Monster |marauders| ✔︎

2 - zařazování

Po několika hodinách cesty, kdy už jsme byly s Lily v kupé samy, jsme dorazili na nádraží v Prasinkách, jediné, čistě kouzelnické vesničce v Británii. Popravdě se moc těším, až budou povolené výlety a já tam jistě zamířím. Již převlečené ve svém hábitu - já v čistě černém a Lily s nebelvírskými barvami - jsme opustily kupé a následně také vlak. O prázdninách mi bylo řečeno, že pojedu s prváky na loďkách, abych nenarušila nějak moc zařazování. Brumbál mi sice též navrhoval, jestli nechci být zařazena před školním rokem, ale také si sám sobě odpověděl - lepší to bude s prváky.

S rudovláskou jsem se rozloučila se slovy, že se uvidíme ve Velké síni. Lily zamířila na opačnou stranu, tedy ke kočárům, které prý táhnou testrálové. Zvířata, která se stavbou těla podobají koním, ale místo čumáku mají něco jako zobák. Celkově jsou spíše kostra s tenkou, černou kůží. Pro někoho jsou nechutní, pro jiné jsou velmi zajímaví.

„Prváci ke mně!" nádražím se rozlehl hluboký hlas. Otočila jsem se za jeho vlastníkem a spatřila vysokého, mohutného a zarostlého muže. To musí být Hagrid, pomyslela jsem si. Brumbál mi o něm něco málo říkal, spíše jen to, že s ním a prváky pojedu přes Černé jezero. „Ty budeš ta nová, Brumbál mi už vo tobě něco řikal." zasmál se, když jsem k němu došla a on mě zaregistroval. „Takže, neni to nic náročnýho. Prostě si včeci po čtyrech nasedáte do loďek a spolu pak pojedem až ke hradu." vysvětlil nám, co a jak a začal pomáhat těm prckům - i když, já nemám co říkat - do jedlotlivých loďek.

Když všichni byli umístěni, i já a Hagrid jsme nastoupili. My jsme měli každý loďku pro sebe. On, protože by se tam k němu asi nikdo další nevešel a já, protože jsem chtěla sedět sama. Když se Hagrid ujistil, že všichni v pořádku sedíme, rozjeli jsme se. Cesta to byla opravdu nádherná.

Na jezeře se po jedné zatáčce odrážel Bradavický hrad - opravdu úctihodná stavba. Nic krásnějšího jsem snad v životě neviděla. Tak moc jsem se sem těšila a teď? Teď tu jsem! Nic nedokáže popsat mé momentální pocity. Takhle šťastná jsem snad v životě nebyla. Už první den jsem si našla kamarádku, která mě neodsoudila kvůli vzhledu. Lepší už to být ani nemůže.

Dopluli jsme k druhému břehu a vystoupili. Před obrovskými dveřmi stála vysoká profesorka v zeleném hábitu. Na první pohled vypadala přísně. A na druhý taky. Hagrid nás za ní odvedl a poté se slovy „Uvidíme se ve Velký síni", kterými směřoval k nám, odešel.

„Dobrý večer, mé jméno je Minerva McGonagallová a jsem zástupce ředitele. Jsem také ředitelkou jedné ze čtyř kolejí. Ty se nazývají Nebelvír, Zmijozel, Havraspár a Mrzimor. Až vstoupíme do Veké síně, budete zařazeni právě do těchto kolejí. Nyní pojďte za mnou." vysvětlila nám a vstoupila právě do těch obřích dveří, před kterými jsme se nacházeli. My ji všichni poslušně následovali - já šla poslední, aby se náhodou nějaký prvák nevytratil. Vešli jsme do chodeb hradu a pokračovali k dalším mohutným dveřím. „Za těmito dveřmi se nachází Velká síň, kam za malý moment vejdeme. Chvíli zde počkejte." požádala nás a pootevřela ony dveře, nakoukla dovnitř a vešla. Zavřela za sebou a po pár chvílích se opět vrátila. „Vše je připravené, můžeme vstoupit." oznámila nám a spolu jsme všichni vešli.

Ve Velké síni se nacházelo pět stolů - jeden pro profesory a čtyři pro studenty. Zastavili jsme se až kousek před tím profesorským, profesorka McGonagallová vzala do rukou pergamen a začala říkat jména prváků. Měla jsem jít jako poslední, abych nenarušila moc zařazování. Cítila jsem na sobě spousty pohledů - nebylo mi to vůbec příjemné. Ať už se na mě dívali, protože jsem měla stále kapuci, nebo protože jsem rozhodně nepatřila k prvákům, bylo to nepříjemné.