Monster |marauders| ✔︎

22 - pokec s bráchou

Otevřela jsem unaveně oči a spatřila odhalenou hruď, která bezpochyby patřila Regovi. Bolela mě trochu hlava, protože ohnivá whiskey zavřená rozhodně nezůstala. Zívla jsem si a začala se pomalu a tiše oblékat, abych nevzbudila moje spící štěstí.

Bohužel jsem nebyla očividně tak potichu, jelikož se po chvíli Reg pohnul a otevřel oči. Při pohledu na mě se pousmál a já musela taky.

„Dobré ráno." nadzvedl se na lokty a já se posadila na kraj postele, jen abych mu mohla prohrábnout vlasy. Pořád říká, že ho to štve, ale všichni víme, že mu to je příjemný. „Nevím, jak ti mám poděkovat za to, co jsi pro mě udělala. Takovýhle narozeniny jsem ještě nikdy neměl." sedl si do tureckého sedu a sladce se na mě usmíval.

„Vždyť je to jasný, miluju tě." poposedla jsem si k němu blíž. Políbila jsem ho na rty a vyskočila na nohy. „Vstávej!" okřikla jsem ho a protáhla se. Kolem pasu se mi ale obmotaly ruce, což mě donutilo se trochu předklonit.

„Miluju tě." zašeptal mi do ucha a vzal mezi zuby mojí kůži na krku.

„Hele jako, přestaň!" se smíchem jsem se od něj odtáhla a on mi věnoval nesouhlasný pohled. „Mohli bysme třeba jakoby jít." pokrčila jsem rameny.

„Anebo taky ne." ušklíbl se a vedl mě zase zpátky do postele. „Nechceme ještě spinkat?" nakrčil obočí.

„Ne, nechceme. Reálně bude za dvacet minut oběd!" rozhodila jsem rukama, což bylo celkem náročný, když mě furt držel kolem pasu. „Miláčku." zamumlala jsem ztrápeně a on se jen zasmál. „Regulusi Blacku, přestaň. Nebo tě už navždy budu ignorovat." zvedla jsem k němu varovně prst a on mě tedy pustil.

„Takže chceš jít na oběd?" ujišťoval se a já přikývla. „Dobře, jen mě nech se převlíct."

Ušklíbla jsem se a sedla si na křeslo. Celou tu dobu jsem ho pozorovala. Nemůžeme se ale divit, má fakt nádherný tělo. „Mám hlad, co si dáme? Dala bych si asi těstoviny s něčím." mluvila jsem si pro sebe, když jsme mířili chodbami do síně.

„Dej si co chceš. Sedneš si zase ke mně?" zeptal se a propletl si se mnou prsty.

„Já nevím, asi dneska ne. Promiň." odpověděla jsem mu, ale on jen pokrčil rameny na znamení, že mu to nevadí.

„Tak si sedni k Siriovi a ke zbytku." mrkl na mě a já se smíchem kývla. Dál už jsme cestou dělali jenom blbosti, protože proč bysme měli chodit jako normální lidi?

Došli jsme k síni a Reg mě ještě rychle políbil, aby to nikdo neviděl a pak jakoby nic zamířil ke Zmijozelskému stolu. Zakroutila jsem nad ním pobaveně hlavou a zamířila za Pobertama. „Lettie, ahoj." zářivě se na mě usmál Remus a poklepal na místo vedle sebe, kam jsem si ihned sedla.

„Ahoj, jak se máte?" věnovala jsem jim všem úsměv, který mě přešel hned, jak jsem si všimla Jamese. Byl hodně naštvanej.

„Řekla bys mi něco? Celou tu dobu jsi se mi vyhejbala a já bych rád věděl, co je mezi váma." snažil se mluvit klidně, ale moc se mu to nedařilo. „Takže.." složil si ruce na stole a já se snažila najít pomoc u těch dvou.

„To je na tobě." řekl Sirius a strčil si do pusy vidličku.

„Jamie, nezlob se na mě, prosím. Ale všechno ti řeknu až někde.. v soukromí." poukázala jsem na lidi kolem nás. James kývl a tak jsme všichni jedli, občas Sirius prohodil nějakou poznámku, ale nikdo se moc nezapojoval. Někdy mu odpověděl Rem nebo Peter.

Když jsme spolu všichni vstávali od stolu, rychle jsem se podívala na Rega, který asi pochopil, co se bude dít a vstal taky. Zavrtěla jsem hlavou, ale jemu to bylo jedno a došel za námi ven ze síně. „Ani náhodou, tebe tady nikdo nechce."