Po několika hodinách cesty, kdy už jsme byly s Lily v kupé samy, jsme dorazili na nádraží v Prasinkách, jediné, čistě kouzelnické vesničce v Británii. Popravdě se moc těším, až budou povolené výlety a já tam jistě zamířím. Již převlečené ve svém hábitu - já v čistě černém a Lily s nebelvírskými barvami - jsme opustily kupé a následně také vlak. O prázdninách mi bylo řečeno, že pojedu s prváky na loďkách, abych nenarušila nějak moc zařazování. Brumbál mi sice též navrhoval, jestli nechci být zařazena před školním rokem, ale také si sám sobě odpověděl - lepší to bude s prváky.
S rudovláskou jsem se rozloučila se slovy, že se uvidíme ve Velké síni. Lily zamířila na opačnou stranu, tedy ke kočárům, které prý táhnou testrálové. Zvířata, která se stavbou těla podobají koním, ale místo čumáku mají něco jako zobák. Celkově jsou spíše kostra s tenkou, černou kůží. Pro někoho jsou nechutní, pro jiné jsou velmi zajímaví.
„Prváci ke mně!" nádražím se rozlehl hluboký hlas. Otočila jsem se za jeho vlastníkem a spatřila vysokého, mohutného a zarostlého muže. To musí být Hagrid, pomyslela jsem si. Brumbál mi o něm něco málo říkal, spíše jen to, že s ním a prváky pojedu přes Černé jezero. „Ty budeš ta nová, Brumbál mi už vo tobě něco řikal." zasmál se, když jsem k němu došla a on mě zaregistroval. „Takže, neni to nic náročnýho. Prostě si včeci po čtyrech nasedáte do loďek a spolu pak pojedem až ke hradu." vysvětlil nám, co a jak a začal pomáhat těm prckům - i když, já nemám co říkat - do jedlotlivých loďek.
Když všichni byli umístěni, i já a Hagrid jsme nastoupili. My jsme měli každý loďku pro sebe. On, protože by se tam k němu asi nikdo další nevešel a já, protože jsem chtěla sedět sama. Když se Hagrid ujistil, že všichni v pořádku sedíme, rozjeli jsme se. Cesta to byla opravdu nádherná.
Na jezeře se po jedné zatáčce odrážel Bradavický hrad - opravdu úctihodná stavba. Nic krásnějšího jsem snad v životě neviděla. Tak moc jsem se sem těšila a teď? Teď tu jsem! Nic nedokáže popsat mé momentální pocity. Takhle šťastná jsem snad v životě nebyla. Už první den jsem si našla kamarádku, která mě neodsoudila kvůli vzhledu. Lepší už to být ani nemůže.
Dopluli jsme k druhému břehu a vystoupili. Před obrovskými dveřmi stála vysoká profesorka v zeleném hábitu. Na první pohled vypadala přísně. A na druhý taky. Hagrid nás za ní odvedl a poté se slovy „Uvidíme se ve Velký síni", kterými směřoval k nám, odešel.
„Dobrý večer, mé jméno je Minerva McGonagallová a jsem zástupce ředitele. Jsem také ředitelkou jedné ze čtyř kolejí. Ty se nazývají Nebelvír, Zmijozel, Havraspár a Mrzimor. Až vstoupíme do Veké síně, budete zařazeni právě do těchto kolejí. Nyní pojďte za mnou." vysvětlila nám a vstoupila právě do těch obřích dveří, před kterými jsme se nacházeli. My ji všichni poslušně následovali - já šla poslední, aby se náhodou nějaký prvák nevytratil. Vešli jsme do chodeb hradu a pokračovali k dalším mohutným dveřím. „Za těmito dveřmi se nachází Velká síň, kam za malý moment vejdeme. Chvíli zde počkejte." požádala nás a pootevřela ony dveře, nakoukla dovnitř a vešla. Zavřela za sebou a po pár chvílích se opět vrátila. „Vše je připravené, můžeme vstoupit." oznámila nám a spolu jsme všichni vešli.
