I Wish My Son Never Experienced Heaven

757 75 6
                                    

Před sedmi dny jsem jel s mým synem Zachem ze školy, když do nás z boku narazil opilý řidič. Zdravotníci nás vytáhli z převráceného auta. Jakmile jsem se vzbudil, rozhlédl jsem se po pokoji po mém synovi. Pokusil jsem se vstát z postele, ale do pokoje přiběhla zdravotní sestra a posadila mě. Podívala se na mě a řekla, „Váš syn je právě v kritickém stavu, ale musíte zůstat v posteli, alespoň další den, předtím, než vás můžeme nechat opustit pokoj." Snažil jsem se argumentovat, ale slova mi nevyšla z úst. Po pár sekundách sestra odešla.

Zbytek dne jsem seděl na posteli a nutil se zůstat silný pro mého syna. Věděl jsem, že mě právě teď nemůže vidět, ale byl jsem všechno, co měl od doby, co jeho matku našli mrtvou před parkovištěm Walmartu. Byla dvanáctkrát pobodána a její kabelka byla prázdná. Nikdy nezjistili, kdo ji zabil. To se stalo teprve před dvěma lety. Zachovi v tu dobu bylo jen šest. Den pohřbu byl nejtěžší den v mém životě. Musel jsem mu vysvětlit, že jeho máma je pryč. Neplakal. Jen přikývnul a zbytek dne se díval do země. Trvalo rok, až se věci tak nějak vrátily do normálu.

Myšlenka umírajícího Zacha mi několikrát proletěla hlavou, ale rychle jsem ji odehnal a doufal dál. Asi v sedm hodin večer za mnou přišel doktor a udělal pár testů. Pokusil jsem se ho zeptat na mého syna, ale jen mi věnoval soucitný pohled, předtím, než mi oznámil, že až na pár modřin a škrábanců jsem v pořádku. Zeptal jsem se ho, jestli mohu vidět svého syna, ale on jen s povzdechem řekl, „Harolde. Budu k vám úplně upřímný. Právě teď toho nemůžete moc udělat. Můžete se s ním vidět zítra poté, co vás propustíme, ale musíte pochopit, že je na tom mnohem hůř než vy. Je možné, že to nezvládne, ale naši doktoři se snaží se všech sil. Odpočiňte si a psychicky se připravte, než se uvidíte se svým synem." Smutně pokývnul a vyšel z pokoje.

Tu noc jsem nemohl spát. Namísto toho jsem se posadil a procházel si v hlavě každou vzpomínku na Zacha a mě. Pomyslel jsem na to, jak jsme seděli za stolem, jedli večeři a smáli se. Přemýšlel jsem, jak jsme se ženou a Zachem seděli na pohovce a sledovali filmy a přemýšlel jsem, když jsme spolu oplakávali ztrátu matky. Ta noc byla směs slz a úsměvů.

V devět hodin za mnou do mého pokoje přišla sestra a pokývala na mě, předtím, než odpojila všechny věci, které byly připojeny k mému tělu. O třicet minut později jsem šel v těsném závěsu za zdravotní sestrou. Zastavili jsme před pokojem 437. Zhluboka jsem se nadechl, předtím, než jsem prošel dveřmi a uviděl synovo tělo téměř bez života ležet na nemocniční posteli. S každým krokem se odhalovalo více a více zranění, které jeho křehké tělo schytalo. Jeho pravá ruka byla naprosto rozdrcená, levé oko měl jen lehce pootevřené, kvůli promáčklině ve tváři a jeho ruce a nohy byly pokryté stehy. Pokoj se začal otáčet a já se začal potácet, ale doktor mě chytil a posadil na židli. Podal mi sklenici vody řekl, „Zdá se, že je víc stabilizovaný, ale příští dva dny pro něj budou nejvíc kritické. Neustále u něj bude doktor a pokud se něco stane, budeme tu pro něj. Pokud chcete, můžete tu zůstat." Přikývl jsem a řekl mu, že s ním zůstanu, dokud se nevzbudí. Položil mi ruku na rameno předtím, než vyšel z pokoje.

Příští den a půl přešly a nic se nestalo. Doktoři a sestřičky se tu občas zastavili, ale hned po dokončení úkolů odešli. Ten večer, v 21:37 se srdce mého syna zastavilo a můj celý svět taky. Viděl jsem zdravotní sestry a doktory přiběhnout do pokoje, ale já byl kompletně zaseklý na židli. Musel jsem ze sebe vydat všechno, abych vstal ze židle a přiběhnul k synovi, ale doktor mě zadržel. Vykřikl jsem, odstrčil ho a brečel celých osmnáct sekund, co byl můj syn mrtvý.

Příští dva dny jsem u něj stál. Nespal jsem, nejedl, ani nic nepil. Chtěl jsem mu dát nějak vědět, že jsem s ním. Chtěl jsem mu nějak pomoct dostat se z kómatu a obejmout ho. V 23:14 syn konečně otevřel oči a podíval se na mě. Zabralo mu čtyři a půl dne, než se dostal z kómatu a jediná věc, kterou jsem chtěl udělat bylo rozbrečet se a držet ho.

