"To byla užitečná zpráva, že se vydají do Eniscorth, bereš svou úlohu špeha opravdu vážně," poznamenal Fenrir.
"Děkuji otče, přinesu více zpráv,"odpověděla postava zahalená v plášti.
"Takže už získali kámen času, ohně a vody ?" zeptal se pro ujištění.
"Ano, otče."
"Měl by ses co nejdříve vrátit, aby to nikomu nebylo podezřelé," připomněl mu Fenrir.
"Jistě, otče," a s těmi slovy se vytratil.
------
Romulus měl mizernou náladu. Choulil se připoutaný ke kmeni stromu ve vlkodlačím táboře. V táboře byl i jeho otec, i když to většina vlkodlaků nechápala. Před chvílí za ním přišel si popovídat. Fenrir se zpravidla z doupěte, odkud vše řídil, nevzdaloval. Romulus věděl, že jeho bývalá smečka na něj asi příliš příjemná nebude. A nemýlil se. Odvlekli ho a dali si záležet, aby mu způsobili co nejvíce trýzně a bolesti. Vůdce, který obsadil jeho místo, byl Edriel. Romulus ho znal z dřívějších dob, byl to krutý, bezcitný a násilný jedinec. Velet jednotce mu nedělalo potíže, šlo li o přímý útok a masakrování.
Romulus se schoulil, aby si udržel co nejvíce tělesného tepla. Studený vítr a bodavá zima mu zalézaly pod kůži a zabodávaly mu jehličky do těla.
"Ale ale, komu je to tu zima ?" zeptal se Edriel, když šel okolo. Romulus tušil, že on a čtyři další vlkodlaci nešli okolo jen náhodou.
"Romulusi Romulusi, takhle nás zradit. A to si kdysi býval výborným vůdcem. Hodně jsem se od tebe naučil. Například, pamatuješ si, cos prováděl s vězni ?" když dořekl, vlkodlaci se pohnuli vpřed, jeden mu rozvázal pouta držící ho u stromu, druhý ho surově popadl za vlasy a necitelně mu škubl hlavou, až mu do očí vhrkly slzy. Třetí ho chytl za ruce a sevřel mu je za tělem, a čtvrtý ho alespoň nakopl. Pak ho vytahli na nohy a donutili klopýtat skrz tábor za pohledu ostatních vlkodlaků přímo do Edrielova stanu, kde ho pustili a nechali rozplácnout jako leklou rybu na zem. Když se chtěl zvednout, na zátylku ucítil tlak. To mu Edriel stoupl na hlavu a přimáčkl mu ji do hlíny. Romulus se začal dusit.
"To ať tě ani nenapadne, Romulusi," řekl, když ho vzápětí pustil. Romulus lapal po dechu a plival hlínu. A pak to přišlo. První kopanec schytal od Edriela, po něm se přidali i ostatní. Romulus sténal bolestí a stočil se do klubíčka, koleny si chránil břcho, lokty hlavu, a rány dopadaly dál a dál. Čekal, až se dostaví milosrdné bezvědomí, bylo mu předem jasné, že dříve neskončí.
"Takhle to není zábava, odtahněte mu ty lokty," přikázal Edriel. Parta vlkodlaků se na něj vrhla a každý mu zasedl jednu končetinu. Romulus ztěžka oddechoval a díval se mu do očí. Edriel se pomalu přibližoval a prohlížel si ho. Pak naráz, v naprosto nečekaném okamžiku, ho kopl do obličeje. Další rána následovala do strany do břicha. Romulus ztěžka zahekal a zrychleně dýchal, sledovaje každý jeho krok. Doufal, že mu nepocuchal ledviny, ani jiný důležitý orgán. Edriel pomalým pohybem vytasil z opasku dýku. Romulus nikdy nebyl nijak zvlášť statečný, a bylo mu jasné, co bude následovat, věděl ale, že prošením stejně ničeho nedosahne. Nijak se ovšem nepokoušel skrýt svůj strach. Strach bylo to, co chtěl Edriel vidět. Strach a bolest. Romulus pevně zavřel oči ve chvíli, kdy si mu klekl na záda, a celé tělo měl napjaté jako strunu. Když mu nůž prořízl kůži u pravého zápěstí a pokračoval k rameni, leknutím a bolestí vykřikl.
