Monster |marauders| ✔︎

33 - vážný rozhovor

Pohled Scarlett

Už pár dní se se Siriem nebavíme. Spíš se tedy ignorujeme, když už se vidíme. Což se stejně moc často nestává, jelikož se mi nechce vůbec vylézat z pokoje, jednou dokonce Lily řekla, že mi bylo ráno blbě, protože jsem nechtěla jít ani na vyučování. 

Strašně moc jsem mu chtěla říct pravdu, ale bála jsem se jeho rekce. Tak nějak totiž tuším, jak by mohl zareagovat.

„Lett, chce s tebou mluvit James a Remus." vešla do našeho pokoje Lily a lítostivě se na mě usmála. Ví, že jsem se se Siriusem tak trochu pohádala, jen nezná důvod a já jsem za to ráda. Jen jsem kývla a zvedla se ze své postele, následně jsem opustila místnost a sešla schody do společenky, kde na mě ti dva čekali. 

„Takže, sestro.. chci přesně vědět, co jste si s Tichošlápkem udělali." založil si ruce na hrudi James, když jsem si k nim přisedla na pohovku.

„Nic se nestalo." odpověděla jsem vyhýbavě.

„Nekecej, oba jste hrozně smutný. Pořád. Ty ani skoro nikam nechodíš. Ulejváš se z hodin, protože se s ním nechceš vidět." zamračil se na mě Remus a já sklopila provinile hlavu.

„Tak to není, fakt mi nebylo dobře." namítla jsem, i když to byla lež.

„Lettie," povzdechl si James a chytl mě kolem ramen. „musíš to pochopit tak, že se Tichošlápek poprvé zamiloval, pokud udělal nějakou blbost, zkus mu odpustit. Určitě to udělat nechtěl." promlouval mi do duše.

„Jenže to není jeho chyba, ale moje." odstrčila jsem ho od sebe a postavila se na nohy.

„Kdybys náhodou chtěla, Sirius bude pravděpodobně u nás na pokoji." houknul za mnou ještě Remus, ale to jsem odcházela už ze spolky.

Ani nevím, kam jsem šla. 

Celou dobu jsem na sobě ale cítila něčí pohled, několikrát jsem se otočila, ale nikoho jsem neviděla. Pokud mě někdo sleduje, musí ze mě mít celkem srandu. Já mám spíš strach, po tom, co se stalo s ním, mi není příjemná žádná mužská přítomnost, pokud to nejsou Poberti. Obzvláště Sirius, neprohodili jsme mezi sebou slovo jen čtyři dny a už tak mi moc chybí.

Kolem mého zápěstí se obmotaly někoho prsty a já se prudce a vyděšeně otočila. Když jsem stanula tváří tvář Siriovi, trochu se mi ulevilo, ale znervózněla jsem.

„Ahoj.." pousmála jsem se na něj, ale jemu stále zůstával kamenný výraz.

„Proč? Proč? Proč? To je moje jediná otázka, dokázala bys mi jí, prosím, zodpovědět?" nakrčil obočí a já si skousla nervozitou spodní ret. „A neříkej nic ve smyslu, že mi to nemůžeš říct, že to nic není a podobně. Protože kdyby to nic nebylo, tak se normálně bavíme a jsme spolu, ale my nejsme. A to jenom, protože nejsi schopná mi to říct, tak do toho." pobídl mě a já se mu neústupně dívala do očí. Má pravdu, je to moje chyba, že spolu nemluvíme.

„Siriusi, já- nemohli bysme to řešit někde v soukromí?" optala jsem se tiše, ale stále jsem neuhnula pohledem.

„Chceš jít do Komnaty?"

„Kamkoliv jinam." přiznala jsem. Fakt jsem nechtěla jít někam, kde jsem s ním trávila většinu času. Sirius přikývl a za ruku mě začal někam táhnout.

Nakonec jsme skončili na astronomce. „Tak spusť." pobídl mě a já odvrátila nepřístupně zrak. „Scarlett!" zamračil se na mě a vypadal naštvaně.

„Jo! Není to tak lehký, chápeš?!" vyjela jsem na něj a začala přecházet sem a tam.

„Uklidni se a prostě mi to řekni!" rozhodil rukama.