Děsivé Příběhy z Ledničky

Car Won't Start

Každý den, za časného úsvitu jsem přísně následoval mou ranní rutinu, mechanickým způsobem. Vstal jsem z postele, šel do koupelny, vysprchoval se, oblékl se, dal si šálek kávy a pak zamířil do mé světské práce. Každý den. Každé ráno. Dnešek nebyl nějak jiný.

Byl teplý zimní úsvit, popíjel jsem svůj ranní šálek kávy, zatímco jsem se díval na ranní zprávy. Místní zprávy mě vždycky štvaly, protože byly založené na senzacích a hrubých nadsázkách, i když šlo o strašně hloupé věci. Ale sledoval jsem je, abych věděl, které silnice byly ucpané, protože obvykle nějaký idiot do něčeho vrazil. Naštěstí má každodenní rutina zůstala nedotknuta spouští nebo spěchem. Dopil jsem kávu, vzal jsem si kufřík a vyšel jsem. Bylo pět ráno a vykročil jsem do neobvykle teplého zimního rána. Vzduch byl studený a nebe bylo tmavě modré.

„Skvělý den pro práci... Zatraceně," zamumlal jsem si.

Moje práce mi vždycky přišla světská a nudná, přestože byla neobvyklá. Pamatuji si, jak mé mladé já bylo pro práci nadšené. Vždycky jsem rád potkával nové lidi, řešil nové problémy a vydělával si velké peníze. Cítil jsem se naživu a myslel si, že můžu dělat cokoliv, ale naneštěstí moje práce během let zevšedněla. Nechápejte mě špatně, jsem dobrý v tom, co dělám a pořád si tím vydělávám, ale zestárnul jsem a začal být s prací nespokojený. Teď jsem tu, čtyřicetiletý muž, už před dávnou dobou mladý. Tahle práce je jediná věc, co znám.

Mohl jsem se vrátit zpátky do školy, ale nejsem nějak zvlášť dobrý student a nerad se vypořádávám s protivnými lidmi. Právě takto jsem se asi dostal ke své „kariéře". Přešel jsem k autu a neústupně odemknul dveře vozidla. Moje auto bylo luxusní, s černým lakem od drahé značky, která ukazovala, co mohli vlastnit bohatí lidé. Vážně se mi moc nelíbilo, protože to nebyl můj styl, ale bylo to pro moou práci nezbytné.

Nastoupil jsem do auta a pokusil se nastartovat.

Nic. Zkusil jsem to znovu.

Nic.

Sakra, dneska jsem vážně potřeboval pracovat, i přes nespokojenost se zaměstnáním. Dnes musím odejít do města, abych něco dokončil, a pak dát vědět klientovi o dokončení práce, ale to zatracené auto nechce nastartovat a nemohl jsem si dovolit meškat. Možná jsem mohl počkat ještě jeden den. Možná jsem mohl zaplatit nějakému mechanikovi, který se moc nebude vyptávat; stejně jsem potřeboval den volna.

Buch, buch, buch, buch.

Sakra, den volna nepřipadá v úvahu, protože ten zvuk přišel z kufru. Musely ji probudit moje pokusy nastartovat auto. Nemohl jsem to nechat být a nechtěl jsem, aby se v tom sousedé začali šťourat. Nemohl jsem auto zaparkovat do garáže, kvůli krámům z minulosti, kvůli mé práci. Naštěstí bylo pořád brzo ráno a většina sousedů se ještě nevzbudila. Vystoupil jsem z auta a šel z kufru. Rychle jsem ho otevřel a odhalil svázanou, rozcuchanou ženu, které mohlo být asi okolo dvaceti let. Byla pokrytá krví z ran, které jsem ji uštědřil, abych ji dostal. Byla to bojovnice, takže její ruce, nohy a ústa byly těsně obvázané páskou. Vznášel se tu i odporný zápach výkalů a moči. V jejích krásných hnědých očích jsem viděl strach a zoufalství, když bojovala, aby se osvobodila, a to jsem prostě nemohl dovolit. Proč ji klient chtěl mrtvou nebyla moje věc a chyběla mi empatie k oběti; byla to prostě součást mé práce.

Chytil jsem ji za vlasy a odtáhnul do domu. Znovu, v tuto dobu okolo nebyli žádní sousedé. Protáhl jsem jí domem až do garáže, kde jsem mohl vyčistit nepořádek, který udělám. Krámy nashromážděné přes několik let byly mučící nástroje, které mé mladé naštvané já používalo v přemíře. Většinou to byly upomínky a pozůstatky z minulosti, ale neměl jsem v plánu je už používat, jelikož už nebyly mou součástí. Celá tahle věc už jsem nebyl já. Už mě unavovalo nepotřebné zabíjení lidí pro pomstychtivý chtíč mých klientů. Už mě unavovaly nelegálně získané peníze za to, co dělám. A unavovalo mě především jednání s těmi nejšpinavějšími lidmi na světě.

Posadil jsem zbitou ženu na židli a přivázal ji k ní. Na podlahu jsem rozložil plastovou plachtu, aby byl úklid snadnější. Nasadil jsem tlumič na mou pistoli a namířil ji jí na hlavu. Možná jsem ji nemusel zabíjet hned teď, ale musel jsem ji umlčet aspoň do té doby, než mi někdo spraví auto. Možná jsem ji vůbec nemusel zabíjet, možná jsem ji jen mohl někde vyhodit a poslat svého klienta do prdele. Možná... jsem prostě vyrostl z mého pomstychtivého, vražedného mládí.

Podíval jsem se do jejích očích naplněných strachem a zoufalstvím; Viděl jsem její zoufalství a touhu žít další den a možná, jen možná bych jí to mohl dát. No, možná jsem mohl začít žít nový život, bez přítěže kriminálníka. Možná. Možná někdy. Bez váhání jsem zmáčkl spoušť a po plastové plachtě se rozstříkla karmínová červeň. Protože přece jen, po tom všem to byla jediná věc, co jsem znal.

http://creepypasta.wikia.com/wiki/Car_Won't_Start