Ležím na své posteli ve svém pokoji a zírám do stropu.
Je to zvláštní. Od doby, co jsme přijeli z té vody uplynul měsíc a Levi je na tom čím dál tím hůř. Myslím, že z toho zešílí, bez legrace. Vyměnili jsme všechny zámky, dokonce i ten do koupelny. Krom toho jsme na dveře přidělali další tři, dva z nich se dají zamknout a odemknout pouze zevnitř. Zbylé dva se zamykají zevnitř i zvenku. Prý je to důležité, prý mu mám věřit.
Přikryji si obličej dlaněmi. Věřím mu víc, než sám sobě, tahle situace ale není vůbec jednoduchá. Pod jeho očima se nacházejí kruhy. Obrovské, tmavé, možná až děsivé. Neustále zívá a vypadá, že každou chvíli usne. Skoro nespí. Buď sedí na posteli a přemýšlí, nebo jen prázdně kouká před sebe. Nemůže spát kvůli nočním můrám, které ho provázejí. Už tolikrát jsem ho budil z takových snů, házel sebou u nich a křičel.
Neustále se ohlíží za sebe, kdykoli se někam jde. Každý zvuk, který udělám nebo který se ozve zvenčí ho vytrhne z myšlenek a vyleká, mnohdy až nadskočí z toho šoku. Stal se paranoidním, neustále vše hlídá, na všem strašně záleží.
Když jdeme ven, musíme jít spolu. Nikdy jsem od té vody nešel sám, do školy mne doprovází a ze školy také. Vždy na mne čeká, nikdy se neopozdil byť jen o minutu. Když jsme venku, věnuje do toho všechnu zbývající energii. Věnuje všechno do hlídání, jestli kolem sebe neuvidí nějakou známou tvář. Doma potom chodí jako mrtvola, jeho pohyby jsou pomalé a často se prostě zastaví a kouká před sebe, tupě, prázdně, děsivě.
Bojím se o něj. Strašně moc se bojím, ale ne kvůli hrozbě, která nad námi nejspíš visí, bojím se kvůli jeho strachu. Kvůli jeho chování. Je čím dál tím bledší, čím dál tím víc jako mrtvola. Bojím se, že o něj přijdu.
Po mé tváři steče jedna osamělá slza. Tam, na té vodě, tam se mnou byl někdo úplně jiný. Někdo úplně jiný mne tehdy držel za ruku při hororu, někdo úplně jiný pro mne přišel, když jsem se ztratil. Někdo úplně jiný si ze mne dělal srandu a někdo úplně jiný na mne koukal jak na největšího pitomce. Ten někdo měl city, uměl se smát a radovat, ten někdo byl můj Levi. Tohle už není on. Tohle nemůže být ten škodolibý černovlásek s nicneříkajícím pohledem ledově šedých očí, kterými mne s oblibou propaloval, stejně jako každého. Ne, tohle je někdo jiný. Kde jen je má láska?
Tytam jsou večery s filmy, tytam jsou rozhovory o ničem a všem zároveň. Přál bych si, aby se tamto nikdy nestalo. Aby nás nikdy nevykradli.
Byla to vůbec krádež?
Nic nevzali, tedy, krom té hloupé fotky. A já zase nic nevím. Kéž bych tak měl ve věcech přehled, kéž by se mi tak Levi svěřil a já mu mohl pomoct. Já nejsem tak úplně neschopný. Nejsem takový, za jakého mne má. Nejsem totiž dítě. Už dávno ne. A i když nevím, co přesně se stalo, co přesně se doteď děje, mohu říct jedno - nikdy nedopadnu jako Farlan. Chci říct, nikdy neumřu. Nikdy bych si totiž neodpustil nechat tu Leviho napospas svým výčitkám, napospas krutému životu, ke kterému ho osud donutil.
Kéž bych tak věděl, kdo nám určuje roli, ve které budeme žít. Kéž bych tak věděl, kde přesně je a co dělá ona "spravedlnost". Má přeci vyhrávat. Nemá lhát, nemá ignorovat bolest. Tak proč tohle všechno? Proč zrovna na nás kouká skrz prsty a nepomůže?
Možná, že v našem případě už žádná "vyšší moc" nepomůže. Možná, že jediné, co můžeme udělat je vzít vše do vlastních rukou a konečně to vyřešit, jak ale? Pochybuji, že to Levi nezkoušel. Musel, jinak by se teď tolik nebál. Možná, že to takto prostě má být, možná nad vším moc přemýšlím. A možná... úplně malinko, někde vzadu mé mysli se chvěje myšlenka, že se snažím málo. Že jsem měl vyřešení na dosah ruky, ale nebyl jsem se pro něj schopen natáhnout.
Co když nad tím přemýšlím málo?
Posadím se na posteli a promnu si unavené oči. Blíží se půlnoc, všude je tma, proto si rozsvítím lampičku na nočním stolku a stejně, jako už spoustukrát si prohlédnu prázdné místo po ukradené fotografii nás s Levim. Mé myšlenky se ale v tu chvíli stočí k úplně jiné fotografii. Nevím, proč ji mám stále u sebe, proč jsem ji nevrátil. Asi si akorát koleduji o Leviho hněv, jelikož jsem mu lezl do pokoje. I když, co bych teď, v této době dal za jakoukoli emoci z jeho strany...
Sáhnu pod polštář a vytáhnu starou fotku s malým Levim. Znovu se na ni zadívám, nic nového však nevidím. Snad jen, že už tehdy byl krásný. Už tehdy byl tak roztomilý, tak zranitelný. Slzy na jeho tvářích jsou důkazem smutku, který z něj přímo sálá. Ten mrtvý, od jehož hrobu jdou, pro něj musel být opravdu hodně důležitý. Kdo to ale mohl být?
Povzdechnu si. Nic nového mne nenapadá.
Uložím fotografii zpět pod polštář a usilovně přemýšlím, mám až pocit, že mi mozek vybuchne, na nic ale přijít nemohu a proto to chci vzdát a jít konečně spát, zaslechnu ale vzlyky.
Levi...