Ve Velké síni se nacházelo pět stolů - jeden pro profesory a čtyři pro studenty. Zastavili jsme se až kousek před tím profesorským, profesorka McGonagallová vzala do rukou pergamen a začala říkat jména prváků. Měla jsem jít jako poslední, abych nenarušila moc zařazování. Cítila jsem na sobě spousty pohledů - nebylo mi to vůbec příjemné. Ať už se na mě dívali, protože jsem měla stále kapuci, nebo protože jsem rozhodně nepatřila k prvákům, bylo to nepříjemné.
„Scarlett Olivierová." rozezněl se hlas profesorky, když už byli všichni ostatní zařazeni. Za doprovodu všech těch pohledů jsem se rozešla ke stoličce, na kterou jsem se následně posadila. Profesorka mi na hlavu položila Moudrý klobouk, který ke mně v duchu začal ihned mluvit.
„Olivierová," na chvíli se odmlčel. „je v tobě velký potenciál děvče." promluvil a já se nad jeho slovy pozastavila - rozhodně si nemyslím, že já bych mohla dokázat něco velkého. „V životě tě už potkalo dost špatných věcí, ale najdou se i světlé chvíle. Postupem času to bude lepší a pak zase horší. Vše ale přece jen dobře dopadne. Jsi silná a já vím, že to všechno skvěle dokážeš." domluvil a asi na půl minuty se odmlčel. „Nebelvír!" zvolal na celou síň a od jmenovaného stolu se ozval ohlušující potlesk.
Profesorka McGonagallová mi sundala klobouk z hlavy a já se rozešla k Lily, která na mě mezitím s obřím úsměvem mávala. Došla jsem za ní a ona si mě přitáhla do objetí. Posadily jsme se vedle sebe a ignorovaly lidi, který se na mě stále zvědavě dívali.
„Jsem tak ráda, že jsi v Nebelvíru. Věděla jsem, že tu budeš. Budeme spolu na pokoji! To je úžasný!" prohlásila nadšeně, až se za námi pár lidí otočilo. Lily to bylo úplně jedno, což se nedalo říct o mně - byla jsem hodně nervózní. Sklopila jsem hlavu ke stolu. Následně Brumbál řekl jeho každoroční řeč, kterou jsem poslouchala, ale stále jsem se dívala do stolu. Nesnáším pozornost a tady jí mám až až. Dořekl proslov, tleskl a na stolech se objevily hromady jídla. Nikdo na nic nečekal a pustil se do toho. Já si na talíř nabrala trochu brambor a zeleniny a začala jíst.
„Půjdeme už?" zeptala jsem se Lily, když už jsme měly obě dojedenou večeři.
„Promiň, ale jsem prefektka a musím odvést prváky do společenky. Jestli chceš, můžeš chvilku počkat a jít se mnou, nebo jdi sama." pokrčila rameny na znamení, že to nechá na mně.
„Můžeš jít s náma, slečno Zahalená." ozval se kousek od nás povědomý hlas. Já i Lily jsme se najednou otočily a spatřily ty čtyři kluky z vlaku. „Aby ses třeba neztratila." ušklíbl se Sirius. „Náměsíčník je taky prefekt, tak abysme nešli sami." zasmál se.
„Blacku, dej si vodjezd." zavrčela na něj Lily. „Jestli si na ní něco zkusíš, seš mrtvej." její slova mě celkem překvapily. Proč by si na mě něco zkoušel, když se ani neznáme? „Je to děvkař." prozradila mi šeptem, jakoby uměla číst myšlenky.
„Ale prosimtě, Evansová, za koho mě máš?" zeptal se nevěřícně, ale na konci se ušklíbl, takže bylo víc než jasné, že to nemyslel vážně. „Klidně tvojí kámošku můžeš pustit jít s náma, aspoň se líp poznáme." mrkl na mě.
