Děsivé Příběhy z Ledničky

The Shoe Tree

„Už tam budeme?"

Slova, která každý otec očekává. Stále, v desetiminutových intervalech moje osmiletá dcera Cynthia odlepila hlavu od okénka a zeptala se na tu samou otázku. A já svědomitě odpověděl, „Skoro, zlatíčko." Jeli jsme skoro dvě hodiny (takže si můžete poskládat obrázek, čím jsem si musel projít), abych vysadil Cynthiu u její matky. S Lisou jsme tři roky rozvedení a zarputile se domáhala Cynthii, každé Vánoce, na měsíc. Lisa nebyla zrovna matka roku, ale já sám nejsem žádný anděl. Je mi třicet-sedm, kouřím a mám sklon nadávat jako dlaždič. Ale sakra, mám rád Cynthiu a ubíjí mě ji každý prosinec vyložit u matky.

Netřeba říci, moc jsem k Lise nespěchal. Tento rok jsem se rozhodl jet lesem. Řekl jsem si, že je to dobrá šance ukázat Cynthie krásu přírody a trochu se sní sblížit předtím, než ji budu muset nechat matce po čtyři a půl týdnu. Byla tak zaujatá, že se jen občasně zeptala „Tati, co je to?" nebo „Už tam budeme?" předtím, než přitiskla kulatý obličej na okénko. A já jí ke každé otázce dopřál vysvětlení „To je staré silo na obilí, zlatíčko," nebo „Ano, už tam budeme."

Po chvíli jsem zapnul rádio, jako tichou zvukovou kulisu a začal sklouzávat do meditativního transu. Nicméně, můj klid byl přerušen Cynthiiným výkřikem. Instinktivně jsem dupnul na brzdy, auto bolestivě zastavilo a ohlédl jsem se na Cynthiu. „Co je? Co se děje?!" zeptal jsem se v panickém strachu. Hlavou mi proběhly věci, co by se mohly pokazit – infarkt, plicní otok, selhání ledvin (všechny z nich byly bizarní, jelikož Cynthia byla úplně zdravá); ale Cynthia se jen dívala z okna, ohromená něčím venku.

Podíval jsem se za její dětskou hlavičkou a začal si všímat toho, co vyvolalo její výkřik.

Byla to velká, bílá bříza, uprostřed zasněženého pole. Teď, mimo neobvyklou velikost stromu (břízy většinou nemají víc než stopu v průměru, tenhle měl nejmíň čtyři nebo pět), něco divného mi přišlo na listech. Stál v poli hodně daleko (asi třicet metrů) a pořád jsem se koukal zpoza Cynthiiny hlavy, která byla pevně přitisknutá k oknu, ale sotva jsem viděl samotný tvar listů.

Nejprve jsem je ani nezaregistroval a uvědomil jsem si, že listy stromu nebyly vlastně ani listy... byly to... boty. Stovky. Visely ze stromu za tkaničky, různých tvarů a velikostí. Pomalu jsem otevřel dveře a vystoupil, abych se podíval blíž. Velikost stromu byla působivá a rozpětí větví neuvěřitelné. S velikostí stromu jsem hádal, že na stromě se houpe celkově asi šest set nebo sedm set bot, někdy i z nejmenších větviček. Prošel jsem kolem auta, neschopen spustit oči z bizarní podívané přede mnou. Potom se bez varování otevřely dveře a Cynthia vyrazila ke stromu s dětským smíchem.

Stál v poli, uprostřed ničeho a také byla zima. Takže když se Cynthia rozběhla ke stromu jen v džínech a tričku, mojí první reakcí bylo donést jí kabát (bůh ví, že by si ho neoblékla, i kdyby bylo padesát pod nulou). Otočil jsem se, vzal jí kabát z auta a když jsem se otočil s kabátem v ruce, abych na Cynthiu zavolal, ať si ho oblékne... byla pryč.

Moje oči zoufale prohledávaly sníh a stopovaly její stopy ke kmeni stromu. „Cynthio!" zavolal jsem. V odpověď jsem zaslechl dětský chichot. „Cynthio, na hry není čas!" Vykročil jsem ke stromu a jak mi sníh křupal pod nohama, znovu jsem zaslechl nezaměnitelný dětský smích. „Cynthio, okamžitě sem přijď!" vykřikl jsem, trochu víc ochraptělým hlasem. K mé nesmírné úlevě se odhalila a vykoukla zpoza botového stromu. Bylo na ní něco zvláštního, něco, co jsem nemohl–

Byla bosá. „Je to v pořádku, tati, jsem tady! Musíme jít? Strom je tak teplý a pěkný!"

