Děsivé Příběhy z Ledničky

The Dog Man

Když jsem byl dítě, v mém sousedství jsme měli chytače psů. Říkali jsme mu Psí Muž. Projížděl městem v bílé dodávce, do které dával zbloudilé psy a dovážel je tam, kam lidé odváží zbloudilé psy.

Nebyl to špatný člověk. Byl ozbrojený úsměvem a vlídným slovem, hrdý na svou povinnost, při které udržoval naši čtvrť v bezpečí. Jednoho dne se na mě rozběhl rotvajler a začal po mně štěkat. Psí Muž přijel ve své dodávce.

Pes ani nečekal, až se dostane na naši stranu ulice. Velký bojovný psí šampion vycouval se staženým ocasem jen při pomyšlení na chytače psů. Přiběhl ke mně a zeptal se, jestli jsem v pořádku. Řekl jsem, že mě ten pes shodil. Pohladil mě po hlavě a obdařil mě hřejivým úsměvem a řekl, že „ho trochu skřípne a napraví ho" pro mě. Byl jsem tím trochu zmatený. Pohladil mě po vlasech a vrátil se zpátky do dodávky.

Nic mi na Psím Muži nikdy nepřišlo divné. Zdál se jako další pilně pracující člen obce. Byl na svou práci velmi hrdý. Občas se chlubil a vyprávěl příběhy, jak chytal cenné psy, kteří bojovali v ringu, jen holýma rukama, kapesníkem a sušenkou. Zdál se jako další strýc bez synovce. Když o tom teď přemýšlím, nikdo nikdy neviděl jeho rodinu. Nikdy se o nich nezmínil. Nikdo ani nevěděl, kde bydlí. Nikdo nad tím moc nepřemýšlel, protože to prostě byl jen přátelský týpek, se kterým se dalo chodit ven.

Pak začali mizet domácí mazlíčci. Všichni měli velké obavy. V bílé předměstské čtvrti byli domácí mazlíčci něco jako chlupatí synové a dcery. Pak si toho lidé všimli. Mazlíčci celkově nemizeli.

Jen psi.

Řekl jsem to Psímu Muži a zdálo se, že má opravdu obavy, jako by právě zjistil, že mizeli jeho přátelé. Slíbil, že tomu přijde na kloub. Už neměl jeho ochranitelský úsměv. Místo něj měl ve tváři studený, ocelový pohled s nějakou neznámou emocí zakrytou v jeho očích. Vášeň? Strach? Nasedl do dodávky a odjel.

Zmizel pes mého nejlepšího kamaráda Geoffa. Strašně kvůli tomu brečel. Snažil jsem se ho utěšit a říkal, že ji nic nemohlo odnést, protože byla velká jako jízdní kolo. „Vrátí se zpátky Geoffe. Jen počkej," řekl jsem v pokusu ho rozveselit.

„Ne, Ralphe," řekl. „Žádný z nich se nevrátil. A žádný z nich se nikdy nevrátí." Hodil po mě pohledem plným čistého smutku a já věděl, že je čas odejít. Vyšel jsem z chodby a ze dveří.

Na cestě ven jsem něco zahlédl.

Figurínu psa.

Stála na Geoffově kuchyňském stole a vedle ní byla obálka, na které bylo hrbolatým písmem napsáno „Sandie". Jméno Geoffova psa, ale špatně napsané. Zatímco písmo bylo hrubé, figurína byla... překvapivě detailní. Zdálo se, že je ručně malovaná a zobrazovala Sandy v celé její psí kráse. Poblíž stála Geoffova máma a někomu volala. Když jsem procházel, lehce mi zamávala a já jí zamával nazpět. Vyšel jsem ze dveří a zdálo se mi, že jsem zaslechl něco jako „bez zpáteční adresy".

Zamířil jsem domů. Bydleli jsme v malém bílém domě, který byl podobný bílým domům všem našich sousedů. Viděl jsem, jak se někdo blíží k malému černému pudlovi od sousedů. Pospával v odpoledním slunci a nevšiml si člověka, který se k němu plížil.

„Hej!" řekl jsem a postava se otočila. Byl to Psí Muž. Pudl se otočil, zahlédl, že se k němu Psí Muž plíží, začal štěkat a odběhl pryč. Psí Muž se na mě úplně otočil, aby se mi podíval do očí a zeptal se, jestli se něco děje.

„Proč jste se plížil k tomu psovi?" zeptal jsem se ho obviňujícím tónem.

„Jen jsem si ho chtěl pohladit, to je vše," řekl mírně a trochu našpulil ústa. Už nevypadal jako tak špatný chlap. „Tohle nebyl muž, co unesl Geoffova psa," pomyslel jsem si. Rychle jsem se omluvil. Řekl, „Neboj kamaráde, chápu to." a mrknul na mě. Vysvětlil mu, že jsem se bál, že toho psa chce unést.