Monster |marauders| ✔︎

8 - vánoční svátky v Bradavicích

Od té doby, co Lily odjela domů, jsem většinu času s Regem. I s Remusem občas zajdu do knihovny, ale v porovnání s časem, který trávím s Regulusem, se to nedá srovnávat.

Vstala jsem, byl nezvyk, že jsem v pokoji byla sama, ale s povzdechem jsem to nechala být a odešla do koupelny, kde jsem provedla ranní hygienu a oblékla se do tepláků a jak jinak, než do mikiny s kapucí. Vyšla jsem z naší ložnice a po schodech sešla dolů. Ve společence moc lidí nebylo, u stromečku ale seděli Poberti a rozbalovali si dárky.

Chtěla jsem kolem nich nepovšimnutelně projít a jít na snídani, ale James si mě musel prostě všimnout. „Scarlett, pojď k nám. Taky tu máš pár dárků." mávl na mě a já se podívala na Siriuse. Měl sklopenou hlavu a vypadalo to, že se na mě nechce podívat.

„Eh.. no, já- asi- asi ne. Mám docela- mám hlad, tak-že.. se- půjdu se- najíst." vykoktala jsem ze sebe a u toho jsem divně máchala rukama, což Jamesovi přišlo strašně vtipný a začal se mi smát. Na to jsem se se sklopenou hlavou rozešla k východu ze společenky a vyšla ven.

Procházela jsem chodbami a mířila na snídani, vlastně jsem ani nelhala, hlad mám. „Scar?" zastavil mě povědomý hlas a já se za ním otočila.

„Regu, ahoj." mávla jsem na něj, ale zase jsem se hned vydala svojí cestou, protože jsem si všimla, jak k němu míří jeho Zmijozelští kamarádi. Dorazila jsem do Velké síně a posadila se k Nebelvírskému stolu. Moje snídaně vypadala asi tak, že jsem ochutnala snad každý jeden kousek cukroví. Některé jsem ani neznala.

Odpoledne, když jsem se procházela po pozemcích na mě zničehonic dopadla sněhová koule, což mě lehce vyděsilo, ale ihned jsem se začala rozhlížet, zda někoho neuvidím.

A viděla jsem, za jedním stromem se někdo schovával a když vykoukl, poznala jsem v něm Reguluse. Jak si všiml, že se na něj dívám, okamžitě se schoval a doufal, že ho neuvidím. No, doufal špatně. S plnými hrstmi sněhu jsem za ním došla a všechno mu chodila do obličeje. To jsem ale nečekala, že si mě přehodí přes rameno a začne se mnou někam utíkat. „Regulusi Blacku, dej mě na zem!" křičela jsem na něj, ale jemu to bylo jedno.

„Tak když jinak nedáš." řekl a já věděla, co přijde. Sundal si mě z ramene a já dopadla do hromady sněhu, načež jsme se oba hlasitě rozesmáli.

„Ty jsi hroznej parchant." ukázala jsem na něj a on spadl na záda vedle mě. „Blbče." schovala jsem si ruce, na kterých samozřejmě nemám rukavice do rukávů. Regulus si asi všiml, že mi je docela zima, protože jsem rozhodně nepočítala, že se budu válet ve sněhu a sundal si svoje rukavice.

„Klidně si je vem." nabídl mi je, ale já jen zavrtěla hlavou v nesouhlas. „Ale já řekl, že jo." stál si za svým a vzal moje promrzlé ruce do těch svých. Nejprve mi nandal jednu rukavici a pak i tu druhou.

„Nemyslíš si, že mi nesedí velikost?" zeptala jsem se jakože, jen tak mimochodem. Reg vypadal, že se zamyslel a pozorně si mé ruce prohlížel.

„Ehm.. ne, podle mě je to perfektní." namítl a já to tedy s pokrčením ramen přijala. Jenže pak jsme se oba začali zase smát jako idioti. Bohužel jsme ale lákali moc pozornosti, jelikož jsem si po chvilce všimla, jak se na nás několik lidí dívá. Možná, protože to jsem já, ta tichá, nevýrazná holka, co se všeho a každého bojí. Nebo možná, protože on je Zmijozel, Black a baví se s Nebelvírskou holkou. Ještě k tomu se s ní směje.

„Mám pro tebe dárek." prozradila jsem mu, když jsme spolu promrzlí kráčeli chodbami, které se nám v tu chvíli zdáli docela vyhřáté. Reg mi věnoval překvapený výraz a já jen přikývla.