Děsivé Příběhy z Ledničky

The Solitude of Connor

„Ten kluk má potíže, přiznej si to." Poslouchal jsem pozorně svého otce, když jsem se krčil u dveří a obtáčel si chlupy kocoura kolem mých prstů.

„Jen si zvyká," odpověděla moje matka. „Četla jsem, že je pro malé děti normální uzavřít se do sebe, když se mu narodí nový sourozenec. A on a nová škola... Myslela jsem, že se mu daří dobře, je to velká změna." Vždycky mě bránila. Bylo jedno, z čeho mě obvinili, vždycky si našla nějakou výmluvu. Na druhou stranu, obvykle jsem se s mými rodiči choval jinak, než když jsem byl sám a část mě se bála, že se otec dozvěděl o mých soukromých aktivitách.

Tentokrát to ve mně probouzela Jennifer. Po náhlé smrti mé první sestry Olivie předpokládám, že mým rodičům chyběl vřískající „uzlíček radosti", o který by se mohli starat, a tak se rozhodli mít další dítě.

Když se kocour vzbudil, nechal jsem ho být, vstal jsem a proplížil jsem se do haly. Na zemi ležely tašky plné věcí pro děti: plenky, oblečení, lahvičky, hračky a přikrývky. Táta si je musel přivézt ze služební cesty. Většinou byl přes noc mimo dům a i na víkendy se vracel dobou, kdy už jsem byl v posteli. Sotva mi něco koupil. Ignoroval jsem tašky a jelikož televize byla vypnutá a ještě jsem nepřišel na to, jak ji zapnout, tak jsem šel ven.

Byl prostředek června a většinu hodin jsem trávil venku, když jsem nebyl ve škole. Stál jsem v brouzdališti a nechal studenou vodu, ať mi znecitliví nohy, než jsem si kleknul a postrčil malou lodičku. Voda byla plná kousků hlíny a trávy, ale nevadilo mi to. Moje hračky mě rychle znudily a namísto toho jsem hledal hmyz, který vylezl ven, na moje nohy a kolena.

Pod květináčem jsem našel pár svinek. Rozhodl jsem se, že se budou hodit pro mou další hru. Nechal jsem si je v ruce, z blízkého stromu utrhl list a vrátil se k vodě. List jsem opatrně položil na povrch a položil na něj svinky; malí průzkumníci na lodi. Zdálo se, že se náhodně míhají po listech a nedostávají se dost blízko k okraji. Snažil jsem si představit jejich zmatené myšlenky, jako kdyby opravdu vyjeli na dobrodružnou plavbu po podivném oceánu. Snažil jsem si představit jejich paniku, když jsem zatlačil na loďku a způsobil, že ji voda ve chvíli zaplavila.

Bezobratlí průzkumníci se zoufale snažili utéct hlubinám, předtím, než strnuli a zatlačil jsem je prsty pod vodu, abych se ujistil.

Poté jsem je vzal do mého rybníku a vhodil je dovnitř, kde ryby otvíraly ústa a svinky byly pryč. Měl jsem rád mé ryby; nikdy bych jim neublížil, jelikož byly moje. Táta říkal, že je dá pryč a napustí nádrž, jakmile Jennifer bude dost stará, aby mohla chodit.

V kompostu jsem našel slimáka. Seškrábl jsem ho větvičkou a rozřízl ho na dlaždičkách na dvoře. Slimáci mi přišli fascinující. Barvy jejich vnitřností byly úžasné: zelená, žlutá a fialová, živější než u jiného živého stvoření, které jsem znal. Zahákl jsem slimákovu mrtvolu na větvičku a hodil ho do trávy.

Přál jsem si, aby tu bylo víc zvířat. Vzácně tu byly zvířata větší než slimáci. Jednou kočka domů přivedla mrtvou myš, ačkoliv zděšenou, ale byla chycena dřív, než měla šanci. Nechával jsem si ji v pytlíku od sendviče v šuplíku, dokud zápach neupozornil mého otce. Představoval jsem si, že až vyrostu, budu moct jít do lesa, najít větší zvířata a možná, kdybych měl peníze, koupit i nějaké pasti.

Také jsem snil o chytání ptáků; jejich zpěv mě dráždil a často mě zajímalo, jak by se pokusili uletět poté, co bych jim vzal křídla. Mohl bych peří použít pro koláž na máminy narozeniny. Pochyboval jsem, že nějakého dokážu v blízké době chytit, takže jsem si prozatím musel hrát s hmyzem, který najdu na zahradě.