Byl jsem jedno z těch křehkých dětí, co jsou po většinu svého dětství nemocné. Chodil jsem od doktora k doktorovi s různými nemocemi; astmatem, angínou a alergiemi na všechno. Vyrůstal jsem s tím. To znamená, že jsem většinu let trávil doma v posteli, nemocný a hodně nevrlý. Ale něco na tom bylo dobrého. Táta si bral volno z práce, aby seděl v mém pokoji a četl mi.
Jedna z mých nejhezčích dětských vzpomínek je na tátu, jak sedí na židli se sci-fi románem na klíně. Nemůžu spočítat, kolik dní jsme takto strávili. Nedokážu se neusmát, když mi do mysli vklouzne obrázek velkého vousatého muže, jak předčítá tlusté romány, abych zapomněl na svou současnou nemoc. Naštěstí jsem pocházel z velmi milujícího prostředí. Rodiče mě zbožňovali a společný čas a energii soustředili na výchovu jejich jediného syna. Měl jsem blízko hlavně ke svému otci. Všichni jsme slyšeli staré pořekadlo o tatínkových holčičkách a maminčiných klucích, ale tohle nebyl můj případ.
Samozřejmě, každý kluk vidí svého otce jako někoho velkého, superhrdinu s vyrýsovanou čelistí a já nebyl výjimkou. Můj otec byl obrovský muž, měřil možná metr a devadesát centimetrů a měl přes 110 kilo. Byl zastrašující a moji kamarádi z dětství často poukazovali jen na to, jak byl velký. Měl intenzivní šedomodré oči, řídnoucí hnědé vlasy a husté rudé vousy. Ale i když vypadal děsivě jeho chování, hlavně ke mně bylo vždycky klidné a uvolněné. Ani jednou nezvedl hlas a nikdy jsem ho neviděl používat svou velikost, aby někoho šikanoval nebo zastrašil. Byl dobrá duše a čas trávil tím, aby svému synovi ukazoval, jak moc je milován. Po práci trávil večery v mém pokoji, seděl na podlaze a hrál si se mnou. Zasměju se, když si vybavím velkého muže, jak sedí s překříženýma nohama na podlaze a v ruce drží nějakého superhrdinu, želvu ninja nebo něco, co mě v té době zajímalo. Dokonce měl i deníček vtipných věcí, co jsem řekl a udělal, ještě se svými vlastními myšlenkami a poznámkami, jak rychle jsem rostl. O pár let později, když já sám jsem byl muž a četl si deník, byl jsem dojat až k slzám tím, jak hluboce mě ten muž miloval.
Můj táta nebyl věřící, vlastně bych řekl, že byl spíš ateista. To bylo v rozporu s tím, jak byl vychován. Vyrostl ve velmi malém městě v Severní Karolíně a narodil se do silně věřící baptistické rodiny. Pár dní po mém narození si do deníku poznamenal, že zjistil, jak je Bible ještě víc pošetilá, když teď on sám měl dítě. Konkrétně mu nesedl příběh o Izákovi a Abrahámovi. Nedokázal si představit scénář, kdy by byl ochoten obětovat svého jediného syna jen kvůli nějakému hlasu v hlavě. Byl velmi přímý muž s logickým myšlením. K tomu odmítal i pověry a mýty a měl několik nešťastných připomínek, že je mu líto každého, kdo věří v mimozemšťany nebo duchy. Nikdy mi to přímo neříkal, protože chtěl, abych si udělal vlastní závěr ohledně náboženství, pověr a paranormálních jevů. Ale všechny ty věci si zapsal do deníku, když mi ho chtěl dát, až budu velký. Naneštěstí tu možnost nikdy nedostal.
Jak si asi dokážete představit, jeho smrt měla zničující dopad na můj život. Živě si pamatuju, jak máma přišla do mého pokoje a po tváři jí tekly slzy a make-up. Obejmula mě a po dlouhou dobu se jen kolébala a tiše si vzlykala sama pro sebe. Nakonec se sebrala dost na to, aby mi řekla, že táta měl ve svém malém pickupu na cestě domů nehodu. Srazil ho opilý muž, který řídil kamion. Dokud nepřijeli policisté a nevytáhli ho ze zničeného auta, ani nevěděl, že se něco stalo.
