Děsivé Příběhy z Ledničky

I can see people's auras... and it's a curse.

Ano, dokážu vidět aury lidí.

Nelíbí se mi, že to říkám tak stroze. Vypadám pak jako nějaký psychik, který falšuje svou schopnost pro manipulaci a peníze. Nikdy jsem z toho žádné peníze neměl. Nikdy jsem z toho neměl prospěch. A až doteď jsem o tom nikdy s nikým nemluvil.

Ale opravdu je vidím a začíná mi to přicházet spíš jako kletba. Mám důvod tohle psát a ujišťuji vás, že to nemá šťastný konec.

Je to celkem jednoduché. Vidím slabé světlo, obklopující lidi. Všechny. A v tom světle vidím jejich morálku. Čím jasnější a průsvitnější světlo, tím lepší člověk. Čím temnější a neprostupnější, tím horší. Tlumené a zpola průsvitné jsou morálně neurčité. Abych to zjednodušil, to jsou tři způsoby, jak je popsat. Temné, znamená zlo. Jasné znamená dobro. Tlumené jsou něco mezi tím. Je to zvláštní, na lidi s šedými slabými aurami jsem se vždycky díval jako na... rozhodčí. Prostředníky. Lidi uprostřed, co nejsou ani jedno ani druhé a čekají je těžká rozhodnutí.

Byl jsem dítě, když jsem si poprvé uvědomil můj dar. Nezabralo dlouho, než jsem zjistil, že lidé s jasnějšími aurami byli hodnější a méně sobečtí. Moji rodiče jsou oba dobří lidé, ale tátova aura byla trochu jasnější než matčina. Proto byl vždycky trpělivější a chápavější. Bylo jasné, že studenti a učitelé s jasnějšími aurami byli většinou přátelštější a soucitnější. Ti s temnými aurami byli patologičtí rváči, zloději peněz na oběd a šikanátoři. Řekl bych, že mi bylo asi osm, když mi úplně došlo, že mám dar, který většina lidí nemá. Který dost dobře možná nikdo nemá.

Četl jsem nějaké z novodobějších webovek a článků o alternativní medicíně, které se soustředily na čtení aury. I když věřím, že většina z toho byly kraviny, čekám, že tu musí být aspoň nějací lidé s mojí schopností. Nechci říct, že úplně všechno je podvod. Je to asi jen tím, že u mě to nefunguje tak, jak to ty stránky popisují. Navštívil jsem spoustu čtenářů aur a psychiků. Většina z nich má tlumené nebo temné aury a jsem si jistý, že ve skutečnosti tuhle moc nemají. Neříkám, že všichni psychikové jsou strašní lidé. Navštívil jsem pár, co měli opravdu jasné aury. Nepovedlo se jim mě přesvědčit, že mají psychické síly, ale aspoň své podvody používají, aby pomáhali lidem.

Musíte to pochopit... zakončím tenhle příběh strašnou událostí, která se mi stala. Ale než se k tomu dostanu, myslím, že je tu pár dalších věcí, které musím vysvětlit. Dokážu si představit, že spousta z nich je zvědavých, jaký typ aury je nejběžnější. Rád vám řeknu, že většina lidí se pohybuje někde mezi šedou a jasnou. Není to vědecky podloženo, neprocestoval jsem svět a nevytvářel tabulky a grafy, ale předpokládám, že asi 60% lidí má jasnou auru. Asi 25% má šedou. Což zanechává asi 15% temných. Znovu, jsou to jen předpoklady. Jaký je přesný rozdíl mezi jasnou a tlumenou? Nevím. Ale buďte si jisti, že ve světě je víc jasné než temné.

Další věc, o které bych si rád promluvil jsou děti. Vidím aury lidí hned po narození a nikdy jsem se nesetkal s tím, že by se aura lidí s věkem měnila. Nejsem si jistý, co to přesně znamená pro celou diskusi povaha versus výchova. A neříkám, že všichni s temnou aurou se vždycky chovají strašně a naopak. Osoba s jasnou aurou se možná narodí do strašných podmínek, bude mít problémy s drogami, a pak se uchýlí ke krádežím, aby mohli dál krmit svou závislost. Myslím, že rozdíl je tohle... špatně vychovaný zloděj s jasnou aurou možná někoho vykrade, ale nikdy by přitom někomu záměrně neublížil. Zloděj s temnou aurou by bez dalšího přemýšlení někoho zabil, kdyby věděl, že mu to projde.

Další zajímavá věc... poměr mezi jasnou/šedou/temnou se zdá být podobný mezi všemi lidmi. Ať už jsem v kostele nebo na death metalovém koncertě, vždycky je to stejné, asi poměr 60%/25%/15%. Jednou jsem navštívil federální vězení a byl šokovaný, když jsem viděl, že alespoň polovina vězňů měla jasné aury. Abych to věděl, musel jsem být ve vězení osobně, protože nemůžu vidět aury na fotografiích, v pořadech, ve filmech a ani v zrcadle. Vidím aury jen ve skutečném světě. Další divná věc... ani nevidím svou vlastní auru. Předpokládám a doufám, že bude jasnější... ale nevidím ji.

