Monster |marauders| ✔︎

17 - návštěva a jede se zpět

Další den měl přijet Remus. Rodičům jsme zatajili to, co se včera stalo. Nevěděla jsem, jak by reagovali a asi jsem to ani vědět nechtěla. Kluci se ale pořád starali, zda jsem v pořádku a mě to hřálo u srdce.

„Lettie, řekni klukům, že dneska musíme taky do práce. Útoky smrtijedů se stávají čím dál, tím častěji. Musíme to co nejdřív vyřešit." pohladila mě po vlasech mamka, když jsem jedla v jídelně u stolu míchaná vajíčka, která mi udělala k snídani. Jen jsem kývla, protože jsem měla plnou pusu a přece nejsem prase. „Tak se tady o kluky postarej, ať nezbořej dům, prosím tě."

„Spolehni se, všechno bude dobrý." usmála jsem se na ní, když jsem spolkla sousto a pak jsem můj pohled upřela na tátu, který dorazil do místnosti.

„Už bychom asi měli vyrazit." chytl mamku kolem ramen a ta si rozvázala zástěru, kterou pak přehodila přes opěradlo židle, u které stála. „Tak buďte hodní." pocuchal mi vlasy táta a já se na něj za to zamračila, hned jsem si je začala rovnat. „A bude lepší, pokud zůstanete doma. Nehrozí vám tu žádné nebezpečí."

„Dobře." souhlasila jsem a vzala talíř, na kterém už nic nebylo a odnesla ho do kuchyně do dřezu. Rodiče se po chvilce přemístili na ministerstvo a já šla nahoru. „Vstáváme!" zařvala jsem, když jsem vletěla těm dvěma do pokoje. „Sluníčko svítí, ptáčci zpívají a vy se válíte v posteli! Lenoši líní." přešla jsem k oknu a roztáhla závěs, aby jim to svítilo do ksichtu. „Tak se ale zvedáme!" začala jsem tleskat, což pro ně muselo být hrozně otravný. Přesvědčil mě o tom James, když mým směrem hodil polštář. „Netrefil!" vysmívala jsem se mu a skočila na jeho postel. „Vstávej, bratříčku." zatřepala jsem mu s rameny.

„Lett, mám tě rád, ale asi se nedožiješ další minuty, pokud ještě jednou jedinkrát promluvíš." zavrčel ke mně a já se uraženě zvedla. „Jsi otravná."

„A ty línej! To si říkáš famfrpálový hráč?" rozhodila jsem rukama, když jsem zase stála na nohou. Jenže jak jsem byla otočená k Jamesovi, nepostřehla jsem, když se za mě postavil Sirius. Došlo mi to, až když mě chytl kolem pasu a přehodil si mě přes rameno. „Co to jako děláš?!" vyjekla jsem a začala sebou škubat.

„Jdu tě zahrabat." odpověděl mi s pokrčením ramen a já ho začala mlátit do zad.

„To teda ne! Pusť mě! Já už budu hodná, jen mě nezahrabávej, prosím." zakňučela jsem, když se mnou došel do spodního patra a mířil k hlavním dveřím. „Siriusi, prosím ne. Já vás klidně nechám spát, ale nedělej to, prosím. Já vám udělám snídani, co ty na to?" vyhrkla jsem otázku a on se doopravdy zastavil.

„To je lákavá nabídka." položil si prst na bradu, když mě položil před sebe na zem. „Lett?" oslovil mě a já nadzvedla obočí.

„No?" zeptala jsem se zvědavě.

„Mrzí mě to. To, že jsem ti zakázal bavit se s Náměsíčníkem. Nevim, proč jsem to řekl. Asi jsem nechtěl, aby se do tebe zamiloval, protože jsem věděl, že ty chceš Baziliška." sklopil hlavu k zemi a já se na něj chvíli beze slova dívala, než jsem ho obešla a šla zpět nahoru.

Zabouchla jsem za sebou hlasitě dveře a spadla obličejem do polštářů. To je idiot, proč to vytahoval? Mohli jsme bejt dobrý, ale on musí připomenout tohle. Nehledě na to, že mě naštvalo i oslovení, kterým nazval Rega.

„Scar, promiň." ozvalo se za dveřmi a já prostě musela protočit oči.

„Jsi idiot, Blacku!" křikla jsem na něj. „A omluva vždycky nestačí! Měl bys promyslet činy, pak to dopadá takhle! Myslím, že ti něco podobnýho řekl i Regulus!" nevědomě jsem se na posteli posadila.