Děsivé Příběhy z Ledničky

Promises

Byl jsem jedno z těch křehkých dětí, co jsou po většinu svého dětství nemocné. Chodil jsem od doktora k doktorovi s různými nemocemi; astmatem, angínou a alergiemi na všechno. Vyrůstal jsem s tím. To znamená, že jsem většinu let trávil doma v posteli, nemocný a hodně nevrlý. Ale něco na tom bylo dobrého. Táta si bral volno z práce, aby seděl v mém pokoji a četl mi.

Jedna z mých nejhezčích dětských vzpomínek je na tátu, jak sedí na židli se sci-fi románem na klíně. Nemůžu spočítat, kolik dní jsme takto strávili. Nedokážu se neusmát, když mi do mysli vklouzne obrázek velkého vousatého muže, jak předčítá tlusté romány, abych zapomněl na svou současnou nemoc. Naštěstí jsem pocházel z velmi milujícího prostředí. Rodiče mě zbožňovali a společný čas a energii soustředili na výchovu jejich jediného syna. Měl jsem blízko hlavně ke svému otci. Všichni jsme slyšeli staré pořekadlo o tatínkových holčičkách a maminčiných klucích, ale tohle nebyl můj případ.

Samozřejmě, každý kluk vidí svého otce jako někoho velkého, superhrdinu s vyrýsovanou čelistí a já nebyl výjimkou. Můj otec byl obrovský muž, měřil možná metr a devadesát centimetrů a měl přes 110 kilo. Byl zastrašující a moji kamarádi z dětství často poukazovali jen na to, jak byl velký. Měl intenzivní šedomodré oči, řídnoucí hnědé vlasy a husté rudé vousy. Ale i když vypadal děsivě jeho chování, hlavně ke mně bylo vždycky klidné a uvolněné. Ani jednou nezvedl hlas a nikdy jsem ho neviděl používat svou velikost, aby někoho šikanoval nebo zastrašil. Byl dobrá duše a čas trávil tím, aby svému synovi ukazoval, jak moc je milován. Po práci trávil večery v mém pokoji, seděl na podlaze a hrál si se mnou. Zasměju se, když si vybavím velkého muže, jak sedí s překříženýma nohama na podlaze a v ruce drží nějakého superhrdinu, želvu ninja nebo něco, co mě v té době zajímalo. Dokonce měl i deníček vtipných věcí, co jsem řekl a udělal, ještě se svými vlastními myšlenkami a poznámkami, jak rychle jsem rostl. O pár let později, když já sám jsem byl muž a četl si deník, byl jsem dojat až k slzám tím, jak hluboce mě ten muž miloval.

Můj táta nebyl věřící, vlastně bych řekl, že byl spíš ateista. To bylo v rozporu s tím, jak byl vychován. Vyrostl ve velmi malém městě v Severní Karolíně a narodil se do silně věřící baptistické rodiny. Pár dní po mém narození si do deníku poznamenal, že zjistil, jak je Bible ještě víc pošetilá, když teď on sám měl dítě. Konkrétně mu nesedl příběh o Izákovi a Abrahámovi. Nedokázal si představit scénář, kdy by byl ochoten obětovat svého jediného syna jen kvůli nějakému hlasu v hlavě. Byl velmi přímý muž s logickým myšlením. K tomu odmítal i pověry a mýty a měl několik nešťastných připomínek, že je mu líto každého, kdo věří v mimozemšťany nebo duchy. Nikdy mi to přímo neříkal, protože chtěl, abych si udělal vlastní závěr ohledně náboženství, pověr a paranormálních jevů. Ale všechny ty věci si zapsal do deníku, když mi ho chtěl dát, až budu velký. Naneštěstí tu možnost nikdy nedostal.

Jak si asi dokážete představit, jeho smrt měla zničující dopad na můj život. Živě si pamatuju, jak máma přišla do mého pokoje a po tváři jí tekly slzy a make-up. Obejmula mě a po dlouhou dobu se jen kolébala a tiše si vzlykala sama pro sebe. Nakonec se sebrala dost na to, aby mi řekla, že táta měl ve svém malém pickupu na cestě domů nehodu. Srazil ho opilý muž, který řídil kamion. Dokud nepřijeli policisté a nevytáhli ho ze zničeného auta, ani nevěděl, že se něco stalo.

Byl jsem v šoku. Byl jsem mimo a upřímně, byl jsem naštvaný. Když táta umřel, bylo mi jen pět nebo šest a vše, na co jsem se mohl soustředit bylo, že táta porušil svou přísahu. Když mě ukládal do postele, říkal, že je to jeho nejoblíbenější věc na světě a vždycky tu bude, aby se ujistil, že budu v bezpečí. Opakoval mi to často, noc po noci, že se to skoro stalo jeho mantrou. Ale slíbil mi to a teď tu nebude, aby svoji přísahu dodržel.