„Ten kluk má potíže, přiznej si to." Poslouchal jsem pozorně svého otce, když jsem se krčil u dveří a obtáčel si chlupy kocoura kolem mých prstů.
„Jen si zvyká," odpověděla moje matka. „Četla jsem, že je pro malé děti normální uzavřít se do sebe, když se mu narodí nový sourozenec. A on a nová škola... Myslela jsem, že se mu daří dobře, je to velká změna." Vždycky mě bránila. Bylo jedno, z čeho mě obvinili, vždycky si našla nějakou výmluvu. Na druhou stranu, obvykle jsem se s mými rodiči choval jinak, než když jsem byl sám a část mě se bála, že se otec dozvěděl o mých soukromých aktivitách.
Tentokrát to ve mně probouzela Jennifer. Po náhlé smrti mé první sestry Olivie předpokládám, že mým rodičům chyběl vřískající „uzlíček radosti", o který by se mohli starat, a tak se rozhodli mít další dítě.
Když se kocour vzbudil, nechal jsem ho být, vstal jsem a proplížil jsem se do haly. Na zemi ležely tašky plné věcí pro děti: plenky, oblečení, lahvičky, hračky a přikrývky. Táta si je musel přivézt ze služební cesty. Většinou byl přes noc mimo dům a i na víkendy se vracel dobou, kdy už jsem byl v posteli. Sotva mi něco koupil. Ignoroval jsem tašky a jelikož televize byla vypnutá a ještě jsem nepřišel na to, jak ji zapnout, tak jsem šel ven.
Byl prostředek června a většinu hodin jsem trávil venku, když jsem nebyl ve škole. Stál jsem v brouzdališti a nechal studenou vodu, ať mi znecitliví nohy, než jsem si kleknul a postrčil malou lodičku. Voda byla plná kousků hlíny a trávy, ale nevadilo mi to. Moje hračky mě rychle znudily a namísto toho jsem hledal hmyz, který vylezl ven, na moje nohy a kolena.
Pod květináčem jsem našel pár svinek. Rozhodl jsem se, že se budou hodit pro mou další hru. Nechal jsem si je v ruce, z blízkého stromu utrhl list a vrátil se k vodě. List jsem opatrně položil na povrch a položil na něj svinky; malí průzkumníci na lodi. Zdálo se, že se náhodně míhají po listech a nedostávají se dost blízko k okraji. Snažil jsem si představit jejich zmatené myšlenky, jako kdyby opravdu vyjeli na dobrodružnou plavbu po podivném oceánu. Snažil jsem si představit jejich paniku, když jsem zatlačil na loďku a způsobil, že ji voda ve chvíli zaplavila.
Bezobratlí průzkumníci se zoufale snažili utéct hlubinám, předtím, než strnuli a zatlačil jsem je prsty pod vodu, abych se ujistil.
Poté jsem je vzal do mého rybníku a vhodil je dovnitř, kde ryby otvíraly ústa a svinky byly pryč. Měl jsem rád mé ryby; nikdy bych jim neublížil, jelikož byly moje. Táta říkal, že je dá pryč a napustí nádrž, jakmile Jennifer bude dost stará, aby mohla chodit.
V kompostu jsem našel slimáka. Seškrábl jsem ho větvičkou a rozřízl ho na dlaždičkách na dvoře. Slimáci mi přišli fascinující. Barvy jejich vnitřností byly úžasné: zelená, žlutá a fialová, živější než u jiného živého stvoření, které jsem znal. Zahákl jsem slimákovu mrtvolu na větvičku a hodil ho do trávy.
Přál jsem si, aby tu bylo víc zvířat. Vzácně tu byly zvířata větší než slimáci. Jednou kočka domů přivedla mrtvou myš, ačkoliv zděšenou, ale byla chycena dřív, než měla šanci. Nechával jsem si ji v pytlíku od sendviče v šuplíku, dokud zápach neupozornil mého otce. Představoval jsem si, že až vyrostu, budu moct jít do lesa, najít větší zvířata a možná, kdybych měl peníze, koupit i nějaké pasti.
Také jsem snil o chytání ptáků; jejich zpěv mě dráždil a často mě zajímalo, jak by se pokusili uletět poté, co bych jim vzal křídla. Mohl bych peří použít pro koláž na máminy narozeniny. Pochyboval jsem, že nějakého dokážu v blízké době chytit, takže jsem si prozatím musel hrát s hmyzem, který najdu na zahradě.
Nebyl jsem špatné dítě. Ve škole jsem neměl žádné kamarády, ale také mi nepřišlo, že bych nějaké potřeboval. Ostatní děti mě neměly rády, protože si myslely, že jsem divný. Neútočil jsem na ně, ani je neotravoval, ale bavil jsem se vytvářením malých her jen pro sebe. Hledal jsem na zemi peníze nebo přinášel sladkosti, které mi nechutnaly a dal jsem je starším a agresivnějším dětem, aby zbili někoho, koho jsem neměl rád. Byl jsem dítě, co ucpávalo umyvadla na školních záchodcích, zanechávalo na zdech permanentkou podivné zprávy nebo zapalovalo odpadkové koše otcovými zápalkami. Nedělal jsem ty věci pro pozornost nebo abych někoho naštval. Dělal jsem je, protože mě dělaly šťastným.
