Ten den jsem strávil dlouhým, ale opravdu dlouhým vysvětlováním. Také jsem dostal pořádně vynadáno, jelikož jsem ani jednou za ten téměř půl rok nezavolal... No jo, kdyby tak tušila, co jsem řešil. Jediné, co jsem vynechal ale byly mé city k Levimu a jeho minulost. Vlastně jsem vynechal skoro celého Leviho... Řekl jsem, že jsem měl problémy se spolubydlícím a že jí to vysvětlím někdy později. Neodhodlal jsem se k tomu mluvit o svých citech, ten den toho prostě bylo moc. Naštěstí to pochopila a ptala se na jiné věci, jako na školu a nové přátele, na výlet na vodu a podobně.
Vlastně to uteklo celkem rychle. Následoval víkend, který jsme strávili povídáním o všem možném a pak přišel dnešek. Pondělí. A tak teď sedím ve vlaku a absolvuji několikahodinovou cestu do školy, kterou budu muset podstupovat každý den, dokud si nenajdu nového spolubydlícího.
Ta poslední dvě slova mne zabolí. Nový spolubydlící... Nechci nikoho nového. Jistě, nemohu dál bydlet u mamky, už jen z toho důvodu, že je to daleko a že jí způsobuji spoustu starostí navíc. Přesto je to pomyšlení ale velmi nepříjemné a bolestivé. Tolik bych si přál zase být se svým Levim, se svou láskou, s klukem, jemuž jsem svěřil své srdce, protože jsem se ho nebál, nebál jsem se svěřit mu svůj život, protože jsem mu věřil víc, než komukoli jinému.
Miloval jsem ho celým srdcem, celou duší, vším. A stále miluji. A nikdy nepřestanu. Ať se stane cokoli, ten půlrok byl nejkrásnější dobou mého života a navždy zůstane v mé paměti. Stejně jako černovlásek s bouřkově šedýma očima, a ledovým pohledem, přesto ale tak čistým, šlechetným a čestným srdcem, že mne to doteď zaráží. Ne, on nikdy nebyl zlý. Možná se tak snažil působit, možná se mne tím snažil zastrašit, ale nikdy nebyl zlý. Vždy se staral první o ostatní a až potom o sebe, vždycky mu záleželo na ostatních a to ani nemluvím o jeho romantické duši, kterou mi ukázal třeba ve chvíli, kdy se mnou koukal na hvězdy. To, jak vypnul ten horor, protože jsem se bál, nebo jak mne pak šel zkontrolovat a dokonce kvůli mně odložil předsudky a spal se mnou v jedné posteli. Ano, miluji ho. Ať je to s ním jakkoli.
Vystoupím z vlaku a autobusem zamířím ke své škole, cestou pozoruji ubíhající krajinu kolem, na kterou jsem si tolik zvykl. Pizzerie, ve které jsme jedli, místo, kde jsem se ztratil, parčík, ve kterém jsme spolu seděli a konečně také náš dům, ve kterém se to všechno dělo...
Do očí se mi opět natlačí slzy. Tolik vzpomínek, tolik nádherných chvil a je to všechno pryč. Možná že jsem si povídání s mamkou užíval, noci jsem však trávil vzpomínáním a... pláčem. Možná jsem prostě jenom slaboch. Možná bych se k tomu měl postavit jinak a přijmout to. Levi mne nemiluje. Levi mne nechce. Levi mne nenávidí. Přijmout, zapomenout, nebrečet... Ale i přesto je to náročné. Bolí to a já se nezmůžu na nic jiného. Asi jsem vážně jenom slabej idiot, jak jsem si mohl myslet, že Leviho uchráním? Jak jsem si mohl myslet, že bych já mohl být jeho princem na bílém koni, když nezvládnu ani jedno obyčejné odmítnutí?
Zatřesu hlavou, abych odstranil všechny možné vzpomínky a vyjdu z autobusu směr učebna, ve které se koná má dnešní první přednáška. Můj blonďatý kamarád tam už sedí, jako vždy natěšen a připraven na další hodinu. Nikdy jsem nechápal, jak ho to učení může bavit, vždy jsem mu záviděl, teď momentálně je ale škola tím posledním, co mne zajímá.
