Nemohu usnout. Už nějakou tu dobu se pouze převaluji ve stanu, spánek ale ne a ne přijít. Zvednu zápěstí a podívám se na své hodinky.
Půl čtvrté ráno.
Já budu zítra úplně mrtvej... Opět zavřu oči a pokusím se zabrat, mé myšlenky ale kolují úplně všude, jen se se zklidnit a já to proto vzdám.
Posadím se, pohled mi sklouzne na spící tělo vedle. Je krásný, klidně oddychuje a jeho tvář nic netíží. Pramínek neposlušných černých vlasů mu padá do očí. Možná si koleduji o probuzení a následnou přednášku o homosexualitě, já ale stejně natáhnu ruku k těm jemným, havraním vlasům a pramínek opatrně odstraním, nezapomenu se u toho rukou nenápadně otřít o jeho tvář.
Jeho rty jsou lehce pootevřené, jakoby přímo vybízely k políbení. Ach jo, o tom si opravdu mohu nechat jen zdát... kdybych tedy mohl usnout, že?
Věnuji mu poslední zamilovaný pohled, jelikož jinak se na něj v tenhle moment koukat prostě nelze a potichu opustím stan. Nacházíme se na kraji lesa, proto dojdu k jednomu z krajních stromů, aby přede mnou byla pouze louka a posadím se, přede mnou se v ten moment ale naskytne pohled, který mi vyrazí dech.
Hvězdy.
Miliony nádherných hvězd, které rozsvěcují tu inkoustově černou oblohu. Je to tak nádherné a já, ačkoli neznám ani jedno souhvězdí, (snad kromě velkého vozu, který neumím najít), který neznám ani jednu pověst o těch nádherných světlech, ten, který o tom nevím vůbec nic přesto nyní sedím a pozoruji to, fascinovaně, uneseně, možná i překvapeně, jelikož ve městě bych něco takového nikdy nenašel. Ne, město si svým smogem, špínou a hlavně svým pouličním osvětlením nikdy neumožní tak nádherný pohled.
A v tu chvíli si uvědomím, o kolik vlastně přicházím. O kolik jsem vždy přicházel.
Všechny vymoženosti mi najednou přijdou nedůležité.
Ve velkých městech se najdou spousty lidí, kteří si z vesničanů a lidí z menších, ne tolik "důležitých" měst utahují. Přijdou si důležití, důležitější, než ostatní a to jen proto, že žijí v Paříži, Berlíně a nebo Praze. Přijdou si lepší, jelikož mají v každém třetím domě obchod a školu pětset metrů od domu. Přijdou si jako něco víc, jelikož náplní jejich dne není vyplít pole nebo zalévat. A až v tuhle chvíli mi dochází, jak jsou vlastně hloupí. Nikdy neuvidí něco tak nádherného. Nikdy nepoznají, jaké to je dýchat opravdový, čerstvý vzduch. Nikdy nepochopí, že se v životě obejdou bez nejdražšího a nejnovějšího telefonu.
Až teď mi dochází, že vlastně přicházejí o to skutečně důležité. Kéž by si to tak někdy také uvědomili. Třeba by si potom nepřipadali jako králové všeho, kteří pouze čekají, až jim ostatní nasadí jejich korunu...
V mých vzpomínkách se opět objeví spící černovlásek. Měl bych mu to ukázat? Možná... ale co když bude naštvaný, že jsem ho vzbudil? Na jinou stranu, nebude právě toto jedno z nejkrásnějších možných zakončení výletu? (Nejkrásnější by bylo, kdybych se mu vyznal a on mne políbil, někam bysme spolu zalezli a... ne, neměl bych myslet jenom rozkrokem. Prostě by mi opětoval mé city. Jo, to zní i romanticky, možná.) Minimálně je to jediné reálné krásné zakončení, které mne napadá a u kterého není vysoká pravděpodobnost, že přijdu o svého spolubydlícího, takže o čem stále přimýšlím?
Probudí mne, když se mnou někdo opatrně, lehce zatřese a u toho vysloví mé jméno.
,,Hmpf?" Co jsem to udělal za zvuk? Eren se ušklíbne a já také.