Byl jsem v šoku. Byl jsem mimo a upřímně, byl jsem naštvaný. Když táta umřel, bylo mi jen pět nebo šest a vše, na co jsem se mohl soustředit bylo, že táta porušil svou přísahu. Když mě ukládal do postele, říkal, že je to jeho nejoblíbenější věc na světě a vždycky tu bude, aby se ujistil, že budu v bezpečí. Opakoval mi to často, noc po noci, že se to skoro stalo jeho mantrou. Ale slíbil mi to a teď tu nebude, aby svoji přísahu dodržel.
Po otcově smrti si máma nemohla dovolit malý třípokojový domek na úpatí hor, kde jsem vyrostl. Byli jsme nuceni se přestěhovat do starší ošklivější části města a netřeba říkat, že to byla jen další věc, která přispívala ke zdrcujícímu pocitu ztráty, se kterým jsme se teď vypořádávali. Nenáviděl jsem to město, nenáviděl jsem novou školu, do které jsem musel chodit, když mi to moje zdraví dovolovalo, ale ze všeho nejvíc jsem nenáviděl náš nový domov a prázdný pocit, který z něj bez otcovy přítomnosti vyzařoval. On v tom domě nikdy nežil, tyhle zdi nikdy neslyšely jeho hrdelní smích, ani nečinně nepřihlížely tomu, jak seděl a předčítal mi, když jsem zrovna bojoval s nějakou nemocí. V té době byl pro mě ten dům zdrojem úzkosti. Byl starý, podle toho, co mi matka řekla postavený někde kolem roku 1920. byl starobylý, chladný a zdálo se, že je v havarijním stavu. Bílá barva se venku na nesčetných místech odlupovala; dřevěná podlaha byla zprohýbaná a poďobaná a i tráva na zahradě zůstávala hnědá po celý rok.
Dům měl jen dvě malé ložnice, koupelnu, malou staromódní kuchyni a plesnivý obývák, který vypadal, jako by ho tam stavaři přidali na poslední chvíli. Štítil jsem se toho domu; když v noci všechno utichlo, prkna v podlaze skřípala a okna byla tak stará a špinavá, že propouštěla jen velmi málo světla. Můj pokoj byl umístěný v zadní části domu a byl tak malý, že jsem měl místo akorát pro mou postel a malý prádelník.
V domě jsme byli asi šest týdnů, když jsem si všiml, že v tu se ději nějaké divné věci, hlavně v noci. Vrátil jsem se domů ze školy a zjistil, že postel, kterou jsem ráno ustlal byla rozházená. Oblečení ze skříně bylo k matčině nelibosti občas poházené po pokoji a další malé věci jako okna nebo dveře se otvíraly a zavíraly podle vlastní vůle. Nejvíc znepokojující událost, na kterou si vzpomínám se stala poté, co mě máma uložila do postele. Díval jsem se na strop a snažil se rozhodnout, jestli skvrna na stropě připomíná psa nebo jezdce. Začínal jsem usínat a zavírat oči. Moje myšlenky klouzaly blíže ke snům, když jsem u mé postele zaslechl škrábání. Postel byla umístěna v rohu rovnoběžně s dveřmi a naproti stála skříň, pár stop od postele. Mávnul jsem nad tím rukou, stejně jako nad spoustou nevysvětlitelných zvuků, které se v noci ozývaly domem a znovu začal usínat, zase jsem ten zvuk zaslechl. Tentokrát to bylo hlasitější nezaměnitelné škrábání a zdálo se více záměrné. Zadržel jsem dech, zavřel oči a soustředil všechnu svou pozornost na rozluštění zvuku.