Ta nejjasnější osoba, jakou jsem kdy viděl pracovala jako sociální pracovnice. Zářila tak jasně, že pro mě bylo obtížné se na ni vůbec koukat. Podle toho, jak se lidé chovali v její přítomnosti, myslím, že skoro každý dokázal podvědomě vycítit její jasnou auru. Všichni ji milovali. Darovala ledvinu někomu, koho sotva znala. Adoptovala postižené dítě. Většinu svých vydělaných peněz darovala na různé charity. A to je jen to málo, co jsem o ní věděl. Ta žena zářila tak jasně, že mě to děsilo. Bylo děsivé, že někdo může být tak dobrý.

Ale nebylo to ani trochu tak děsivé jako nejtemnější člověk, kterého jsem viděl. Tou dobou mi bylo dvacet a ve dvě ráno jsem odcházel z klubu v centru města. Po ulici šel tiše muž. Nejprve jsem ho neviděl, ale všiml jsem si, jak světlo kolem mě pohasíná. Ten muž byl tak temný, že částečně absorboval světlo kolem sebe. Dlouze a tvrdě jsem se na něj díval. Vypadal zoufale, krutě a necitelně. Když vzhlédl a navzájem jsme si pohlédli do očí, donutilo mě to spadnout na zadek. Ušklíbl se, jako by věděl, co vidím. Viděl jsem jeho obličej zblízka. Nikdy na něj nezapomenu. A poznal jsem ho, když jsem viděl jeho fotografii v novinách. Chladnokrevně zabil svou exmanželku a dvě děti.

Myslím, že už se k tomu musím dostat. Důvod, proč to píšu.

Před rokem jsem se zamiloval. Nezářila nějak moc, ani víc než lidi, které jsem předtím viděl, ale nebyla temná a ani šedá. Byla překrásná. Její smysl pro humor, její vtipy, její... všechno. Byla to moje vysněná žena. A nikdy jsem jí o aurách nic neřekl. Mohl bych o ní mluvit mnohem víc, ale tohle není román. Důležité je tohle: Zamilovali jsme se. Otěhotněla. Vzali jsme se. Byli jsme šťastní. Byli jsme tak šťastní.

Před dvěma dny jsem ráno zaslechl bzučení telefonu. Pamatuji si mé nadšení, když jsem zahlédl: „Už je to tady. Přijeď do nemocnice." Pamatuji si moou frustraci, když jsem se zasekl v zácpě. Pamatuji si, jak dlouho mi trvalo, než jsem našel místo k zaparkování. Pamatuji si, jak jsem křičel na sestru, „VE KTERÉM POKOJI JE MOJE ŽENA." Pamatuji si, jak jsem rozrazil dveře a viděl úsměv na tváři mé ženy. Pamatuji si doktora, zářil tak jasně, když mi řekl, „Gratuluji, je to chlapec."

Doktor mi ho podal.

A všechno světlo v místnosti zmizelo.

„Ne, to není možné." Pamatuji si, že jsem řekl. Doktor mi ho položil do rukou.

Temnota okolo něj byla tak absolutní, že jsem ho sotva viděl. Byl prázdnota. Byla to taková tma, že svět kolem něj skoro neexistoval. Nebylo to jako nic jiného, co jsem dosud zažil. Začal jsem brečet. Myslím, že moje žena a doktor si mysleli, že to jsou slzy radosti. Ale nebyly. Bůh ví, že nebyly.

Vzpomínám na tu temnotu okolo muže, co zabil svou vlastní rodinu. Byla to ta nejtemnější, jakou jsem viděl. Ale temnota kolem mého syna byla stokrát horší. Tisíckrát horší. A co by mohlo být tisíckrát horší než vražda vlastní rodiny?

Už uběhly dva dny. Teď jsme doma. Synova temnota je tak extrémní, že tlumí světlo v chodbě vedoucí do jeho pokoje. Moje žena ví, že je něco špatně. Myslím, že mě podezřívá, že lituju, že máme dítě. Kdyby jen věděla...

Co mám dělat? Je to můj syn. Jen před dvaceti minutami jsem nad ním stál a držel přes tvář polštář. Ale nemohl jsem to udělat. Ještě ne. Muž, který by dokázal zabít dvoudenní miminko: jakou barvu by měla jeho aura?

A tady je myšlenka, která mi prolétá hlavou, jak tu teď sedím sám. Otcové těch nejhorších. Otec Adolfa Hitlera. Josefa Stalina. Timothyho McVeigha. Kdyby jejich otcové věděli, co z nich bude, zabili by je v jejich kolébce? Měli by tu sílu přidržet jim polštář přes obličej?

Z kanceláře vidím dveře od synova pokoje. Zdá se, že chodba potemňuje víc. Když to píšu, dívám se na svoje ruce. Možná šílím, ale zdá se, že teď mám kolem sebe auru. Je šedá. Je tlumená. Možná taková vždycky byla.

Dívám se na polštář vedle mě. Šedý tlumený obrys kolem mých rukou je viditelnější než kdy jindy. Možná je načase. Možná proto mám tento dar. Všechno to vedlo právě k tomuto momentu.

Možná je načase.

Myslím, že je načase.

https://www.reddit.com/r/nosleep/comments/6xer5n/i_can_see_peoples_auras_and_its_a_curse/