Monster |marauders| ✔︎

19 - chyby se stávají a někdy se nenazývají chybami

„Takže sestřičko, teď se chytni tady." poklepal James na násadu koštěte a já tam dala dlaně. „A teď se jen odraž." pobídl mě, ale já zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Lettie, ty se bojíš!" prohlásil a já ho probodla pohledem.

„Nech mě. Mít tě za trenéra je celkem nebezpečný! Jasně, že se bojím!" rozhodila jsem rukama, až mi koště spadlo na zem, za což James nadšený nebyl, jelikož to je jeho koště. A půjčil mi ho jen proto, že jsem mu slíbila, se bude v pořádku. Což nevím, jestli dodržím, ale budu se snažit.

„Nekecej a prostě se odraž!" obořil se na mě a já zvedla koště ze země. Znovu jsem si ho dala tak, jak bych ho mít měla a nervózně se podívala na Lily postávající kousek od nás vedle Remuse. Když vycítila můj pohled, pobaveně se zašklebila a provokativně zvedla palec nahoru. Odměnila jsem jí prostředníčkem a snažila se najít pomoc u Rema, bohužel na tom byl stejně jako Lils. „Merline, Lett, prostě vzlítni!" poručil mi James.

„Ale já mám strach." zašeptala jsem s pohledem upřeným na zem. James změknul a převzal si ode mě koště.

„Tak to uděláme jinak. Poletíme spolu, dobře?" otázal se a já okamžitě přikývla. Proto si James sedl přede mě a já obmotala ruce kolem jeho trupu. Odrazil se a já okamžitě zavřela oči, protože on asi neumí letět pomalu.

Opřela jsem se obličejem o jeho záda a odmítala podívat se dolů. Výšek jsem se sice úplně nebála, ale z nějakýho důvodu to teď bylo jiný. Podepsal se na mně rozchod s Regem, toho si všiml každý, kdo mě aspoň trochu zná. Taky jsem přestala nosit kapuci, což mělo dopad na to, že jsem každý den potkávala spousty nenávistných tváří. Trochu se to klidnilo tím, že jsem sestra Jamese a bavím se s Remusem, ale rozhodně všechny nevymizely.

„Já chci na zem!" vyjekla jsem, když se James rozletěl prudce nahoru.

„Dobře." řekl a koště otočil směrem dolů. Vykulila jsem oči a následně k sobě pevně semkla víčka, my se zabijeme. Nadobro umřeme, navždycky.

Zaječela jsem, že to slyšeli určitě i skřítci v kuchyni a po chvíli jsme se snesli na zem. Musela jsem se klepat strachy, protože se mi ten idiot Potter začal smát. Nechávala jsem zavřený oči, i když jsem právě kvůli tomu pořád viděla před sebou to, jak padáme k zemi.

„Ty seš posera." utahoval si ze mě i Remus a na to se rozesmáli všichni. A najednou se mě místo strachu zmocnil vztek.

„No a co?!" rozhodila jsem naštvaně rukama. Jednoznačně jsem mým chováním všechny překvapila. „Každej se bojí něčeho! Tam mám strach s vejšek! Směju se snad já vám za to, čeho se bojíte?! Ne! Tak mě nechte být!" vykřikla jsem, otočila se na patě a rychle utekla do hradu. Do lidí jsem vrážela a neomlouvala se, byla jsem momentálně naštvaná.

„Lettie? Lettie! Lett, tak zastav!" volal za mnou hlas, ale já nijak nereagovala. Chtěla jsem pryč, pryč od všech a od všeho. Neuvěřitelně moc se mi stýská po chvílích s Regem, jeho objetí, rty, vůně, úplně všechno mi to chybí. „Scarlett!" někdo mě chytl za rameno a já se konečně zastavila.

„Re- Regu?" zadrhla jsem se, všechna zloba byla v tahu.

„Co se stalo? Vypadáš naštvaně." zeptal se a svou ruku dal z mého ramene dolů, což mě zamrzelo. „Víš co? Měli bysme si jít promluvit, pojď." chytl mě za ruku a táhl mě do Komnaty nejvyšší potřeby, jak jsem pochopila.

„O čem chceš mluvit?" nakrčila jsem obočí, když jsme se oba posadili do křesel. Popravdě jsem z něj byla nervózní.

„O tobě, Lettie." prozradil mi po chvíli ticha a já se na něj nechápavě podívala. „Vlastně o nás." povzdechl si a teď jsem už vůbec nechápala, co tím myslí. „Jde o to, že.. mi na tobě fakt hodně moc záleží. Hodně moc, jako na nikom. Jen bych to nenazval láskou. Ale vždycky je někde nějaký ale. A u nás je taky. Je to ve mně. Já vím, že jsem to byl já, kdo to zničil, ale chci to napravit. Protože by z toho později láska být mohla, nemyslíš?" nadzvedl jedno obočí a já na něj jen beze slov zaraženě koukala. „Proto se tě ptám, zkusíme to ještě jednou?"