Tentokrát, když se to stalo to rozhodně bylo hlasitější a zdálo se, že to má rytmus, který by to normálně nemělo být. Bylo to skoro jako Morseovka, jako by to škrábání mělo sdělovat nějakou zprávu. Dostal jsem pocit, že se to nesnažilo říct „Loď v tísni" ani nic tak světského nebo typického. Nedokážu vysvětlit proč, ale ten zvuk mě začal zneklidňovat, jako by byl přirozeně špatný. Chlupy na zátylku se mi postavily a přikrývku jsem si přitahoval blíž a blíž k tělu. Občas to přestalo, a pak to zase začalo vždycky v tom samém rytmu. Škrábání, škrábání a škrábání následované krátkou pauzou, a pak škrábání a škrábání. Ležel tam jako zkamenělý, naprosto soustředěný na tento zvuk, ale neschopný zavolat na mámu, jejíž pokoj byl na druhé straně.
V ústech jsem měl sucho a neustále se olizoval a polykal, abych do mých úst dostal nějakou vlhkost. Najednou škrábání přestalo uprostřed řady a místo něj se ozvalo lomcování dveří do skříně. Dveře od skříně byly skládací a posuvné s dřevěnými lištami. Divil jsem se, že hluk ještě nevzbudil mou matku a nevstala, aby se podívala, proč jsem vstal z postele. Lomcování bylo naléhavější, dokonce násilné a možná proto jsem znovu objevil schopnosti křičet. Křičel jsem z plných plic, dokud můj pokoj nenaplnilo světlo a ve dveřích jsem viděl máminu siluetu.
„Co se děje, zlatíčko?" řekla máma ospale s obavami v hlase. Posadil jsem se v posteli a nespouštěl oči ze dveří od skříně.
„Mami, někdo je v... ve skříni." Párkrát zamrkala, aby odstranila zbývající rozmazanost a přešla ke dveřím od skříně. Se strašným skřípěním otevřela dveře a když okamžitě neviděla žádného bubáka, začala odhrnovat oblečení, aby mi ukázala, že tu žádný vetřelec není. „Vidíš zlatíčko, nikdo tu není, byl to jenom špatný sen."
Znovu zavřela dveře a posadila se vedle mé postele. „Není překvapivé, že máš noční můry s tím... s tím, co se stalo nedávno." Poplácala mě po noze, a pak mě pohladila po jemných rozcuchaných vlasech. „Slibuju, nikdo tam není," řekla. Konečně se mi podařilo odtrhnout pozornost do skříně a podívat se jí do očí. „Vím, že tam někdo byl," řekl jsem, „slyšel jsem nějaké divné škrábání, a pak se ty dveře začaly třást. Zakryla zívnutí rukou, pak mě poplácala po tváři, když vstala z mé postele. „Byl to jen sen synu, nikdo tu není a v domě není nikdo mimo nás. Teď se zkus vyspat, zítra musíš do školy a nechci, abys usnul v hodině." Odešla a předtím, než zhasla světlo řekla, že mě miluje. Když si lehla do postele slyšel jsem, jak zavrzaly pružiny v její matraci a sám jsem si lehnul.
Přitiskl jsem se co nejblíž ke zdi, přikrývky jsem si přitáhnul až k nosu a zavřel oči tak silně, až mi po tvářích začaly téct slzy. Snažil jsem se kontrolovat svůj dech a soustředil se, jestli uslyším ještě něco. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem sotva zaslechl první škrábání, když se ten zvuk vrátil. Přestal jsem dýchat, když začala další série škrábání. Minuty se táhly, ale zvuk se nevrátil, a nakonec jsem upadl do nepokojného spánku doprovázeného nočními můrami.
Během týdnů se zvuk vracel a odcházel. Nezdálo se, že má nějaký vzorec. Bylo tu několik nocí, kdy se nic nedělo, a pak jedné noci škrábání začalo, jakmile jsem začal usínat a trvalo, dokud jsem nezavolal na mámu. Tohle se stalo takovou rutinou. Neřekl bych, že jsem si na to zvyknul, ale když škrábání začalo, stačilo zavolat na mámu, ta přišla, rozhlédla se po pokoji a konečně jsem mohl usnout.
