Romulus se za poslední víc než týden moc nevyspal. Hned den po vodní bitvě Aronel přestala jíst a od té doby bylo velmi těžké donutit ji něco sníst. Byla slabá tak, že už ani neseděla, jen splihle ležela na koberci a ničemu kromě jídla se nebránila. Romulus ji podezíral, že se ho tak snaží k něčemu přinutit.
Večer k ní Romulus došel. Zjistil, že Aronel je studená, vyhasl oheň a v místnosti se ochladilo. Zřejmě byla tak slabá, že si neudržela tělesnou teplotu. Něžně ji podebral a přenesl k sobě do postele, bál se, že další noc nepřežije. Pak si lehl vedle ní. Aronel otevřela oči na mezírky a zjišťovala co se děje. Romulus si k ní lehl a Aronel se na něj podvědomě nalepila, protože jí byla zima. Romulus ji objal a začal k ní promlouvat.
"Aronel, Aronel, proč tohle děláš, snažíš se zabít ? Nebo co máš z toho, že nejíš ? Jak tě mám přesvědčit, abys zase jedla ?" zoufal si spíše pro sebe.
"Pomož mi utéct," odpověděla nečekaně Aronel a slabě zvedla hlavu.
"Aronel, když ti pomůžu utéct, vyloučí mě vlkodlaci ze svých řad jako zrádce," uvědomil ji.
"A stojí ti to za to, abych přežila?" zeptala se ho podle.
"Aronel," povzdechl si Romulus, "já nechci být zase sám, byl jsem sám pět měsíců a bylo to strašné. Osaměl jsem poté, co zabili mého kamaráda ve vyhnanství."
"Nikdo neříká, že musíš být sám," odporovala mu Aronel, "můžeš se přidat k nám, ukážeš li se důvěryhodným," vyrukovala Aronel s esem z roztrhaného rukávu.
A tady v tuto chvíli vznikla dohoda o tom, že Romulus pomůže Aronel utéct a Aronel ho přijme jako člena.
"Jez Aronel," pobízel ji Romulus. Už dva týdny se ji snažil přinutit, aby jedla co nejvíc.
"Já už nemůžu," postěžovala si Aronel.
"To máš z toho, žes nechtěla jíst," odvětil a posadil se za ni. Pak vzal lžíci a začal ji krmit.
"Nech toho, už mi nejsou tři, zvládnu se najíst sama," bránila se Aronel.
"Máš smůlu, mně se chce tě nakrmit," smál se Romulus a strkal jí do pusy lžíci za lžící.
"Mám pro tebe překvapení, zítra večer," oznámil jí. Aronel doufala, že je to útěk.
-----
"Pojď," vyzval ji.
"Neříkal jsi večer ?" zeptala se.
"Večer ano, ale potřebuješ čas na přípravu," usmál se na ni.
Zvedla se a šla k němu. On ji chytl jemně za ruku a vyrazili do spletitých chodeb vlkodlačího doupěte. Romulus ji dovedl do místnosti, kterou už znala, byla to místnost s vodou.
"Tak šup, vykoupej se,"pobídl jí.
Aronel se na něj otočila, přeměřila si ho pohledem a pak do vody skočila i s šaty. Romulus ji chvíli pozoroval ale pak odešel. Aronel se cítila podivně sama, byla už navyklá tomu, že je buďto v pokoji nebo s ním. Pokrčila nad tím rameny a pořádně jak sebe tak šaty vykoupala. Romulus jí na kameni nechal mýdlo.
Za půl hodiny se vrátil. Aronel si honem zase oblékla mokré šaty a on na ni kývl, aby šla s ním. Dovedl ji během chviličky do dobře osvětlené místnosti, kde si ji převzalo nékolik žen. Romulus odešel a nechali ji tam.
"Co se děje ?" zeptala se zmateně Aronel.
"Bude ples, a my tě na něj máme nachystat," odvětila nejstarší z žen.
"Celkem chápeme tvou pozici, my jsme otrokyně," přidala další.
"A je i celkem normální, že mocnější vlkodlaci si přivedou na ples jako partnerku svou zajatkyni, pokud je hezká," dodala třetí.
"Jaké je to být zajatkyní, být hračkou ?" zajímala se pátá.
"Nevím, jaké je to být otrokyní, ale já se nemám tak špatně abych si mohla stěžovat víc než vy. Dostávám hodně jídla a mám se dobře, ale občas se po mně chce něco nepříjemného." Zavzpomínala tři roky zpátky.
"Chtěl po mně například, abych panáčkovala jako pes," usmála se smutně Aronel a myslela na daleko horší věci, ke kterým ji kdysi nutil. Ony to pochopily a chápavě přikyvovaly.