,,Ahoj, jak se-" začne šťastně, pak si ale všimne mého výrazu a zarazí se.
,,Erene, co se stalo?" vyhrkne zděšeně. Já se pouze svalím vedle něj a složím hlavu do dlaní.
,,J-já..." je tak těžké to říct, tak těžké ta slova vyslovit.
,,Řekl jsem mu to," dostanu ze sebe nakonec.
,,A-ale to je přeci dobře, ne? Ne-nemohl tě odmítnout, viděl jsem, jak na tebe koukal a-"
,,Jenže odmítl!" vyjedu na něj prudce, pak se ale troch uklidním.
,,Promiň Armine, je toho moc," omluvím se mu. Musím se konečně uklidnit, jinak dnešní den nezvládnu.
,,V pořádku Erene, jen tomu nerozumím. Co přesně se stalo?" zeptá se smutně a já k němu konečně zvednu pohled.
,,Svěřil jsem se a-a on mě vyhodil. Nesnáší mě, vím to. A ta-taky jsem ho rozbrečel... Armine, tolik mě to mrzí!" A je to venku. Až ve chvíli, kdy jsou slova vyslovena nahlas, konečně plně pochopím jejich význam. Konečně si ho plně uvědomím.
,,To mě tolik mrzí, Erene. Je to moje chyba, neměl jsem ti radit, aby ses mu svěřil," zašeptá blonďák se svěšenou hlavou. Opravdu ho to mrzí, vidím to na něm.
,,To nic. Přemýšlel jsem nad tím a ty za to nemůžeš, Armine. Jednou bych mu to stejně říct musel," řeknu s povzbudivým úsměvem, přesto že se momentálně moc šťastně necítím.
,,Děkuju," vydechne Armin a naše oči se střetnou.
,,Jednou to určitě bude dobrý," dodá ještě a já se nechápavě zamračím.
,,Jak to myslíš? Skončilo to. Už mne nechce vidět. Jak by tohle mohlo být dobrý, Armine?" zeptám se úzkostlivě.
Možná, že vědět, že by to přeci jen mohlo dopadnout dobře je to jediné, co momentálně tolik potřebuju. A možná to tolik bolí právě proto, že někde ve skrytu duše tuším, že jsem mohl udělat víc. Že se tohle celé stát nemuselo. Je tolik možností, které ani nechci uvážit. Přesto tu teď sedím a napůl se zájmem, napůl s pohrdáním, ne k Arminovi, ale k zbytečnému optimismu, poslouchám, co mi chce říct.
Co teď děláš, Levi? Jsi teď šťastný? Směješ se? Přál bych si vidět tvůj úsměv... Myslíš na mne? Alespoň úplně maličko? Taky vzpomínáš? Taky si říkáš, že to mohlo dopadnout jinak? Nebo mne teď nenávidíš a říkáš si, jak jsi mohl být tak hloupý a mít doma buzeranta? Nad čím teď přemýšlíš, co se s tebou teď děje? Ach jo, nevidím tě pár hloupých dní a přesto je ze mne troska. Možná to ale není tím, že jsme od sebe už celé tři dny, ale tím, že tak nějak podvědomě tuším, že to už bude navždy. Že už tě neuvidím nikdy. A to mne tolik ničí.
,,Protože jsem vás viděl, u té vody i před školou a spoustu jsem toho slyšel," začne s povídáním Armin.
,,Vy dva jste si prošli spoustou problémů, nepřízní osudu, všechno jste spolu překonali. Možná se to nezdá, ale překonali jste to kvůli vzájemné lásce. Zažili jste tolik nesnází a smutku. Vy dva si nezasloužíte, aby váš příběh měl špatný konec. Ať se děje cokoli, vždy se všechno vrátí. Štěstí se změní v neštěstí a neštěstí ve štěstí. A vy dva jste prožili tolik smutného a špatného, že teď je konečně na čase, aby se karty začaly obracet."