Chytil jsem ji za ramena, zatřásl s ní a skoro se rozklepal strachy, „Cynthio, kde máš boty?"

Nervózně odpověděla, „Hodný pán mi řekl, ať si je sundám, tati – podívej, dal mi hezký přívěšek!"

Stáhl se mi žaludek. A opravdu, kolem dceřina krku se houpal malý přívěsek, ve tvaru srdce. Sevřel jsem rty, chytil přívěsek a strhl jí ho.

„Tati? Co se děje?"

„Cynthio, musíš jít zpátky do auta a zůstat tam. Teď."

„Ale tati, moje bo–"

„TEĎ Cynthio. Vlez do auta a zamkni. Už je znovu neotvírej, dokud ti neřeknu, dobře?"

„Dobře... když to říkáš..."

Cynthia šla nervózně k autu a ohlížela se na mě přes rameno. Sledoval jsem každý její krok, dokud nenastoupila do auta a zamkla dveře. Pak jsem se otočil, abych čelil tomu „hodnému pánovi". Cokoliv tohle mělo být za malou zvrácenou show, nechtěl jsem mu dovolit, aby takhle lákal malé děti na levné cetky. Sledoval jsem Cynthiiny stopy ke stromu, dokud se ten obří kmen nerýsoval přede mnou. V tu chvíli jsem si na botách něco všiml: všechny patřily dětem. Žádný pár nebyl větší než 37. Otřásl jsem se a musel se opřít o strom.

K mému šoku byl na dotek teplý. Sloupl jsem trochu papírové kůry a hledal, co by tento jev mohlo způsobovat a byl překvapený, když jsem viděl vyryté iniciály. Nebylo to úplně neobvyklé, spíše to, že vedle iniciálů byly další. A vedle nich další a ještě další. Jak jsem odlupoval více tenké voskové kůry a nalézal tucty iniciálů, poté stovky. Ustoupil jsem zpátky. Začalo mi být nepříjemně, žaludek se mi začal houpat jako na vlnách, ten kroutící se uzlík, kdy víte, že je něco špatně. Vzhlédl jsem k botám a uzlík se ještě víc utáhl. Zahlédl jsem visící Cynthiiny tenisky, jako mrtvolky, mírně se houpající za zavázané vnitřnosti.

Důkladně mě vyděsily, tak jsem se otočil a běžel zpátky k autu, můj dech pouštěl mráčky do chladného, ostrého vzduchu. Popadl jsem klíče, odemknul dveře na straně řidiče, nasedl a zamknul za sebou. Otočil jsem se k Cynthii a zeptal se, „Jsi v pořádku, zlatíčko? Ublížil ti někdo, nebo se tě dotknul?"

„Ne, tati, jsem v pořádku! pan Úsměv je zábavný, rozesmívá mě. Má směšný obličej!"

Uzlík v žaludku se otočil a utáhnul, posílajíc mi ledové úponky směrem k srdci. „Kdo je pan Úsměv, Cynthio?"

Cynthia beze slov sklouzla očima k zadnímu sedadlu. Zamrzl jsem a pomalu otočil pohled k ní. Leželo to tu, jen sotva člověk. Kostěné drápy, sevřené těsně k sobě, vyčnívající z pod hnijícího masa prstu. Jeho „směšný obličej" byl hmota rozpadající se kůže, zanechávajíc jen nechutnou grimasu, permanentně rozleptanou do jeho prázdných očních víček. Groteskní úsměv se rozšířil a strčil ruku do sklenice vedle něj a mezi vetché prsty sevřel bonbón.

„Chceš bonbón?"

Zíral jsem, zmrazený hrůzou, když se Cynthia natáhla, vzala si bonbón z jeho drápů a začala ho rozbalovat. Pohled bezoké stvůry se setkal s mým zděšeným pohledem a jeho nechutný úšklebek se lehce rozšířil. Pokusil jsem se vykřiknout, ale nešlo to. Směšné, ani jsem si nevšiml jeho druhé ruky plazící se mi po krku. Přeběhl mi mráz po zádech, když mi jeho drápy sevřely krk. Po krku se mi rozlila teplá krev až na hrudník, když moje poslední dechy pískaly čerstvě protrhlou dírou v mém krku. Cynthia se na mě zvědavě podívala a nevinně cucala bonbón. Její hlas se kolem mě rozléhal, když jsem klouzal do temnoty.

„Tati? Co se děje? Tati...? Tati..."

http://creepypasta.wikia.com/wiki/The_Shoe_Tree