Věděl, že Aronel ho bude chtít stůj co stůj zachránit, a věděl, že otec jim nedovolí ho zabít. Ještě stále pro něj mohl být užitečný.
Další rána, tentokrát na druhé ruce. Edriel se potěšeně zasmál. Bolestí prodchnutý řev mu dělal dobře. Pokračoval dál a dál, až se Romulus vděčně propadl do milosrdné přicházející temnoty.
První, co si po probrání uvědomil bylo, že leží obličejem na zemi. Druhé, co si uvědomil, byla nesmírná bolest všude a nikde. Třetí, že je pevně spoután provazy a obvázán větším množstvím obvazů než by čekal.
"Ale, tak vlček se probudil ?" ozval se Edrielův posměchu plný hlas. "Nu, dal sis načas, spal si skoro dvanáct hodin."
Romulus se zachvěl. Spal dvanáct hodin. Co se mezitím stalo ? Zaútočila už Aronel ? Nepochyboval o tom, že zaútočí. Milovala ho a rozhodně by ho nenechala vlkodlakům napospas.
"Tvůj otec si s tebou zanedlouho přijde popovídat," oznámil mu Edriel," jen co dořeší jistou záležitost.
----
"Budeš se muset vrátit, musíme je pozorovat," informoval svého zvěda Fenrir a otočil se k němu.
"Ano, alfo, je nutno je pozorovat," souhlasil.
"Až získají další magikam, upozorníš mě, kde se nacházejí, zaútočíme. Ale nesmí se jim nic stát. Musíme počkat, až najdou všechny kameny. Ty potřebujeme."
"Ano, otče, dám ti vědět."
"Vydrž to, za trochu toho tělesného nepohodlí to stojí."
"Ano, otče."
----
"Eliko, jsi si jistá, že to máme odložit na zítra ? Necháváme ho tam příliš dlouho."
"No tak jako, mně připadá nejrozumnější udělat to až zítra, a nezapomínej, jakou mají převahu. Stejně si ale myslím, že vlkodlakům nelze věřit, Aronel."
"Ztratila jsem náušnici," posteskla si Scarlet. "Někde přeci musí být, už od včerejška ji nemůžu najít."
Aronel měla hlavu plnou vířících myšlenek. Dostanou li Romuluse, budou s nimi chtít Elika a Iris zůstat ? Že s nimi Elika udrží tempo, o tom nepochybovala, ale Iris byla lidská dívka, sport nijak, nemilovala, a neměla na to postavu. Včem byla nedocenitelná, byly boje na blízko beze zbraní. To jí jen málokdo dokázal přeprat. Aronel si byla jistá, že nějákým jejím vzdáleným předkem byl trpaslík. Stejně podsaditý, ale už nebyla tak nízká.
"Iris, jsi si jistá, že s námi půjdeš bojovat ?" zeptala se s obavami Aronel.
"Jistě že ano," přikývla rázně Iris, "jak bych mohla zůstat pozadu ?"
Během večera se připravovali na útok a Elika s Themis a Lichtrem byly na výzvědách. Právě oni byli z celé skupinky nejméně nápadní, zejména poté, co si Elika přebarvila vlasy na zeleno. Hráškový odstín do lesa věru nezapadal.
Iris seděla na kraji tábora a pozorovala stromy. Aronel si k ní přisedla.
"Iris, proč vlastně Elika opustila elfskou komunitu ?"
"Já..." zadrhla se Iris,"nejsem si příliš jistá jak důvodem, který jsem si domyslela, tak tím, jsetli bych ti to měla říkat. Elika.. u nich v komunitě byl jeden elf, Dimiki, ten ji nesmírně rozčiloval, obtěžoval ji a očividně ji měl rád. Akorát to z jeho chování nebylo patrné. Elika byla iluzionistka. To je u elfů velmi vzácné. Navíc jí žádný z elfů neschvaloval růžové vlasy. Byli toho názoru, že správný elf má vlasy stříbrné, nebo černé. Musela si ale trvat zrovna na růžových. To byl ten nejmenší důvod. Podle mě odešla kvůli Dimikimu. A taky protože se odlišuje od ostatních elfů. Už si někdy viděla elfa, který měří sto padesát dva centimetrů? Nevím to jistě, nechce o tom mluvit, ale myslím, že jsou to stěžejní důvody, nikdy ji nepřijali mezi sebe pro to, jaká je," zakončila Iris a dala najevo, že na tohle téma už hovořit nechce.