"No, a teď se musíme dát do práce," zvolala ta nejstarší a začaly Aronel sušit, oblékat do plesových šatů, líčit a česat. Když byly za dvě a půl hodiny hotové, Aronel by se prostě nepoznala, nebýt načuřeného výrazu, co to Romulus zase vymyslel za blbost. Brát ji na ples! Ji! A to se jí dopředu nemohl zeptat? Bývala by mu byla prozradila sladké tajemství, že neumí tančit. Kdysi ji to někdo učil, ale to bylo hodně dávno, mohlo jí být tak devět.
"Vypadáš nádherně," pronesla jedna.
"Alespoň že v botách na podpadku umím," utrousila Aronel.
"Kdy přijde Romulus?" zeptala se.
"Asi za deset minut, byl tu už před hodinou, ale vyhnaly jsme ho, zřejmě měl pocit, že hodina a půl je až až," mírně se jedna pousmála.
"Tak jak vyřeším, že neumím tančit ?" zeptala se do vzduchu Aronel.
"Ty neumíš tančit ? Tak to máme jen deset minut na to abychom tě to naučily." A popadly Aronel a začaly jí všechno vysvětlovat. Aronel nevěděla co dřív, ale všechno co zvládla si ukládala do paměti.
Nadšené brebentění překazil až Romulus, který si přišel vyzvednout partnerku. Když viděl, že informacemi přetížená Aronel sedí uprostřed houfu a neví, co poslouchat dřív, usmál se tomu. Přišel k nim blíž a všechny otrokyně naráz zmlkly, padly na kolena a uklonily se mu. Romulus došel k Aronel, nabídl jí rámě, Aronel se ho chytla a ladně vstala." Můžete vstát," kývl bez emocí Romulus na ženy. Při odchodu se Aronel ještě otočila a bezhlesně ústy naznačila "děkuji, ".
Kráčeli chodbami, až dospěli k velkému osvětlenému sálu. Před ním se Romulus zastavil a pověsil Aronel kolem krku náhrdelník. Aronel z něj cítila vibrace magie.
"Neboj, nechystám se ho použít," uklidnil ji Romulus a usmál se. Aronel se přesto necítila moc v klidu.
Nejprve došli k trůnu, na kterém seděl alfa. Romulus skolnil hlavu na důkaz podřazenosti, ale Aronel zůstala zpříma stát a dívala se alfovi do očí.
"Ale, takže naše drahá Aronel se od minula slušnému chování stále nenaučila ?"
"Jak vidíš, Fenrire," odpověděla klidně Aronel a dívala se mu do očí.
"Jsi statečná, a já statečnost oceňuji, ale myslím, že bys mi měla projevit trochu úcty, jsem alfa této smečky a neřekl bych, že se ti tu bude příjemně žít, když mi neprojevíš úctu," dokončil svůj monolog a zadíval se zpříma Aronel do očí.
Romulus na ni sykl "Skloň alespoň hlavu," Aronel však byla pevně rozhodnutá neuhnout. Náhle cítila, jak jí hlava sama od sebe klesá dolů a cítila podivné mravenčení na krku.
Alfa se usmál a propustil je "Jděte."
"Uff, to bylo o fous," prohlásil Romulus, když poodešli z doslechu.
"Tys na mě použil ten náhrdelník, že ?" vztekala se Aronel. "A to si řekl, že to neuděláš." Chtěla si ho servat, ale ke své hrůze zjistila, že to nejde. Překryl její ruce svými a donutil ji se zklidnit.
"Aronel, musel jsem, kdyby ses otci nepoklonila, sebral by mi tě a naše dohoda by padla, chápeš?" vysvětloval jí.
Něco zabručela a sedla si na židli.
"Pojďme si zatancovat," navrhl Romulus. Aronel po něm šlehla pohledem a potom připustila, "Romulusi, já... neumím tancovat."
Romulus měl pocit, že je jen uražená a zapírá, že umí tančit, a tak ji nechal a šel hledat někoho jiného s doměnkou, že Aronel začne žárlit a zatančí si s ním. Když to Aronel viděla, opravdu žárlit začala, ale nebylo jí to nic platné, když tančit neuměla. Uměla hodně akrobatických a gymnastických kousků, ale tančit ne. Zaměřila se na tanečníky, kteří jí přišli dobří a sledovala jejich pohyby. Zkoušela je pojmenovávat podle toho, co si pamatovala z brebentění. A tak se stalo, že za půl hodiny už měla slušnou představu o tom, jak se to dělá, když se hudba změnila a změnil se i styl tance. Aronel myslela, že se vztekne. Někdo si k ní přisedl. Ohlédla se a uviděla Fenrira, který si ji vypočítavě měřil. Očividně mu mimo jiné došlo, že neumí tančit.
