Monster |marauders| ✔︎

1 - cesta do Bradavic

Psalo se nějakého dvacátého sedmého března, to mám jen tak mimochodem narozeniny, když do mého pokoje otevřeným oknem přiletěla světle hnědá sova. V zobáku měla nažloutlou obálku, kterou jsem si od ní převzala. Byla adresována mně. 

Slečna Scarlett Olivierová
Sirotčinec madam Harissonové
Pokoj číslo 9

Oparně, abych nenatrhla dopis uvnitř, jsem otevřela obálku a vytáhla pergamen. Rozevřela jsem ho a začala číst.

Vážená slečno Olivierová,
je mi potěšením Vám oznámit, že jste byla přijata do školy Čar a Kouzel v Bradavicích.
Potřebné věci najdete na zaslaném seznamu.
Školní rok začíná 1. září. Vaší sovu očekáváme nejpozději do 30. července.
Se srdečným pozdravem
Minerva McGonagallová,
zástupce ředitele.

O Bradavicích už jsem samozřejmě slyšela, ale nikdy bych nečekala, že mě tam vezmou. A co mě dost překvapilo, bylo to, že ten dopis dorazil bez toho, aby tam někdo napsal žádost o to, aby mě přijali.

Byla jsem šťastná, to je samozřejmost, ale také jsem se bála. Možná se se mnou nebude nikdo kvůli těm jizvám chtít bavit. Nenávidím mého otce za to, jaký je. A sebe nenávidím za to, co ze mě udělal. Jsem nechutné monstrum. Nikdo se se mnou nebaví, protože jsem ošklivá a to jenom kvůli jizvám. Dolehla na mě zase sebelítost. Vybrečím se a bude to v pořádku.

Na posteli jsem se schoulila do klubíčka a nechala slzám volnou cestu. Od té doby, co jsem tu, brečím celkem často. A to jenom, protože se utápím v sebelítosti. Je to sobecké, já vím.

°°°°°

Je tu den, kdy mám vyrazit na Příčnou ulici. Ano, vím o ní, v kouzelnickém světě je celkem známá. Hlavně, když žijete v Británii. Vždy jsem se tam chtěla podívat. Magie mě vždy dokázala překvapit a jsem přesvědčená, že budu překvapená, až vejdu do Příčné a stejně tak, až dorazím do Bradavic.

Vstala jsem z postele někdy okolo šesté ráno, abych to všechno stihla. I přes to, že je tak brzy, svítí už slunce, poněvadž je první srpnový den. V Anglii sice často prší, ale toto léto je opravdu teplé a slunečné. Nestěžuju si.

Ale i když je takové teplo, oblékla jsem si dlouhé černé kalhoty a černou mikinu s kapucí. Do společnosti vždy chodím takto zahalená, aby nehrozilo, že někdo cizí uvidí mé jizvy. Ale nebudeme si kazit tento speciální den mou minulostí. Na tento den jsem se těšila už dlouho, takže si ho musíme pořádně užít.

Okolo osmé ráno jsem stanula v Děravém kotli. Musím říct, že to útulná hospůdka na můj vkus moc není, ale tak nejsem tu kvůli tomu.

„Promiňte, ale jak se dostanu na Příčnou ulici?" zeptala jsem se mladíka za barem bez toho, aby mi viděl do obličeje. Zvláštně se na mě podíval, ale nakonec ukázal na dveře vzadu místnosti. „Děkuji vám." kývla jsem hlavou a rozešla se tím směrem. Otevřela jsem ony dveře a poté je za sebou opět zavřela. Přede mnou se tyčila cihlová zeď. Znám správné pořadí, sdělil mi ho Brumbál, který se u mě jednou stavil. Docela milý chlapík.

Teď ale zpět. Poklepala jsem mojí hůlkou na vybrané cihly a následně se ze zdi utvořil průchod. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Bylo to tu ještě úžasnější, než jaké jsem si to vysnila. Tohle je vrchol dokonalosti.

Párkrát jsem zamrkala a vyšla vstříc všem těm obchůdkům a kouzelným věcem. Vytáhla jsem z kapsy seznam potřebných věcí, které budu do pátého ročníku potřebovat. Rozhodla jsem se jít nejdříve pro učebnice, abych tu méně zábavnou část měla za sebou. Jinak ano, před několika dny jsem si vybrala nějaké mé peníze v Gringottovic bance. Já sama nechápu, jak to, že mám vůbec nějaké peníze, ale po rozhovoru s Brumbálem jsem to tedy přijmula. Těch peněz tam bylo mimochodem celkem dost.