-----
Romulus seděl na zemi v Edrielovu stanu. Věděl, že je slabý po ranách, které mu uštědřili. Rozhovor s otcem mu na optimismu nepřidal.
Schylovalo se k ránu a na oblohu už začínaly pronikat první sluneční paprsky.
Edriel se probudil.
"Nemůžu slovy docenit, jak rychle se hojíš, Romulusi," prohlásil natěšeně. Romulus nic neříkal. Jen zavřel oči jak nejpevněji uměl, když se k němu blížil. Zaškubal rukama s vědomím, že je to úplně k ničemu.
Přiklekl k němu Edriel a pozorně se mu zahleděl do strachem zvrásněného obličeje.
"Romulusi," zašeptal a odhrnul mu pár pramínků vlasů, které mu sklouzly do čela. Vybíral nejlepší místo, kam uhodit. Pak ho našel. Pravým hákem prudce udeřil Romulusovi do nosu, až mu hlava bezvládně odlétla přes rameno dozadu a bezduše zaklimbala ve zvrácené pozici.
"Je zvláštní, jak je uklidňující vrazit po ránu ránu pěstí do nosu jednomu zrádci," poznamenal výsměšně Edriel. Romulus se mírně zachvěl a otevřel bolestí naplněné oči. Měl bolavý nos kompletně ucpaný prýštící rudooranžovou krví. S nejvyšším úsilím obtížně zvedl ztěžklou a protestující hlavu a podíval se Edrielovi do očí plných touhy po bolesti, odkud sklouzl upřeným pohledem na zem. Edriel sklouzl rukou se zkroucenými prsty k pouzdru s nožem na koženém opasku.
"Bojíš se, Romulusi ?" zeptal se. Romulus sám moc dobře věděl, že příjemnější variantou je říct jednoduše ano, on tyto metody používal kdysi také.
"Ano," špitl potichu.
"Asi jsem tě špatně slyšel, Romulusi," vysmíval se,"mohl bys to zopakovat ?"
Romulus se neměl k odpovědi, Edriel už jednou jeho odpověď slyšel, a to, že ji od něj uslyší znovu a hlasitěji, mu v ničem nijak nepomůže.
Edriel se k němu přiklonil s nožem, položil mu levou ruku pod bradu a jemným tlakem ho přiměl zvednout ji a podívat se na něj. Romulus vzápětí uhnul očima stranou.
"Romulusi, podívej se na mě, podívej se mi do očí !" Přikázal mu. Romulus ho poslechl. Čím dřív to začne, tím dřív to skončí.
Se spokojeností vepsanou v podlých očích zasazených hluboko pod podočnicovými oblouky spatřoval jen touhu po krvi a bolesti, a jakési zvířecí opojení těmito pocity.
Pak velice pomalu přiložil nůž k jeho tváři a velice opatrně a pomalounku ho do ní zabořil a vychutnával si ten pocit, jak se pod ním Romulus bezmocně svíjel a škubal sebou v bolestech, i ochraptělý řev vycházející z vyprahlého krku a dávno stržených hlasivek.
Pomalým, velmi pečlivým řezem dojel až z koutku levého oka k uchu a pak po tváři až ke koutku úst. Sáhl do kapsy a vytáhl malý váček, který, jak vzápětí zjistil, obsahoval prášek na zasypání ran a zástavu krvácení.
"Samozřejmě je to ta palčivá verze," usmál se škodolibě. Ještě víc se šklebil, když mu ho nasypal do rány.
Pak se ozvalo táhlé zavytí. Edriel se prudce otočil od zuboženého Romuluse a zjišťoval, co ten shon venku znamená.
"Ksakru, útočí na nás ! A já jsem mu chtěl vylepšit ještě druhou půlku ksichtu !" zaklel.
Vtom ho cosi udeřilo do hlavy.