Děsivé Příběhy z Ledničky

The Tire Man

Na jaře, roku 1992 mi bylo patnáct. Byl jsem doma u mého kamaráda Dana ještě s dalšími kamarády Kenem a Marley. Dan měl velkou zahradu, ale většina z ní byla les. Naštěstí to místo znal dobře a vzal nás na procházku.

Dan nás vedl, šel asi patnáct stop před námi, zatímco já jsem šel s Marley a Ken šel asi pět stop před námi. Řekl, že se někde můžeme zastavit a najíst se (Ken přinesl nějaké Reese's Pieces a směs oříšků).

Když jsme šli, zahlédli jsme hřiště. Bylo asi třicet pět stop před námi, ale Dan byl blíž. Bylo to ponuré. Vlastně mi to připadalo dost deprimující. Nejen loupající se barva a šišky a stromy okolo toho, ale způsob, jakým to bylo postavené. To bylo velmi deprimující. Nebylo to jako normální hřiště; prolézačky byly nahnuté na stranu se špatným kolotočem uprostřed (říkám to proto, že to bylo nakloněné na stranu a pro lásku boží se to nemohlo ani točit). Bylo tu i pár houpacích zvířátek. Dan se posadil na obrubník ohraničující hřiště. Když nás zavolal, abychom se posadili, začal jsem si všímat, že ztrácel barvu. Hlavně z obličeje, ale i z dalších míst, třeba rukou.

Když jste přes plastový obrubník vkročili do hřiště, začala vám být trochu zima a byli jste pobledlí. Předpokládal jsem, že je to kvůli větru, který foukal přes vrcholky stromů do hřiště a bledost byla prostě jen vedlejší účinek větru. Všiml jsem si, že na hřiště nevede žádný přímý vstup, žádná cestička nic, co by člověk použil. Všichni jsme se posadili a dali si Reese's Pieces. Trochu jsem šel hřiště prozkoumat. Kéž bych to nikdy neudělal, protože jsem viděl něco, co bylo prostě zneklidňující. Houpací zvířátka byla zamračená a na očích měla křížky, což mělo značit, že jsou mrtví. Vypadalo to, že jsou na nich namalované.

Další byl kolotoč... opět, bylo to strašně postavené, ale byly na nich nakreslené obrázky křídou (většinou kresby dětí), jako popraskání, rozdělení a znetvoření. Vypadalo to, jako by to nakreslilo tříleté dítě, a ne teenager nebo čtyřicetiletý psychopat. A nakonec, to nejděsivější, co jsem viděl byla žlutá skluzavka. Ta byla zdeformovaná jako nahřátá zapalovačem. V roztavené skluzavce byly v perfektních řadách zabodnuté skalpely. Možná nejděsivější byly vínové skvrny na skalpelech, pravděpodobně zaschlá krev. I skluzavka byla pokrytá zaschlou krví. Na konci byly krvavé skvrny a stopy, které vedly zpátky k prolézačce a potom ke skluzavce. Tohle se opakovalo, jako by to někdo dělal znovu a znovu. Stopy byly úplně stejné. A na druhé straně skluzavky bylo krví napsané, „OPAKUJ, OPAKUJ, OPAKUJ, ZAPLAŤ SVOU CENU MASEM A KRVÍ".

Opustili jsme to místo a běželi co nejrychleji zpátky do Davidova domu. Nikdy v životě jsme to rodičům neřekli a o tom místě jsme se nikdy nikomu nezmínili. Ani policii. Ani dětem ze školy. Dokonce ani mojí ženě. Zapomněl jsem na to... až do minulého týdne, když jsem si zapnul zprávy na FOX. Řekli, že v jižní Karolíně byly nalezeny dvě děti (jednomu byly čtyři, druhému dvě), které podle důkazů opakovaně použily mixér ke znetvoření nohou a rukou. Na stěně bylo jejich krví napsané, „OPAKUJ, OPAKUJ, OPAKUJ, VRAŤ SE PRO VÍC".

Po dalším vyšetřování se zjistilo, že na krvi na zdech byly otisky prstů. Ty patřily muži jménem Derry Reynolds a řekli, že ho hledají. Derry Reynolds byl náš učitel náboženství na střední škole. Všechny nás učil ten samý rok a vždycky se nám snažil říct, abychom nenavštěvovali „svatyni unaveného muže". Z nějakého důvodu to říkal to hlavně Danovi a nikdy jsem se nedozvěděl, co to znamenalo. Hodně lidí si myslelo, že to měl být děsivý vtip anebo mu jenom přicházel o rozum. Teď to začíná dávat smysl, začínám si myslet, že „svatyně unaveného muže" bylo to hřiště. Během léta roku 1922 záhadně zmizel.

Snažil jsem se kontaktovat Dana, ale zjistil jsem, že ho chytili povstalci v Iráku, a ještě o něm nikdo nic neslyšel. Předpokládali, že je mrtvý a mysleli, že ho popravili nebo tak něco. Ale před dvěma lety se o něm roznesly řeči, že se zabil ve vězení, kde ho drželi a opakovaně silně mlátil hlavou do zdi, dokud si nerozbil lebku. Než na místě zemřel, vyrval si z hlavy co nejvíc mozku. Něco podobného se stalo i s Kenem a Marley. Dali se dohromady a Ken připomněl Marley ten den v lese.

Když to nadnesl, Marley začala říkat, „OPAKUJ, OPAKUJ, OPAKUJ," začala si vydloubávat oči a Kena zabila lampou v obýváku. Tento případ se jmenoval, „Soud slepé vražedkyně Marley". Marley musela na operaci, ale zrak jí nevrátili. Zabili ji během soudu, kdy křičela, „OPAKUJ, OPAKUJ, OPAKUJ," a snažila se protrhnout krk svého právníka, což se jí povedlo jen z části. Ochranka u soudu ji trefila do krku. Pořád stála, dusila se kulkou a museli ji trefit třikrát do hlavy, než zkolabovala.

Poučení z příběhu je, nechoďte na hřiště za Danovým domem, za žádných okolností. Bez výjimek. Nevíte, kde to je? To je dobře.

Od té doby uběhlo dvacet let. Je jaro a každý den si piluju nehty. Dost mi teče krev a už jsem nadobro přišel o jeden prst. Můj doktor si myslí, že mám nějaký druh obsedantně kompulzivní poruchy, ale to není důvod, proč nemůžu přestat. Musím to udělat, potřebuju to, musím zaplatit masem a krví, musím opakovat.

http://creepypasta.wikia.com/wiki/The_Tire_Man