Uběhly tři nebo čtyři noci od doby, co jsem slyšel rytmické škrábání. Podařilo se mi usnout bez potíží, možná jsem měl nějaký falešný pocit bezpečí, jelikož od posledního incidentu uběhlo několik nocí. Byla asi jedna hodina ráno a rychle jsem se vzbudil. Usnul jsem na přikrývkách a jakmile jsem nabyl vědomí, začal jsem s přikrývkami bojovat a snažil se pod ně vplazit. Po velkém úsilí se mi konečně podařilo dostat pod pohodlí a bezpečí mých přikrývek, když mě začalo zajímat, co mě vytrhlo ze spánku. Na nebi byly mraky a malé množství světla proudící dovnitř oknem bylo minimální. Kontroloval jsem své dýchání, poslouchal, jestli se neozvou nějaké zlověstné zvuky a očima projížděl pokoj. A v tu chvíli jsem to uviděl. Stálo to u mé postele, před dveřmi mé skříně byl velmi velký tvar. Byla taková tma, že jsem neviděl, jestli tato věc, tato bytost se na mě dívala nebo ne.
Nemohl jsem se pohnout, nemohl jsem křičet, sotva jsem mohl dýchat. Všechna moje pozornost se soustředila na tvar u mé postele. Nemohl jsem odvrátit zrak, jako bych měl víčka přilepená a něco mě nutilo dívat se tím směrem. Nikdy se to nepohnulo, ani to nešláplo z nohy na nohu. Prostě to tam stálo, velké a temné a zdálo se, že to vyplňuje celý pokoj. Neslyšel jsem žádné škrábání, žádné lomcování dveřmi, jen tahle věc stojící v mém pokoji. Překvapivě jsem usnul. Nedokážu si představit, jak se to stalo. Jednu minutu jsem se každou částí svojí bytosti soustředil na tu věc v pokoji a další minutu jsem otvíral oči za slunečního světla a ptáci venku zpívali jako obvykle. Ještě úžasnější je, že jsem se neprobudil s pocitem děsu a poprvé v několika měsících jsem se cítil odpočatý. Ta samá věc se stala ještě několikrát. Vzbudil jsem se uprostřed noci, jen abych se setkal s velkou tichou věcí. Opět jsem neslyšel žádné škrábání ani lomcování dveřmi, byla tu jen ta věc a stála jen pár stop ode mě. Nikdy jsem nesebral odvahu, abych zavolal na mámu, ani se nepokusil na tu věc podívat blíž. Ani jsem si nebyl jistý, jestli se to dívá na mě. Dokonce mě začalo zajímat, jestli už tu věc unavilo dělat bordel v mé skříni a přijalo to mou přítomnost v domě.
Pár dalších týdnů uběhlo, aniž by se něco stalo. Nasnídal jsem se, šel do školy, vrátil se domů, a potom šel do postele. Moje zdraví se tou dobou zlepšilo a poprvé jsem do školy chodil normálně. Dokonce jsem se skamarádil s jedním klukem, co bydlel o pár domů dál a večery jsme trávili hraním videoher. Každou noc jsem šel do postele unavený a ráno se vzbudil odpočatý a těšil se, co se ten den stane. Na děsivé noční události jsem pohlížel jen jako na výtvor mé vlastní představivosti.
Moje matka pracovala přesčas v továrně na nábytek, aby splatila dluhy, které se nahromadily po otcově smrti. Pracovala pozdě do noci a večery jsem trávil u kamaráda Ryana, dokud se nevrátila domů. Nelíbilo se mi vidět mámu tak unavenou, ale rád jsem byl se svým kamarádem a jeho drahou sbírkou videoher, luxusem, který si máma nemohla dovolit. Rutina byla, že zůstanu u Ryana doma, dokud se máma nevrátí z práce domů. To trvalo po několik týdnů, dokud se v práci nestala nehoda. Zlomila si několik kostí v pravé ruce a zápěstí. Nemohla několik měsíců pracovat, ani nemluvě o přesčasech. Byla zničená, protože když se náš život začal vracet do normálu, tak to pokazila nějaká neočekávaná událost. Zaplatili jí bolestné i léčení ruky a večer, kdy se nehoda udála šla spát brzy. Až udělám domácí úkoly, měl jsem dovoleno dívat se na televizi a potom, co skončí moje oblíbené animáky jsem měl jít spát.
