Koukala jsem na svůj odraz v zrcadle a vůbec jsem nebyla spokojená s tím, co vidím. Na tváři se mi rýsoval prázdný pohled, i přesto, že jsem se snažila usmívat. Kruhy pod očima jsem měla fialovější než švestky v srpnu a korektor vůbec nepomáhal. Na to, že dnešní den pro mě měl být nový začátek, nevypadalo to zatím moc slibně.
Na sobě jsem měla svoji novou školní uniformu, která mi navíc neseděla. Černočervená sukně mi byla velká v pase, takže jsem si musela vzít tmavě šedé kalhoty, které jsem ale stejně nosila raději, a černá kravata, kterou jsem měla ovázanou kolem krku, mě škrtila. Jako bych už takhle neměla dostatečně stáhnuté hrdlo ze stresu. Bílá košile s vyšitým znakem školy a svetr mi naštěstí seděly jako ulité a sahaly mi až k zápěstí.
Otevřela jsem dveře svého nového pokoje a vydala jsem se do kuchyně pro snídani. U stolu už seděli moji noví sourozenci. Ano, všechno je tady nové...
Alfie, který byl ve stejném ročníku jako já, takže jsme si spolu měli alespoň něco říct, se na mě mile usmál a popřál mi dobré ráno. Zato Madeline, které bylo ještě celkem čerstvě šestnáct, se na mě pro jistotu ani nepodívala. Snažila jsem se s ní vycházet, ale bylo to těžké. Obě jsme byly naprosto jiné.
Madeline se chovala jako holka, to já neuměla. Neuměla jsem se hezky namalovat a učesat, nikdy jsem na sobě neměla umělé nehty, nelibovala jsem si v nákupech a oblíkání se do hezkého oblečení - kdybych mohla, tak celý svůj život prožiju v teplácích a mikině s kapucí. Nikdy jsem neměla partu kamarádek, s kterými bych řešila kluky a tak podobně.
O to jsem ale ani nestála. Vždy jsem si vystačila s jednou nebo dvěma kamarádkami.
"Jsi připravená na první den?" zeptala se mě Natalie, něco jako moje nevlastní máma. Otec s nimi žije už několik let, ale pořád ji nepožádal o ruku, to jsem nikdy moc nepochopila.
"A nás se nezeptáš?" žárlivě zamumlala Madeline.
Jo, tahle holka mě vážně neměla ráda. Přitom já se opravdu snažila a nic jsem jí neudělala.
"Madie, vás se ptám každej rok a nikdy se mi nedostane jiné odpovědi, než je dejme tomu," uzemnila svoji dcerunku Natalie a pohledem se vrátila zpět na mě. Já radši sklopila pohled k mojí snídani. Byla to moc zajímavá miska s cereáliemi...
"Upřímně? Nejradši bych zůstala doma," povzdechla jsem si.
"Určitě to nebude tak zlé," ujišťovala mě.
"Jenže já se nesnáším někomu představovat, jsem na to až moc trapná," vysvětlila jsem jí něco, čeho si podle mě už dávno musela všimnout. Mám totiž pocit, že ze mě ta trapnost přímo čiší.
Madeline si něco sama pro sebe zašeptala, jsem si jistá, že to byla nějaká poznámka o tom, že trapná skutečně jsem, ale přerušilo ji zatroubení auta.
To byla její parta kamarádů. Jednomu z nich už bylo sedmnáct, takže řídil a všechny je vyzvedával před školou doma.
Talíř položila na linku, vzala si kabelku a téměř bez rozloučení se vydala pryč z domu. Nezapomněla u toho pohodit jejími vlasy, které byly obarvené na mírně zrzavou. Madeline jinak měla krásnou přírodní blond, takovou tu zlatavou, kterou stejně jako Alfie zdědila po Natalii.
"Jsem si jistá, že to tak zlé nebude. Alfie ti všechno ukáže a představí, viď?" Natalie se otočila na jmenovaného, který vedle mě v klidu chroupal jeho cereálie a hleděl do telefonu. Na chvilku přemýšlel, o čem to jeho máma vlastně mluví, ale pak s úsměvem přikývl.
"No jasně, jsem si jistej, že tě děcka budou mít rádi."
S tím bude asi taky problém. Alfie plaval za školní tým a byl asi ten nejlepší z celého týmu, takže byl na škole dost oblíbený, alespoň si to teda myslím. Taky má svoji partu kamarádů a myslím si, že podle toho, jak o nich mluvil, budou všichni na škole notoricky známí.
