Děsivé Příběhy z Ledničky

Obsessive Compulsive

Zdravím. Trpím obsedantně kompulsivní poruchou, což je porucha úzkosti, kdy lidé mají nechtěné, opakované myšlenky, pocity, nápady nebo chování. Jinými slovy, můj život je systematický vzorec.

Ale včera jsem poznal chybu v systému.

To ráno jsem se vzbudil ve svém domě u jezera, přesně v 6:45 jako každé ráno. Než jsem odešel z ložnice, třikrát jsem se dotkl dveřní kliky. Musel jsem. Potřeboval jsem to.

Když jsem scházel ze schodů, nestoupl jsem na předposlední schod. Nikdy jsem na něj nestoupal. Prostě jsem nemohl.

Udělal jsem si svou obvyklou snídani, toast, míchaná vajíčka a černou kávu. Ráno jsem nic jiného nejedl, jen tyto tři věci.

Zapnul jsem svůj iPad a podíval se na zprávy, jako obvykle. Ale dnes něco chybělo.

Nemohl jsem přijít na to co. Zapomněl jsem na něco? Tenhle zvláštní pocit přetrvával i na mé cestě k autu. Na cestě ze dveří jsem se ujistil, že je zamknu, odemknu a zase zamknu.

Jel jsem do práce a nemohl jsem si pomoct, ale cítil se, jako by moje část chyběla. Na co jsem zapomněl? Jak bych na něco mohl zapomenout?!

Doufal jsem, že pocit mě během práce opustí. Nestalo se tak. Zůstal se mnou po celých dvanáct hodin. Z kanceláře jsem odešel asi kolem 18:45 a zamířil domů.

Když jsem jel autem asi 25 minut, zastavil jsem, kvůli červené na semaforu, na křižovatce v Marbury a West road.

Ale jakmile se červená změnila na zelenou, nemohl jsem si pomoct a znovu dostal ten divný poct. Jediná další osoba byla řidič za mnou. Zatroubil na mě, abych se rozjel, ale namísto toho, abych se rozjel, jsem jen spustil okénko a pokynul mu, aby mě objel. Udělal to.

Zděšeně jsem seděl v autě, pořád stojící na křižovatce. Něco bylo vážně špatně. Co mi chybí?

Dotkl jsem se všeho v mém autě a doufal, že si vzpomenu. Dotkl jsem se přístrojové desky, sedadel, ruční brzdy a dokonce střechy. Nic se nestalo.

Začaly se mi třást ruce, když jsem pomalu odjížděl. Tohle není dobře. Nelíbí se mi to.

Dojel jsem domů a zaparkoval mého Mustanga 1974 do garáže. Auto jsem umýval ve všední dny, nikdy ne o víkendu. Vždycky jsem umýval předek a zadek auta. Nikdy strany. Bylo jedno, jak byly špinavé, nikdy jsem je neumýval. Prostě nemůžu.

Ale během mé denní rutiny, když jsem umýval auto, pořád mi přišlo, že něco chybělo. Ne! Ne znovu! Nejprve zprávy, teď křižovatka a teď tohle?

Domyl jsem auto a vyběhl na zahradu.

Otevřel jsem kůlnu s nářadím a cítil jsem, jak z mého vzorce chybí další věc! Vykřikl jsem.

„Tohle není správně! Tohle není správně! Tohle není správně!"

Vyklopýtal jsem z kůlny a vyhlédl na jezero. Vždycky mi přišlo, že mě uklidňuje, když se moje úzkost vymkne kontrole. Ale dnes jsem chtěl jen spát. Musel jsem dokončit ten den.

Příštího rána jsem se vzbudil v 6:45. Třikrát se dotkl kliky. Ujistil jsem se, že na cestě do kuchyně nestoupnu na předposlední schod. Připravil jsem si toast, míchaná vajíčka a černou kávu. Zapnul jsem iPad. Přečetl si místní zprávy.

Pořád to chybělo. Přitížilo se mi. Co by mohlo chybět? Začalo mi být nevolno.

Ve zlém vzteku jsem vyběhl ze dveří, rychle je zamknul, odemknul a zamknul, a pak jsem odjel do práce.

Mám sklon udělat hodně práce, když jsem naštvaný, podivné. Alespoň jsem cítil nějaké uspokojení za splněnou práci, když jsem v 18:45 odešel z kanceláře.

Domů jsem jel rychle.

Co mi chybí?

Přijel jsem k červenému semaforu na Marbury a West road.

No tak. Přemýšlej.

Uprostřed křižovatky kráčel muž, na cestě na druhou stranu.

Proč si nemůžu vzpomenout?

Muž otočil hlavu, když viděl, jak se na něj můj Mustang řítí rychlostí 137 kilometrů v hodině.

Všiml jsem so ho taky. Přes tvář mi přelétla vlna zděšení, když jsem viděl, jak uhýbá na stranu.

Zabočil jsem tím samým směrem. Zaslechl jsem bouchnutí, když jsem drtil muže pod mým vozidlem. Ach Bože.

Vyskočil jsem z auta a váhal, co bych měl dělat. Kroutil se v agónii a vydával děsivé, hrdelní výkřiky.

Otevřel jsem kufr mého Mustanga, zvedl křičícího muže a naložil ho dovnitř. Vstoupil jsem do garáže a ujistil se, že umyju krev zezadu a zepředu auta. Umývat strany nebylo třeba.

Poté, co jsem jeho tělo odtáhl do zahrady, spěchal jsem do kůlny. Uvnitř byly černé pytle na odpadky, břidlicové bloky a pilka na kov.

Poté, co jsem muže rozřezal, jsem byl schopen narvat jeho ostatky i břidlicový blok do pytlů na odpadky.

Zbývalo jen hodit ho do jezera.

Následující ráno jsem se ujistil, že vstanu v 6:45, třikrát se dotkl kliky a přeskočil předposlední schod na cestě do kuchyně. Zatímco jsem jedl toast, míchaná vajíčka a pil černou kávu, projížděl jsem si na iPadu místní zprávy.

Titulek zněl: „Srážející sériový vrah znovu útočí."

Usmál jsem se.

Vše je zpátky v normálu.

http://creepypasta.wikia.com/wiki/Obsessive_Compulsive