V posteli jsem ležel půl hodiny a naslouchal neobvyklým zvukům chrápání mé matky, když se mi zdálo, že jsem zaslechl až moc povědomé zvuky škrábání z mé skříně. Zpočátku jsem se je snažil ignorovat až tak, že jsem si zakryl hlavu polštářem a nutil se usnout. Po pár minutách jsem si uvědomil, že to nefunguje, škrábání nikdy neutichlo a jak minuty ubíhaly, dokonce se zdálo, že je hlasitější. Byl jsem spíš naštvaný než vyděšený. Už uběhla spousta týdnů, aniž by se tohle stalo a začínal jsem doufat, že už to všechno přestalo.
Po pár minutách jsem se nakonec rozhodl, že otevřu dveře od skříně a ulehčím si tím. Musela to být krysa nebo něco takového, muselo tu být nějaké vysvětlení a byl jsem odhodlaný ho najít. Shodil jsem přikrývku z postele a posouval se ke dveřím. Jakmile se moje nohy dotkly studeného dřeva, škrábání ustalo a místo něj se dveře otřásly. Nechtěně jsem vykřikl, jelikož už uběhla nějaká doba, co jsem slyšel ten zvuk a nikdy nebyl tak silný. Dveře se otřásaly takovou silou, že jsem se bál, že vypadnou z pantů. Vrátil jsem nohu do postele a sebral odvahu, abych zavolal na mámu. „Mami... mami, pojď prosím sem." zavolal jsem co nejhlasitěji. Nepřišla žádná odpověď, ani se nepřerušilo její chrápání. Spala tvrdě. Znovu jsem zavolal, ale bez odezvy. Ve chvíli, kdy jsem začal křičet, dveře se přestaly otřásat, jako obvykle.
Ale můj křik tentokrát nebyl následován matčinými kroky a dveře se začaly otřásat znovu. Nevěděl jsem, co dělat, byl jsem až moc vyděšený na to, abych vstal a utekl do mámina pokoje a mé vyděšené výkřiky neměly žádný účinek. Začal jsem vzlykat, zhroutil jsem se, přitáhl si kolena k hrudi a fňukal. Najednou se dveře přestaly zuřivě otřásat. Podařilo se mi zvednout hlavu a viděl jsem, jak se dveře skříně začaly rozjíždět. Už nebylo slyšet žádné škrábání, žádné lomcování, konečně se dozvím, co to bylo zač.
Dveře se konečně otevřely a viděl jsem mé oblečení a temnotu, která se mezi ním posouvala. Viděl jsem jen ruku a pověšené oblečení a obrátil se mi žaludek, když mi došlo, že kůže na té ruce byla shnilá. Byla šedá a skvrnitá a ucítil jsem ten nejhorší zápach, jaký jsem kdy cítil. Chtěl jsem vyběhnout z postele a ven oknem nebo si přetáhnout přikrývku přes hlavu a odehnat tuhle noční můru. Ale byl jsem naprosto ohromený, přimrazený na místě a nemohl pohnout jediným svalem. Na místě oblečení jsem viděl tělo, které bylo samozřejmě pokryto tím samým hnijícím masem jako ruka. Další, a ještě děsivější věc byla dvě černá jezera naprosté temnoty na místě očí. Byly hluboko v očních důlcích a chyběl jim jakýkoliv cit. Jen dvě prázdné díry. Tvor se konečně vynořil zpoza triček a dalšího oblečení.
