Děsivé Příběhy z Ledničky

Don't

Šel jsem po vlhkém chodníku na zdánlivě vylidněné cestě. Tmavý deštník, který jsem nesl, mě bránil před malými dešťovými kapkami dopadajícími na zem. Pospíchal jsem zuřící bouří, dokud jsem se nedostal do malého obchodu na rohu ulice. Zaklapl jsem deštník a zapadl dovnitř.

Moje alergie se okamžitě projevily, z důvodu masivního množství prachu, který se usadil na poličkách, jež držely váhu mnoha knih. Kýchnul jsem a zatřásl hlavou, jako bych to ze sebe setřepával. Začal jsem si prohlížet knihy na poličkách, abych našel nějakou, kterou bych si mohl číst doma v bouři.

Vytáhl jsem knihu s názvem, "DON'T." Měla tmavě modro-šedou barvu a vypadala staře. Všiml jsem si, že vzadu není popis knihy, ani jméno autora. Psalo se tu jen "DON'T." Pokrčil jsem rameny a přešel k ženě za pultíkem.

Podívala se, jako by neměla žádné emoce. Vzhlédla ke mně, na knihu a zpátky do rohu místnosti, což mě přimělo se otočit, abych zjistil, na co se dívá. Kupodivu, nic v rohu nebylo.

,,Tahle je děsivá," zamumlala starým chraplavým hlasem, zatímco se pořád dívala do rohu.

,,Už jste ji četla?" zeptal jsem se zvědavě. Oči se jí rozšířily a podívala se na mě. Sevřela rty a zadívala se dozadu.

,,Je dobrá," řekla, zase zírající do rohu místnosti, ale její výraz ve tváři zůstal.

,,Dobře, hm, tak za kolik?" zeptal jsem se na cenu.

,,Žádné peníze. Je vaše," řekla rychle.

,,Madam, jste si jistá? Cítil bych se špatně, kdyby-"

,,Vezměte si ji," řekla a znovu se koukala na mě. Viděl jsem v jejích očích strach, ale setřásl jsem to.

,,D-dobře, eh, děkuji," řekl jsem, než jsem vyšel z obchodu.

Přísahám, že jsem slyšel jak stará paní říká, ,,Promiňte," ale ignoroval jsem to. Jakmile jsem vyšel ven, moje nosní dutiny se pročistily a já otevřel deštník, se starou knihou v ruce. Přišel jsem domů, oblékl se do pohodlného oblečení a zabalil se do deky na gauči.

Otevřel jsem knihu a začal číst.

Nečti to. Prosím, prosím, nečti to. Ve svém vlastním zájmu... to... nečti...

Tohle bylo vše na první straně. Otočil jsem na další stranu a bylo zde víc textu. Zvláštní, že text vypadal jako psaný rukou namísto na počítači. Výborně, díky tomu je to ještě děsivější.

24. 10. 2000

Pronásleduje to, dívá se, pozoruje. Nechce mě to nechat být. Je jedno kam půjdu, je to vždycky tady. Dívá se přímo na mě. Je to temné. Mrtvé. Je to zlo... Nikdy se nezastaví. Nevím, kolik času mám. Začalo to teprve dnes a já už cítím, že začínám šílet... kousek... po kousku... po kousku... po kousku...

To byla jediná věc na druhé stránce. Byl jsem trochu zmatený, ale také mě to zaujalo. Zápis byl datován přesně čtrnáct let zpět. Celkem náhoda. Prolistoval jsem se zbytkem stránek a zjistil, že na každé je jen jeden odstavec. Pokračoval jsem ve čtení. Všechno to vypadalo jako zápisky.

První tucet vypadal, že je napsaný tou samou osobou, z důvodu typu psaní a vědomostí, které příběh obsahoval. Po dvaceti stránkách a každém dni po té druhé to vypadalo, že nový autor začal psát o té samé věcí, ale poslední autor měl o věci nedostačující informace a také jiné psací potřeby.

24. 10. 2001

Prostě to nechce odejít. Je jedno co udělám, prostě mě to nechce nechat na pokoji. Co se děje? Chci křičet a brečet, ale prostě... nemůžu. Ta temná věc je všude! Co mám udělat, aby mě to nechalo být? Dohání mě to k šílenství!

To byl první zápis druhého autora, přesně rok po prvním zápisu prvního autora. Bylo to divné, ale zabvil jsem se toho divného pocitu.

Po sto stránkách se autoři několikrát vyměnili, přesně po dvaceti stránkách. Každý zapisoval den po tom předešlém. Každý zápis autora byl datován 24. října, rok potom, co předešlý autor začal.

Zdálo se, že popisují věc, která by mohla být nějaký tmavý duch. Bylo to temně šedé, skoro bez žádné bílé a absloutně bez barvy. Vypadalo to, že má velikost a tvar mladého chlapce. Mělo to obrys krátkých vlasů, mužské obličejové rysy s poměrně velkým tělem-což ukazovalo, že byl silný- a široká ramena.

Autoři ho vždy nazývali Steven. Vždycky říkali, že byl neústupný. Vždy říkali, že byl zlý. Násilný. Také vždy říkali, že téměř nikdy nemluvil. Všichni říkali, že je démon, démon maskovaný za mladého chlapce. Dvacátý den řekli, že se změnil v monstrum s temně šedou kůží, zkroucenými zuby, které mu trčely z tlamy, serval oblečení ze svého nelidsky tvarovaného těla, jasně žluté oči mu svítily a měl štěrbinovité zorničky jako kočka.

Po dvaceti dnech si všichni prošli tou samou věcí. Prvních pár dní na ně Steven jen zíral. Jen se na ně koukal. Příštích pár dní křičel, kdykoliv se dostali moc blízko. Jak dny šly, byl stále vzteklejší. Dával věci na jiná místa a když se pokusili je přemístit začal křičet a házet věcmi. Asi po deseti dnech byli všichni šílení. Strašně paranoidní. Řekli, že jim bylo povoleno provést za den pouze jeden zápis. Patnáctý den se Steven začal ukazovat méně a méně, ale vždy se vrátil dvacátého dne, 12. listopadu.

Byla to zajímavá kniha a vlastně jsem si ji celkem užil. To bylo, dokud jsem se nedostal k zápisu třináctého autora a začal jsem být trochu nervózní.

12. 11. 2013

No, dnes je můj poslední den. Už chápu tu pitomou hru té věci. Steven už nebude Stevenem. Steven bude znovu znám jako věc. Takhle budu Stevenovi říkat, jakmile se změní, Věc. Věc pro mě přijde. Věc mě ukončí. Věc zničí mou existenci.

Měl jsem poslouchat. Měl jsem poslouchat. Měl jsem naslouchat všem varováním, která mi byla dána. Ty jsi měl poslouchat varování, která jsme ti mi VŠICHNI dali, ale neposlouchali jsme. Nikdy neposloucháme. Jsme oběti.

Je tu... Ptal se mě, jestli jsem na něj zapomněl... pryč od toho...

To byl konec knihy. Vzadu ještě bylo pár prázdných stránek, dvacet, abych byl přesný. Povzdechl jsem si a zavřel knihu. Okamžitě jsem začal kýchat a sípat z toho, jak se můj pokoj naplnil prachem, zamlžující mi vidění a blokující moje dutiny.

,,Teď jsi na řadě..." řekl tichý mužský hlas za mnou. Otočil jsem se a viděl něco, co vypadalo jako Steven.

Ten příběh... byl pravdivý?

24. 10. 2014

Měl jsem být chytřejší, než jsem ignoroval varování...

http://creepypasta.wikia.com/wiki/Don't