumfálnímu úsměvu. Jeho čas právě přišel. Trůn nyní patřil jen a pouze jemu.

AnneOnde as histórias ganham vida. Descobre agora