,,Děje se něco?" zašeptám chraplavým hlasem, jelikož mne vzbudil uprostřed noci.
,,Chtěl bych ti něco ukázat, Levi," objasním své činy, tedy jeho probuzení a on se lehce Zamračí.
,,To nemohlo počkat do rána?" zeptám se lehce podrážděně. Už jsem zapomněl, o čem se mi zdálo, vím ale, že to určitě bylo něco skvělého, že se mi to líbilo.
,,Ne, nemohlo," odvětím.
,,Tak to je mi v tom případě důležitější můj spánek. Dobrou, Erene," řeknu, otočím se k němu zády a opět zavřu oči.
,,Ale Levi..." povzdychnu si, pak mne ale něco napadne. Zašklebím se. Ten bude vyvádět...
I se spacákem ho podeberu, jednou rukou pod koleny a druhou na bedrech a vyhoupnu si ho do náruče.
,,Co to sakra děláš?!" zasyčím na něj, jelikož mi stále ještě není jedno, zda probudím ostatní, nebo ne.
,,Pusť mě!"
,,Vybral sis to sám, budeš to muset vydržet."
,,Ty máš na to nošení mne nějakou úchylku?" rýpnu si s protočením očí.
Úchylku? Takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlel. Je láska úchylka?
,,Nemám, ovšem s tebou se nedá jednat jinak," opáčím.
Založím si ruce na hrudi, což je, vzhledem k Erenovu výrazu zřejmě velmi vtipné.
,,Doufej, že je to něco skutečně důležitého," oznámím a nepatrně se o něj opřu. Být od něj nošen vlastně není zas tak zlé, je to i vcelku pohodlné, ale říkat mu to rozhodně nemám v plánu.
,, Beru na vědomí," brouknu ještě jeho směrem, to už ale stojím na konci lesa a tak ho položím zády k tomu stromu, u kterého jsem byl před chvílí a posadím se vedle něj.
,,Hvězdy..." šeptnu tiše a on konečně zvedne pohled od země.
,,Páni," vydechnu a on se zasněně usměje.
,,To jo. Páni..." zopakuji s úsměvem. Odtrhnu pohled od té oblohy a podívám se do jeho tváře. Paprsky měsíce jako by tančili na jeho kůži a zvýrazňovali tak bělostnou pleť, jakou vlastní jen on. Jeho, jindy tolik ledové šedé oči se nyní zdají mnohem veselejší, vyzařují z nich emoce. Rudé polštářky, rty, které bych si tolik přál líbat má vytažené do nádherného, přesto ale lehce nesmělého úsměvu.
Ani si nevšimnu, že jsem překvapením, fascinován tím pohledem na svou lásku otevřel ústa v němém úžasu. Je tak nevinný. Ať už se stalo cokoli, ať je jeho minulost jakákoli, on je pro mne to nejčistší, nejnevinější a nejkrásnější, co jsem kdy viděl.
Jeho tvář se zase otočí k obloze, na které září milion světýlek. Já tak učiním také a tak jen tiše sedíme, vedle sebe, naše ruce se nepatrně otírají o sebe a pozorujeme nádhernou noční oblohu, jakou ve městě vidět nelze.
,,Koukni, Erene! Padá hvězda!" zašeptám se zorničkami rozšířenými překvapením. Nikdy před tím jsem hvězdu padat neviděl.
,,Něco si přej," doplním ještě.
,,Mám," řeknu s úsměvem a tiše pozoruji, kam se naše hvězda asi ztratila.
Přál bych si smět být s Levim. Jako pár... Kéž by mi to tak to světélko mohlo splnit...
,,A ty? Přál sis něco?"
,,Přál," odvětím pouze a zamyšleně se usměji. Je to zvláštní. Mohl jsem si toho přát tolik. Mohl jsem si přát Farlanovo odpuštění, mohl jsem si přát, aby se něco stalo a vše, co mne teď ničí zmizelo. Mohl jsem si toho přát tak moc, mne ale v tu chvíli napadlo něco úplně jiného.
V tu chvíli jsem si totiž přál jediné- aby tahle nádherná chvíle, kterou jsem sdílel právě s Erenem, nebyla naše poslední.