Proč jsem jediná, kdo nemá kamarády?
Jo počkat... jsem trapná, tichá, uzavřená do sebe, depresivní a neumím se seznamovat. A ještě ke všemu se štítím jakémukoliv fyzickému kontaktu. Holky ještě zvládám, ale cokoliv, co má mezi nohama péro, mě děsí.
Alfie se ale opravdu snažil, aby můj start v nové škole byl co nejjednodušší. Cestou mi vyprávěl o jeho kamarádech, abych alespoň tušila, co mě čeká. Podle všeho jich bylo 6 - Alfie, jeho spolužák, takže teď už i můj spolužák, Dylan, který chodí s Emily, ta byla taky ve třeťáku, ale v jiné třídě. A pak tu byl Connor, Tyler a Piper, ti byli letos ve čtvrťáku. Piper byla naše sousedka, takže s tou jsem se už jednou viděla.
Už na první pohled byla extrovert, sebevědomá, hodně hovorná, zkrátka úplný opak mě. Piper vypadala jako taková ta bad bitch, ale ne ve smyslu, že je to kráva, spíš si jen nenechá srát na hlavu.
Měla bělostné odbarvené vlasy, které byly precizně rovné a zastřižené do mikáda, co končilo u její brady. Její obrovské tmavě hnědé oči vás přímo stahovaly dovnitř. Tmavé obočí, co měla perfektně vytrhané, a větší rty skvěle rámovaly její obličej. V drobném nose, který byl až nepřirozeně symetrický a posetý roztomilými pihami, jí seděl stříbrný kroužek, který doplňovaly stříbrné kruhy, co jí visely v uších.
Kravatu kolem krku měla ležérně povolenou a rukávy košile měla srolované k loktům, takže odkrývala několik stříbrných náramků, co jí klimbaly na pravém předloktí. To ty moje byly stažené, co nejníž to šlo, abych zakryla moje jizvy.
Bylo vidět, že jsou s Alfiem skvělí kamarádi už několik let. Mluvili spolu s naprostou přirozeností a lehkostí. Tohle bych taky chtěla umět. Prostě nebýt zakřiknutá a podivná, když se se mnou někdo snaží mluvit.
Kdysi jsem taková bývala, ale dneska už jsem úplně jiná Khloe, než ta holka tak tři roky zpátky.
"Dovol mi zčeknout tu novou kočku," prohlásil okamžitě vysoký brunet s modrýma očima, když jsme vystoupili z auta a přišli jsme ke skupince tří lidí. Dva kluci a jedna holka.
Všichni na mě zkoumavě koukali, už to mi bylo nepříjemné, ale když ten dlouhán natáhl jeho ruce a chytl mě za ramena, aby si mě mohl celou prohlídnout, celým tělem mi prošlo nepříjemné mravenčení.
Okamžitě se mi zrychlil dech a věděla jsem, že potřebuju jeho ruce pryč od mojí kůže. Alfie věděl o tom, že mi vadí dotyky mužů, takže mu chtěl hned říct, aby mě nechal, ale ozvala jsem se sama: "Kočka být zčeknutá nechce!"
Jeho ruce jsem ze svých ramen rázně sundala a zpražila jsem ho pohledem. Musela jsem mít hlavu vztyčenou k nebi, protože jsem byla malinká i normálně, natož vedle kluka, co měřil podle mě i dva metry.
Z toho oslovení kočka se mi chtělo zvracet.
"Pardon, pardon!" zvedl se smíchem ruce do obranného gesta. Mně to teda moc vtipné nepřijde...
"Nevěděl jsem, že slečna je netykavka."
"Connore, drž hubu a chovej se normálně!" Tentokrát to byl můj nevlastní bratr, kdo ho zpražil pohledem. Vděčně jsem se na něj usmála. Když jsem před týdnem a něco přijela sem do Dumfries, abych se k otci nastěhovala nadobro, Alfie na mě byl hned milý. Druhý den, co jsem tu byla, za mnou večer přišel do pokoje a začal se se mnou bavit, jako bychom byli staří známí.
Ačkoliv s nimi otec žije už takových 8 let, nikdy jsem s jeho novou rodinou neměla nějaký velký kontakt. Jasně, párkrát jsem u nich byla na návštěvě a mluvili jsme spolu, ale neřekla bych, že je znám. Většinou jezdil táta za mnou, než já za ním, a ani to se nedělo moc často.
