Monster |marauders| ✔︎

35 - trest v lese

Pohled Scarlett

V tichosti jsme došli do veže, oba naštvaní na toho druhého. Nechápu ho, to si myslí, že jsem nějaký neschopný malý děcko?

„Pak se večer sejdeme tady?" otázala jsem se dřív, než mi stihl Sirius zmizet po schodech nahoru. Ani se na mě nepodíval, jen pokrčil rameny a odešel nahoru. Povzdechla jsem si a ignorovala pohledy lidí ve spolce.

Nakonec jsem se rozhodla, že čím dřív to s ním spravím, tím líp. Proto jsem ho následovala do klučičích ložnic. Neobtěžovala jsem se s klepáním a prostě jsem vešla dovnitř.

„Tebe neučili klepat?" zasmál se Remus, ale já ho neřešila a zase jsem za sebou zavřela.

„Nechcete třeba odejít?" optala jsem se těch tří a oni tedy odešli. „Siriusi.." sedla jsem si vedle něj na postel. „nechtěla jsem být tak hnusná, omlouvám se." sklopila jsem pohled.

„Ty jsi tak hrozná, víš to?" zasmál se a přitáhl si mě do polibku. Já polibek prohroubila a sedla si mu do klína. „Slib mi ale, že se celou dobu budeš držet u mě."

„Jasně, že jo." přikývla jsem.

Večer jsme zamířili ke kabinetu profesorky McGonagallové. Cestou jsme dělali celkem blbosti, většinu času mě ale Sirius nesl na zádech.

Zaťukala jsem a po chvilce přišla Minnie, která nás zavedla k Zapovězenému lesu. Tam na nás už čekal Hagrid, který nám měl úkol zadat. „Takže dečka, nejsem zrovna moc nadšenej, že vás posílaj do lesa, ale nic s tim neudělám."

„Nemůžeš za to, Hagride." usmál se na něj Sirius.

„No vždyť já vim. Vono by na to stačila jenom Scarlett, že jo, ale trest máte oba. Snažil jsem se to profesorce ještě nějak vymluvit, ale znáte jí. Někdy mi nahání hrůzu." šeptl k nám.

„To nejseš sám." přitakal Sirius a já se smíchem protočila oči. „Ale co teda máme udělat?"

„Pár hodin zpátky jsem našel zraněnýho jednorožce, ale nenechal mě se k němu přiblížit, většinou to dovolej jenom ženskýmu pohlaví." vysvětlil a já si se Siriem vyměnila pohled. Už chápu, co myslel tím, že bych stačila jen já. „Tak jestli byste mu touhle kytkou mohli tu ránu ošetřit." podal nám košík, ve kterém bylo několik květů oné květiny.

„Jasně, můžeš se na nás spolehnout." ujistila jsem ho a převzala si od něj košík, který mi následně vzal Sirius.

„Tak běžte, ať jste co nejdřív zpátky."

Rozešli jsme se do lesa, kde jsme si museli svítit hůlkami. „Celkem romantika tady, co?" uchechtla jsem se ironicky a Sirius stejně ironicky přikývl.

„Aspoň, že nemusíme hledat i tu kytku." zasmál se a já mu dala za pravdu.

Sice mě vyděsilo každé křupnutí větviček, zašustění listů a podobně, ale nakonec to bylo celkem v pohodě. Celou dobu jsme se drželi za ruce a vedli naprosto nesmyslnou konverzaci o ničem.

Pak jsme skončili u slovního fotbalu, který jsem Siriovi stejně musela nejprve vysvětlit. Byla to ale docela zábava na to, že jsme byli uprostřed Zapovězeného lesa, kde nás mohlo každou chvíli cokoliv sežrat či cokoliv jiného.

Zaslechla jsem divný zvuk a přikryla mluvícímu Sirimu dlaní pusu. Následně, když jsem si byla jistá, že bude ticho, jsem se vydala opatrně tím směrem. Oddechla jsem si, když jsem spatřila onoho jednorožce. Krůček po krůčku jsem se za ním vydala.

„Ahojky.." natáhla jsem k němu ruku a on se jí pomalu dotkl hlavou. „Budeš v pohodě."

„Chceš nějak pomoct?" ozval se starostlivě Sirius a já zavrtěla nesouhlasně hlavou, nechci, aby jsme toho tvorečka jakkoliv vyděsili.