Monster |marauders| ✔︎

5 - famfrpálový zápas

Uběhlo pár dní a já byla v pohodě, s Poberty už jsem se nijak nebavila a ani mi to nijak nevadilo. Nebyla jsem ani za Regulusem, jak mi nabídl, až moc jsem se styděla. Většinu času byl stejně s jeho kamarády a já je nechtěla rušit. Nebo jsem možná nechtěla snášet ty jejich pohledy. Muselo jim vadit, že jsem mudlorozená, věděla jsem to.

„Scarlett? Posloucháš mě?" zeptala se mě s úsměvem Lily, když mi vysvětlovala část lektvarů, kterou jsme začali nově probírat. 

„Ne, promiň, co jsi říkala?" nakrčila jsem obočí a z Liliiny strany se ozval tichý smích.

„Děje se něco?" odložila učebnici a starostlivě se na mě podívala. Sklopila jsem pohled, poslední dobou myslím moc na jednoho určitého chlapce. Vlastně na čtyři. Na Reguluse a na tři Poberty. Možná mi to jen přijde, ale vypadá to, že se o mě zajímají a chtějí mě znát.

„Nic se neděje, jenom- prostě teď nějak často přemýšlím nad životem." vysvětlila jsem a Lily kývla hlavou, jakože chápe. Ale já si byla jistá, že to nechápala, nikdo to nemohl chápat. Taky jsem myslela hodně na mamku a tátu, žije se jim líp beze mě? Je to alespoň mámě trochu líto? Nebo jí na tom vůbec nezáleží? Nezáleží jí na mně?

„Ale říct mi můžeš cokoliv." usmála se na mě a mně tím došlo, že ví, že se něco děje. Pouze jsem přikývla a dál se nijak nevyjadřovala.

Blížil se nám první famfrpálový zápas, James i Regulus jsou chytači. A to proti sobě, takže oba trénují jak mohou. Sice první zápas není Zmijozel proti Nebelvíru, ale i tak. Nebelvír teď bude hrát s Havraspárem a poté o týden později bude hrát Zmijozel s Mrzimorem.

„Čau," objevil se vedle mě Sirius, když jsem odnášela půjčené knihy zpátky do knihovny. Zpomalila jsem a skousla si spodní ret, nenervi se! „napadlo mě, jestli nechceme něco podniknout. Abysme se líp poznali, víš jak." zasmál se, což mě znervóznělo ještě víc. „A doufám, že se půjdeš podívat na zápas. Dvanácterák ti aspoň bude moct ukázat, jak dobrej je." obmotal ruku kolem mých ramen, a to způsobilo, že jsem ztuhla a zastavila se v pohybu.

Sirius si naštěstí po chvíli uvědomil, že má dát ruku pryč a udělal to. „Uhm.. já- ještě- ještě nevím, jestli při-jdu, ale asi- asi jo." odpověděla jsem mu potichu.

„Můžem si klidně sednout někam spolu, kdybys chtěla. Mně by to problém nedělalo." pokrčil rameny a já přikývla, i když to nemám v plánu. Rozhodně si spíš sednu někam s Lily, pokud tam teda Lils půjde. Když ne, tak tam nepůjdu ani já.

„Já- já už bych- měla bych asi- asi jít." zakoktala jsem se a zrychlila krok, ale Sirius obmotal prsty kolem mého zápěstí a otočil si mě k sobě čelem.

„Nikam nechoď, podniknem spolu něco. Evansová se to nemusí dozvědět, jestli se bojíš tohohle." propletl si se mnou prsty a udělal krok blíž. Nemohla jsem se pohnout, strašně mě znervózňoval. Znervózňoval mě každý jeho krok, co udělal. Byl ode mě jen pár centimetrů, když se druhou rukou jemně dotkl mé brady a o kousek mi zvedl hlavu. Vzpamatovala jsem se, otočila se a utekla pryč.

„Scarlett?" zastavil mě chlapecký hlas. Otřela jsem si rychle slzy a podívala se, kdo na mě mluví. Poznala jsem Remuse, který se na mě tázavě díval.

„Ano?" nakrčila jsem obočí.

„Stalo se něco? Ublížil ti někdo?" přistoupil o kousek blíž a já zavrtěla hlavou. „Vím, že mi nevěříš a tak, ale nic ti neudělám. Nemusíš se mě bát." natáhl ke mně ruku a já se na ni pochybovačně zadívala.

Udělala jsem zdráhavý krok a vložila svou ruku do té jeho. Trochu se pousmál a pohladil mě palcem po zápěstí. Tohle, i když malé a pro někoho bezvýznamné gesto, pro nás znamenalo hodně. Začátek přátelství a důvěry.