„Budu v pohodě, Lily." pousmála jsem se na ni, což samozřejmě neviděla.
„Přesně, budu se snažit, aby ze mě neomdlela." přitakal Sirius a já protočila oči - typický egoistický frajírek. „Tak pojď." chtěl mě chytit kolem ramen, ale já mu uhnula a rozešla se nějakým směrem sama. „Jdeš špatně!" křikl na mě černovlásek výsměšně. Se sklopenou hlavou jsem se k nim vrátila a pobídla je, aby šli přede mnou. „Jak se to vůbec jmenuješ? McGonagallová říkala něco na S, že jo?" zeptal se Sirius a já přikývla. „To je jako všechno? To mám hádat?" zděsil se a já pokrčila pouze rameny na znamení, že mi to je jedno. „S tebou je teda řeč." odfrkl si a doběhl jeho kamaráda, který šel kousek před námi.
„Tak to tak neprožívej, Tichošlápku. Ona jednou povolí." zasmál se Dvanácterák. „Ale všimnul sis, jak je Evansová dokonalá? Ještě úžasnější než před prázdninama." zasnil se a málem naboural do jednoho brnění.
„Jo, a taky jsem si všimnul, že byla víc vostrá." ušklíbl se na něj Sirius a černovlásek na něj hodil nehezký pohled. „Samantha?" otočil se na mě a pozvedl obočí. Nejprve mi nedocházelo, co tím myslí, ale poté jsem zavrtěla hlavou ze strany na stranu. „Jaký znáš další jména na S, Jamesi?" zeptal se ho nadějně Sirius.
„Simon? Samuel? Sirius?" navrhl James a jeho kamarád protočil oči. Asi mu to nepřišlo jako správná odpověď.
„Holčičí!" prohlásil dost hlasitě, aby se na něj podívali všichni, kteří se na této chodbě nacházeli. „Vždyť je to holka." plácl se do čela. „Copak to nevidíš?" položil mu otázku, na kterou by snad James měl zvládnout odpovědět.
„Ale tak vidím, ale tys to neupřesnil." bránil se a švihl po mně pobavený pohled. „Proč máš vlastně tu kapucu? Tady v hradu ještě k tomu." nakrčil tázavě obočí a já sklopila hlavu. „Ale tak, nemusíš se stydět, my ti fakt nic neuděláme." zasmál se, zastavil a když jsem byla kousek od něj, rychle mi stáhl kapuci. Naštěstí mě ještě kryly vlasy. Okamžitě jsem si kapuci nandala zpět a rozeběhla se pryč. „Počkej!" křikl ještě za mnou, ale já ho nevnímala. Ani nevím, kam jsem běžela - neznám to tu.
Všichni se na mě otáčeli a něco si u toho šeptali. Slzy mi tekly po tvářích - sebelítost se taky dostavila. Doběhla jsem k nějakým schodům, po kterých jsem rychle vyšlapala nahoru, přičemž jsem se dosti divila, že ještě vůbec dýchám. Byla to nějaká věž, vysoká věž. Došla jsem k zábradlí a posadila se na zem. Nohy jsem si prostrčila právě skrz ono zábradlí a sundala jsem si kapuci.
Vítr mi pročesával mé dlouhé kaštanové vlasy. Nikdy jsem to nechápala - moje mamka byla krásná blondýnka a otec byl též blonďák. Bylo to zvláštní.
Otřela jsem si slzy a shlédla jsem dolů na pozemky Bradavic. Spatřila jsem Hagridovu hájenku, kde se ještě svítilo, díky čemuž po okolí bylo alespoň nějaké světlo. Sem tam se ozval nějaký zvuk ze Zapovězeného lesa. Občas to znělo dost děsivě.