Ve sledování utrpení bylo něco podivně krásného. Jednou jsem v parku viděl malou holčičku, která spadla z prolézačky, houpala se z jejího okraje a brečela. Seděl jsem na blízké houpačce, odstrkoval se nohama a celou scénu sledoval ve zvědavosti a očekávání. Děvče spadlo a její kotník se přetočil s tlumeným prasknutím a pak zůstala ležet a skučela, když jsem seskočil z houpačky a odešel.
Ačkoliv mě nezajímaly ostatní děti, dospělé jsem respektoval. Ve škole jsem se vždycky choval vzorně a nikdy jsem nebyl drzý na své rodiče. Pracoval jsem tvrdě a potichu a v očích učitelů byl pilný andílek. „Je velké potěšení učit Connora," řekla paní Harlowová. „Je to roztomilý, bystrý hoch."
Křik dítěte z hořejšího patra mě rušil. Seděl jsem na pískovišti a otravoval skupinu mravenců, která vešla do mého teritoria. Sypal jsem na ně písek a snažil se je pohřbít ve falešné písečné bouři. Slyšel jsem Jennifer ječet otevřeným oknem, a pak zmlkla, protože k ní pravděpodobně přiběhl jeden z rodičů. Mohl bych spadnout a upadnout do bezvědomí nebo dostat záchvat a umřít tady a ani by si toho nevšimli.
Přejel jsem mravence autíčkem a zamačkával jejich malá tělíčka do písku. Z lavičky na mě zíral můj starý kocour. Nikdy bych mu neublížil, jelikož byl můj. Narodil se dlouho přede mnou a taky neměl rád děti. Někdy jsem ho otravoval a honil ho do pokoje Jennifer v naději, že skočí do její postýlky a poškrábe ji.
Přál jsem si, aby moji rodiče věděli, jak se cítím, ale ignorovali mě. Projížděl jsem s tankem pískem. Nikdo se nezajímal; byl jsem jenom dítě, nezáleželo na tom. Ale venku jsem byl sám a tak se mi to líbilo. Vymýšlel jsem si své vlastní hry a nikdo mě odsud nevyháněl a nekazil mi zábavu.
Později mě otec zavolal na večeři. Byla pizza, což mě potěšilo, ale rodiče se mnou nemluvili. Otec mě sledoval přes obroučky brýlí. Vypadal jako já s lesklými světlými vlasy a vybledlýma šedýma očima. Představoval jsem si, že až vyrostu, budu vypadat jako on. Doufal jsem, že budu mít víc zájmu o ostatní, než on a věděl jsem, že pokud budu mít syna, budu si sním hrát a kupovat mu hračky, aby nebyl jako já.
Nedlouho poté mě poslal do postele a neprotestoval jsem. Máma mě obvykle nechala vzhůru a díval jsem se s ní na televizi, ale namísto toho spala, unavená z celodenního hlídání dítěte. Vzal jsem si letadélka ze stolu a zmizel do svého pokojíku.
Nebyl tu žádný hmyz, takže jsem se trochu nudil, ale vytáhl jsem z krabice plné hraček pro děti panenku. Patřila Olivii a rodiče ji schovali poté, co zemřela. Propašoval jsem si ji do mého pokoje a poté, co jsem si vyčistil zuby a převlékl se do pyžama s Mickey Mousem jsem ji posadil na koberec před sebe. Ustřihl jsem jí vlasy tupýma nůžkama a roztrhal jí šaty, než jsem jí nůžky zabodl do zad, roztrhl ji a nechal plyš vylétávat do vzduchu a dopadat na zem. Panenky byly hloupé. Holky byly hloupé, že se jim líbily takové věci.
Shromáždil jsem ostatky a nacpal je do batůžku pod postelí. Znovu jsem se vyplížil z mého pokoje. Nebylo moc pozdě, ale táta už šel do postele, unavený z práce. Otevřel jsem dveře mého pokoje, volně, tak, aby neskřípaly a poté, co jsem prozkoumal dům zahalený v temnotě, vyplížil jsem se ven.
Když jsem vešel do dětského pokojíčku, zakopl jsem o domek pro panenky. Cítil jsem v ponožce teplou krev z rozbitého nehtu. Zvedl jsem plastovou krabičku, postavil se na ni a nakoukl do dětské postýlky. Jennifer spala. Malé, tlusté ručičky měla natažené nad hlavou a zdálo se, že se o svět vůbec nezajímala. Dělalo se mi špatně ze zářivě růžového odpadu, který přeplňoval můj dům. Dělalo se mi špatně z křiku, z toho, jak máma vždycky byla unavená, roztržitá a nevrlá jen kvůli dítěti. Dělalo se mi špatně z mé narušené samoty.
Vzal jsem velkého medvídka a přitiskl ho na Jennifeřin obličej. Nevzbudila se a nekřičela, ale trochu se kroutila a kopala. Držel jsem jí hračku přes tvář, dokud se nepřestala hýbat, a pak jsem položil medvídka tam, kde byl. Otočil jsem nehybné dítě obličejem dolů a přikrývku jí natáhl k puse. Najdou ji takhle, stejně jako Olivii. Vplížil jsem se zpátky do svého pokoje a přemýšlel, jestli si už rodiče uvědomili, že nechci žádné sourozence.
http://creepypasta.wikia.com/wiki/The_Solitude_of_Connor