U východu ze skříně se to na moment zastavilo a zdálo se, že si to měří pokoj. Bylo to vysoké a nemožně hubené, až vychrtlé. Prsty byly zakončené dlouhými černými drsnými nehty, které spíš vypadaly jako drápy. Z těla tvorovi chyběly kusy masa. Na těle bylo jasně vidět, kde jsou žebra, a dokonce jsem viděl zažloutlou kost loktu. Z groteskní a cibulkovité hlavy mu viselo pár chomáčů černých vlasů. Jeho čelisti byly vyplněné malými řadami neskutečně ostrých zubů. Místo nosu měl dvě úzké štěrbiny, bez jakéhokoliv výčnělku.
Prostě to stálo ve dveřích mé skříně a usmívalo se to na mě tou nepřirozeně širokou pusou plnou ostrých zubů. Dívalo se to na mě, jako by se to snažilo říct, že to mělo v úmyslu mě co nejvíc vyděsit, než mě navštíví. Najednou to natočilo hlavu na stranu a nasál to vzduch tím strašným malým nosem. Čuchání bylo rychlejší, když tvor cukal hlavou ke straně, jako by to zachytilo pach, který se mu nelíbil a snažilo se to zjistit, odkud ten pach přichází. V tu chvíli jsem si všiml pohybu v mém periferním vidění. Byl jsem schopen odtrhnout oči od toho monstra dost na to, abych se podíval do rohu mého pokoje, kde jsem viděl ten náhlý pohyb. A tam, jen pár stop ode mě stála velká temná zlověstná forma.
Vypadalo to ještě větší než při předchozích setkáních a zdálo se, že z něj vyzařuje intenzivní vztek. K mému úžasu vztek nebyl směřován směrem ke mně, ale na tvora, co stál u mého šatníku. Tvor zasyčel, a pak vypustil zvuk podobný fňukání a když si to všimlo postavy v rohu pokoje, ucouvlo to. Otočil jsem se zpátky na temnou postavu, která teď stála velmi blízko a začal jsem rozlišovat některé rysy. Uvědomil jsem si, že mi to stálo za zády, když se to objevilo v mém pokoji, protože teď jsem viděl tvář, tvář pokrytou rudými vousy. Teď jsem viděl, že postava patří velkému muži s bledou kůží a řídnoucími vlasy. Ale nejvýraznější byly intenzivní šedomodré oči, které jsem viděl i v temnotě mého pokoje. Ty oči se odtrhly od monstra a podívaly se na mě. Ten úžasný velký muž stál v mém pokoji, ten muž, o kterém jsem si myslel, že už ho nikdy neuvidím se na mě usmál a mrknul.
Ve chvíli, kterou mé oči byly schopné sotva zachytit se vrhl na monstrum, shodil ho do hlubin mé skříně a dveře se za nimi zavřely. Seděl jsem na posteli se slzami v očích a snažil jsem se zpracovat, co jsem právě viděl. Konečně jsem prolomil svou strnulost a rozběhl se do mámina pokoje. Chvíli jsem s ní zoufale třásl, dokud se neprobudila. Když se na mě podívala, posadila se a vzala mě do náruče. „Co se děje zlatíčko?" V tu chvíli, když mě kolíbala jsem začal nekontrolovatelně vzlykat. Sebral jsem se dost na to, abych řekl, „Dodržel svůj slib... řekl, že tu pro mě vždycky bude a myslel to vážně." Máma se snažila, abych jí to vysvětlil, ale já jen dál plakal, když mě kolíbala. V jednu chvíli se mi podařilo usnout a za matčiných slov útěchy jsem usnul.
Ze skříně jsem té noci neslyšel žádný jiný zvuk, a ani nikdy jindy. Od té chvíle se věci vrátily do normálu, cítil jsem se, jako by ze mě bylo sejmuto břemeno a události se té noci uzavřely. Také jsem věděl, že je jedno, jaké překážky mě potkají, někdo se mi vždycky bude dívat přes rameno, připraven naplnit svou přísahu, kterou složil malému, nemocnému dítěti.
https://www.creepypasta.com/promises/