Teď mě tak napadlo, že o mě bude mít Lily možná strach - byla úplná blbost utíkat. Ale co jsem měla dělat? Nemůžu dovolit, aby někdo, komu nevěřím, viděl moje jizvy. Někdy mi přijde, že nevěřím ani sama sobě. Můj život se změnil od základů, co mě otec zmrzačil. Dříve jsem měla skvělý život. V Krásnohůlkách jsem byla oblíbená. Většina kluků - pokud byli na holky - o mě měli zájem, ale já si hrála na takovou tu ledovou královnu a všechny jsem je odmítala. Ale vždy jsem to udělala tak, aby jim to co nejvíc ublížilo. Jinými slovy jsem byla mrcha. Lituju toho, že jsem se tak někdy chovala. Jenže teď už čas nevrátím.
„Ahoj." ozval se za mnou klučičí hlas a já sebou prudce trhla. Rychle jsem si nasadila kapuci a vyskočila na nohy. Pohlédla jsem onomu chlapci do očí. Byl velmi podobný Siriusovi, ale on to naštěstí nebyl. „Jsem Regulus. Ty jsi ta nová, že? S- Scarlett, pokud se nemýlím?" pousmál se a natáhl ke mně ruku.
„Jo, Scarlett." potřásla jsem si s ním a chystala se odejít, ale přece jen jsem se ještě zastavila. „Ty máš něco společného se Siriusem Blackem?" zeptala jsem se a otočila se k němu čelem.
„Jo, je to můj starší bratr." zamračil se při pomyšlení na onoho lamače dívčích srdcí. „Jak se jmenuješ dál?" položil mi otázku a já v duchu zaúpěla - nechtěla jsem se teď s nikým moc bavit, i když Regulus vypadal jako v pohodě člověk.
„Olivierová." prozradila jsem potichu a nyní opravdu odešla. Ani jsem se nerozloučila, prostě jsem ho tam nechala stát samotného s hlavou plnou myšlenek. Procházela jsem chodbami a tipovala si, kudy mám jít, abych trefila do společenky. Že já se od nich odpojovala. Teď nikam netrefím, že jo.
-----
13+
-----
Z ničeho nic jsem byla někým přiražena na zeď. Sykla jsem bolestí, jak moje záda narazila na tvrdou stěnu hradu. Vzhlédla jsem na toho, kdo to je - neznám ho. V životě jsem ho neviděla. Byl to ale nějaký kluk. V očích se mu mihla škodolibost a radost. Aniž bych něco stihla udělat, stáhl mi kapuci a spatřil tak moje jizvy. Sklopila jsem pohled k zemi. Na chvilku se zarazil, ale potom s radostí pokračoval.
Jeho ruce mi obmotal kolem pasu a přisál se mi na krk. Nad jeho činem jsem vykulila oči. Když jsem se jakžtakž vzpamatovala, zkusila jsem ho od sebe odstrčit, ale byl moc silný. Do očí se mi nahrnuly slzy.
„Přestaň." vydala jsem ze sebe tiše a doufala, že to alespoň slyšel. Posměšně se na mě podíval a pokračoval. Ruce přesunul na moje pozadí a lehce ho stiskl. Slzy mi začaly stékat po tvářích. Prsty začal jezdit po lemu mých kalhot. Proč já blbka nešla s kluky?! Teď mě tu znásilní někdo, koho ani neznám.
Jeho dlaně přesunul pod mé tričko. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit - prostě zmizet, ale byl tak dvakrát větší než já. Jednou rukou vjel pod látku kalhot a pohrával si s lemem mých kalhotek. Druhou rukou si mě k sobě co nejvíc přimáčkl a následně i ji dal do kalhot. Pomalu se se mnou posouval k nějakým dveřím. Bylo mi jasné, že pokud mě dostane dovnitř, je menší šance, že nás někdo najde. Zapřela jsem se nohama co nejsilněji k podlaze a nechtěla se ani hnout. Jemu se to ovšem zrovna moc nezamlouvalo a hrubě mě dostrkal dovnitř místnosti.