"Celkem mě překvapilo, že si povolila tak rychle, už jsem měl nachystaných i pár výhružek," podotkl a sledoval, jak zareaguje. Aronel se klidně zeptala "Jak dlouho už je moje účast na plánu?"
"Asi dva týdny, Romulus tvrdil, že musíš s ním jít ty, že bude před ostatními vypadat dobře. A já se s ním vsadil, že neumíš tančit," povytáhl obočí a sledoval její reakci.
"A co když tančit umím?" ohradila se prudce Aronel.
"Nu tak dobrá, pojďme si zatančit," navrhl.
"Ani nápad, tančit budu jen s Romulusem," odbyla to Aronel a doufala, že toto téma je u konce.
"Tak to je štěstí, že k nám právě jde," hraně si povzdechl a pokývl k právě přicházejícímu.
"Měla by sis s ním jít zatančit," poznamenal a pozoroval, jak dívka vstává a jde mu naproti. Romulus byl spokojený, že Aronel se rozhodla tančit a když ji vedl na parket, zeptal se jí "Tak co, už netrucuješ ?"
"Romulusi, já opravdu tančit neumím," odpověděla napjatě Aronel."O co jste se s otcem vsadili ?"
"Tak to ani nechtěj vědět," odpověděl jí nervózní Romulus. "Povedu tě uvidíme, jak to půjde," oznámil jí.
Aronel se trochu ulevilo, uslyšela hudbu, kterou na začátku zkoumala a vypadalo to, jako by ji tančila celý život, doslova se vznášela na parketu a proplouvala mezi ostatními páry. Odtančili jeden tanec a skončili zase u stolu. Romulus ji tam zanechal a odešel pro pití. Fenrir se na ni zadíval a prohodil "Buďto umíš velice dobře tančit, nebo se opravdu rychle učíš." A s těmi slovy odešel.
Po zbytek plesu seděla Aronel s Romulusem a povídali si o úplně nepodstatných věcech. Ve dvě ráno odešli ze sálu, ale zastavili se o kus dál v chodbě. Romulus se otočil a přiblížil se k ní. Aronel ten malý pohyb dokončila a políbili se. Teď Aronel chápala, jak je to skvělé, jak úžasný je to pocit. Stáli tam a líbali se ještě chvíli a pak vyrazili do pokoje.
Ráno Aronel vůbec nelitovala, že se kromě toho polibku nic víc nestalo. Bylo jí strašně špatně, bolelo ji celé tělo. Především nohy od bot. A právě na dnešní den Romulus naplánoval útěk. Vstali velmi brzy, už v šest, když vzali na vědomí, že ples končil ve čtyři. Romulus ale nepočítal s tím, že Aronel bude špatně. Ze začátku zkoušeli jít chodbami, ale Aronel nebyla sem tam schopná ani jít. Romulus ji proto vzal do náručí. Když procházeli okolo plesového sálu, spatřili fialovou záři. Aronel se podívala a uviděla přesýpací hodiny na řetízku, tytéž, které nosila její sestra od svých šesnácti let, kdy jí je otec předal. Byly ve stěně a zářily. Všimla si jich už při plese, ale tehdy nezářily a ničím neupoutaly její pozornost.
"Romulusi, kolikátého dnes je ?"
"Dvacátého devátého února, proč?"
"Já... teď se to vysvětluje, dnes je mi šesnáct," vydechla.
"Já myslel, že ti šesnáct bylo před třemi lety ?"
"Až do mých patnáctých narozenin jsem stárla normálně, ale poté co sestra zemřela a já se stala dědičkou síly, jsem začala stárnout pomaleji, ještě jak mám narozeniny na přestupný rok..."
"Aha, takže tak to je."
"Romulusi, musím získat ty hodinky."
"Cože ?"
"Je na nich závislá má síla. My nejsme jako ostatní, ti mají sílu v těle, síla času se stále uchovává v talismanu. Kdysi se tak uchovávaly všechny síly, ale ostatní chrámy byly zbořeny a síla z talismanů přešla na živé bytosti. Každý z naší rodiny má malé množství síly, kterou může využít," obeznámila ho se základy historie.
"Počkej tady," řekl Romulus a začal šplhat po ozdobných zdech. "Mám ho," triumfálně vykřikl, když se mu podařilo popadnout talisman. Málem v tu chvíli triumfálně spadl, ale podařilo se mu nabýt rovnováhy a bez úhony slézt dolů, kde podal amulet Aronel. Jakmile se ho dotkla, začal zářit jasněji a jasněji a její tělo se začalo kroutit v křečích. Prožívala proměnu, stejně jako ostatní, ale mnohem rychleji.