Trochu se na mě usmál, předtím, než se na mě podíval a zamračil se. Předtím, než jsem mohl cokoliv udělat, Zach dostal hysterický záchvat. Začal vydávat řadu výkřiků. Výkřiky absolutní agónie. Pokusil se odtrhnout si kapačku a všechno, co k němu bylo připojené, ale opatrně jsem ho přidržoval, než přišel doktor. Zabralo tři hodiny, než jsme Zacha uklidnili. To už byly dvě hodiny ráno a byl jsem absolutně vyčerpaný, ale posadil jsem se vedle něj, zatímco jsem ho opatrně držel za ruku.

Asi v pět ráno jsem usnul.

Vzbudil jsem se za zvuku Zachova hlasu. Když jsem vzhlédl, viděl jsem sestřičku, jak ho opatrně krmí. Říkal jí, jak každou sobotu chodíme do parku a ptal se, jestli se mnou bude moct jít tuto sobotu do parku. Usmála se a řekla, „No, pokud budeš hodně jíst a uděláš, co ti doktoři řeknou, možná to bude velmi brzy. Teď musím jít, Zachu, ale proč si nepromluvíš s tátou? Zdá se, že je vzhůru!" Zach se rychle otočil a usmál se na mě. Potom řekl doktorům, že byl moc hodný a zaslouží si novou hračku. Zasmál jsem se a řekl mu, že až nás propustí, koupím mu jakoukoliv hračku bude chtít.

Můj syn byl psychický zraněný, ale zdálo se, že jinak je v pořádku. Příštích pár dní bylo rozmazaných. Přes den jsem k němu mluvil, četl mu pár knih, které nám doktor dal a na televizi jsme se dívali na pár jeho oblíbených pořadů. Byl jsem šťastný. Pořád jsem měl svého syna. Můj jediný důvod proč žít.

Minulou noc syn začal mluvit o svém zážitku a vážně nevím, jakým peklem si prošel. Předčítal jsem mu, když zvedl ruku a řekl, „Všechno zčernalo a zdálo se mi, že spím." Předtím, než jsem mohl cokoliv říct, zhluboka se nadechl a řekl, „Zdálo se mi o tom, když tu byla maminka. Večeřeli jsme, ale bylo ticho. S mámou jste mluvili, ale já nic neslyšel. Pokoušel jsem se něco říct, ale neslyšel jsem sám sebe. Začal jsem křičet, a pak všechno znovu zčernalo." Snažil jsem se ho držet za ruku, abych ho ujistil, že je v pořádku, ale odstrčil mě, ale podíval se na mě utrápenýma očima. Rty se mu zatřásly předtím, než mohl znovu pokračovat.

„Potom mě zalilo jasné světlo. Začalo mi být teplo a cítil jsem se šťastně. Byl jsem opravdu šťastný, že je maminka tady. Pokusil jsem se pohnout, ale vznášel jsem se, tak jsem se nechal unášet tam, kam jsem měl jít. Světlo bylo moc jasné, tak jsem zavřel oči, dokud jsem nezastavil. Když jsem otevřel oči, musel jsem je znovu zavřít, protože jsem zahlédl to nejjasnější světlo. Promluvilo to ke mně. Řeklo mi, že jsem mrtvý. Řeklo mi to, že tu chvíli zůstanu, předtím, než mě pošle zpátky k tobě. Snažil jsem se ho žádat, ať mě pošle zpátky teď, ale řeklo mi, že musím zůstat tady."

Zhluboka se nadechl a předtím, než pokračoval, mu pár slz steklo z tváře, „Znovu jsem se začal vznášet a byl přenesen do další místnosti, ale tato byla menší. Dlouho jsem čekal, ale máma přišla do pokoje. Byla šťastná a objala mě, ale pak začala křičet. Pořád jsem se na ni koukal, ale nůž pořád procházel jejím tělem. Začala všude krvácet a vyděsil jsem se. Zavřel jsem oči a odvrátil zrak. Přestala křičet a znovu jsem se na ni podíval. Umírala, ale řekla mi, že mě miluje a že se znovu uvidíme, ale bude to trvat dlouho."

Usmál jsem se a řekl mu, že maminka na nás čeká na speciální místě. V tu chvíli se Zach otočil a řekl, „Ne na nás. Jen na mě. Viděl jsem, kdo držel nůž. Byl jsi to ty. Řekla mi, že ty půjdeš na jiné místo. Promiň tati, ale maminka na tebe nečeká. Řekla mi, že jsi dost chytrý, aby ses vyvlíkl z její vraždy, ale smrti neutečeš. Všichni zemřou a ty taky."

Nevěděl jsem, co mu říct.

Miloval jsem ženu i syna, ale nemohl jsem vydržet, když jsem se stal třetím kolem u vozu. Věděl jsem, že nemůžu přetrhnou pouto matky a dítěte a udělal jsem jedinou věc, která dovolila, aby mě uznával stejně jako jeho matku.

Tohle ráno jsem si zašel domů pro notebook, jsem se svým synem a píšu tohle. Má tu někdo důkaz o posmrtném životě? Měl můj syn jen děsivě živý sen nebo to, co zažil bylo opravdové? Zdá se to jako náhoda, že na mě byla hozena vina, i když mě policisté ani nedokázali vystopovat.

https://www.reddit.com/r/nosleep/comments/6f1r0m/i_wish_my_son_never_experienced_heaven/

Děsivé Příběhy z LedničkyKde žijí příběhy. Začni objevovat