Alfie mě ale přijal úplně v pohodě, proto jsem se mu taky svěřila s tím, co se mi stalo. Vlastně ani nevím, jak jim otec vysvětlil, že u nich najednou budu bydlet.
Vaše "nevlastní sestra" se psychicky zhroutila a když skončila terapii ona, musela do léčebny i její matka, takže se o své dcery už dál nemůže starat a jelikož já jsem biologický otec jedné z nich, připadá mi do péče a tudíž u nás bude bydlet?
To zní hrozně. Ale je to realita...
"Tohle je Khloe, moje nevlastní ségra, nebo něco takového," ušklíbl se Alfie a poukázal na moji maličkost.
"Jsem Emily," natáhla ke mně ruku špinavá blondýnka, co díky rozčepýřené ofině, která mi připadala až trochu retro, vypadala, jako by vypadla z devadesátkového magazínu. Z pod svetru jí vykukoval límeček košile, tmavě šedé kalhoty perfektně obepínaly její hubené a dlouhé nohy, na kterých měla bílé boty na platformě, které jí přidávaly dobré tři centimetry, i tak ale byla o kousek menší než já.
Je příjemné někde konečně nebýt s mými 164 centimetry nejmenší.
"Dylan, rád tě konečně poznávám, Alfie nám o tobě už něco málo povídal," představil se mi i brunet s ležérními kudrlinami a tmavýma očima jako uhlíky.
U něj jsem měla s podáváním ruky trochu problém. Ano, vadí mi i banality jako tohle... Ale zatnula jsem zuby a přežila to. Sice jsem měla pocit, že mi ta ruka hoří, ale co se dalo dělat.
Nechtěla jsem před nimi vypadat jako naprostý podivín, i když jsem byla. Navíc Dylan byl můj spolužák, o to víc jsem se snažila působit naprosto vyrovnaně.
I tak mi ale neušel zamračený pohled, kterým na mě koukal, když jsem jeho ruku sotva stiskla a hned jsem jí zase stáhnula zpět.
Ani nevíte, jak se nenávidím za to, že jsem takováto...
Proč prostě nemůžu být normální?
"No a ten idiot, co nemůže spustit pohled ze zadku támhleté blondýny, je Connor," povzdechl si nad jeho vysokým kamarádem Alfie.
Ani jsem Connora neznala a už jsem si byla jistá tím, že je to takový ten miláček holek. Jsou to předsudky, které nesnáším, ale i tak je mám. Byl vysoký a viditelně svalnatý. Hnědé vlasy, které ale byly světlejší než ty moje nebo třeba Dylanovy, mu trčely všelijak do stran. Pichlavě modré oči momentálně kvůli předchozí poznámce propalovaly Alfiemu do duše díru, ale pak se stočily ke mně a pravý koutek se mu zvednul do úšklebku.
Děsivého úšklebku, ze kterého mi běhal mráz po zádech...
Pravou rukou si prohrábl vlasy a upravil si límec jeho kožené bundy. Jo, typický záletník, co se snaží být zajímavý.
Mě to třeba odrazovalo, ale na ostatní holky to očividně fungovalo. Stála jsem tam s nimi ještě pár minut, kdy jsem spíš jen poslouchala jejich konverzaci, i když Piper a Emily se mě ptaly na nějaké otázky, a prošlo kolem nás přesně 9 holek, na které když se Connor jen podíval, tak zrudly, začaly se chichotat a nebo se předvádět. Nedej bože když se na ně usmál.
Opakuji - chce se mi z něj zvracet.
Zdravím, zdravím!
Je na čase to tu zase rozjet.😅
Slibovala jsem nový příběh na podzim, a ačkoliv nemám předepsáno tolik kapitol, kolik bych si za těch pět měsíců, co jsem byla mimo, přála, rozhodla jsem začít vydávat alespoň jednou týdně - takže zatím můžete každý pátek očekávat novou kapitolu. Ten den se možná ještě změní, potřebuju to ozkoušet, kdy mi to bude vyhovovat nejvíce.
Doufám, že si Coca-cola najde alespoň tolik čtenářů jako moje Tóny a že si postavu Khloe oblíbíte, ačkoliv je trošku jiná. Ty rozjezdy vždycky bývají trošku pomalejší, ale slibuju, že to bude jízda. Je něco, co od tohoto příběhu očekáváte? Dejte mi vědět...
Zatím se mějte hezky, užívejte týden a v pátek snad opět naviděnou. Mia❤