"Támhle jsou, chyťte je," zařval někdo a Romulus na nic nečekal, popadl Aronel a vyřítil se s ní pryč.
"Ajaj, asi tam byl nějaký hlídáček," podotkl vcelku zbytečně.
Aronel už měla dokončenou přeměnu, ale tělesně byla strašně vyčerpaná. Zato síla uvnitř jen vířila. Zkusila něco, co zkoušela jako malá, když chtěla krást sladké. Tehdy mohla udělat jen jednu nebo dvě předpovědi, ale teď by jich mohla zvládnout víc. To co zkusila bylo pojmenováno jako magie Náhody a pravděpodobné budouconosti. Spočívalo to v tom, že se člověk pod tímto kouzlem rozhlédl okolo sebe a pozoroval různé drobnůstky a detaily. Například délku plamene pochodně, její ohořelost, počet kamínků na podlaze a tak. A kouzlo mu řeklo, jaké číslo do jakého spektra připočítat. Aby člověk mohl mít z tohoto nějáký užitek, musel nejenom umět toto kouzlo, ale také být geniální v matematice. Výhoda spočívala v tom, že člověk mohl najít jakoukoli únikovou cestu pokud tam byla a věděl kudy jít, nevýhodou bylo, že viděl jen přesně číslo před sebe ve všech spektrech. Čísla mohla vyjadřovat, kde kdo kdy bude, kudy jít a jak se komu vyhnout.
"Doleva," řekla Aronel.
"Ale tamtudy se ven nejde," namítl.
"Věř mi," zamumlala.
"Dobře."
"Teď dozadu. Do výklenku. Čekej." Proběhla kolem nich hlídka a mířila na místo, kam by dorazili.
"Rovně. Doleva. Doleva. Čekej. Dozadu. Čekej. Pomalu dopředu. Rychle doprava."
Pokaždé, když pokyny nedávaly smysl, někdo okolo nich proběhl. Romulus nestačil zírat, jak bravůrně se všem s Aronel vyhýbají. V jednom momentě měli trochu namále, když Aronel pokyny nadiktovala příliš rychle a Romulus je nestihl včas splnit. Vlkodlak je zahlédl, jak mizí za rohem. Romulus ho naštěstí rychle složil, ale možná způsobený hluk upozornil ostatní, kde jsou. Aronel dál a ještě hořečněji navigovala a Romulus běhal sem a tam. 'Další nevýhoda,' pomyslela si Aronel. 'Netuším, jak dlouho to bude trvat, a ani já, ani Romulus už moc dlouho nevydržíme. Takhle pekelně se soustředit není jednoduché.
Romulus se zastavil.
"Jsi si jistá?"
"Ano."
"Je tu zeď."
"Polož mě a zkus s ní něco udělat, zkusím zjistit, co."
Aronel se začala zběsile rozhlížet a počítat. Bylo to nesmírně složité a pletly se do toho odmocniny, obsahy kruhů, vzorečky pro výpočet stran trojúhelníku, povrch kvádru, kosodélníky a podobné. Vtom Aronel docvaklo, o co se jedná. Matematika je také o logice. Začala si prohlížet stěnu a hledala zmíněná tělesa a tvary. Kdyby nevěděla, že právě tady je má hledat, vůbec by si jich nevšimla. Brzy jich objevila spoustu a z jejich čísel vypočítala logickými dedukcemi, jak pryč.
"Na stropě je kruh, ten musíš zmáčknout. Pak musíš zároveň zmáčknout i trojúhelník na konci chodby a kosodélník nad ním."
"Na strop dosáhnu leda když vyskočím a pochybuji, že ty dosahneš na ten kosodélník," prohlásil nepřesvědčeně Romulus.
"Zkusíme to," řekla Aronel a doufala v dobrý konec. Zvedla se na nohy a doklopýtala ke zdi. Zjistila, že ten kosodélník je oprvdu vysoko, ale že když se postaví na špičky, dosahne na něj.
"Teď," řekla a Romulus vyskočil. Aronel vzápětí stiskla oba tvary a tajný průchod se otevřel.
"Honem, otevřený bude jen třicet vteřin, pak už znovu otevřít nepůjde," uváděla věci do pohybu Aronel, sama však už jít nemohla. Bylo slyšet přibližující se kroky. Romulus, který si náhle uvědomil, že Aronel není schopná pohybu se k ní několika skoky dostal, popadl ji a proskočil otvorem ve chvíli, kdy se začal zavírat.
Chtěla bych se omluvit, že píšu zkomoleně jedno jméno, ale bohužel se mi líbí zkomoleně a hodlám ho tak nechat.
Jedná se o Romuluse, správně by to mělo být Romula. Jsem si této chyby vědoma, ale líbí se mi to tak, jak to mám.