Nikdy jsem moc dobře neviděl. Moje brýle mě vždycky tížily na nose a tlusté čočky mi získaly spoustu jmen jako třeba Cyclops nebo rybí oko. Ale i když jsem ty přezdívky nenáviděl, moje oči se nikdy nezlepšily. Na zadním sedadle otčímova náklaďáku jsem vykukoval popraskaným oknem, brýle hopsaly a neustále mi připomínaly rozmazaný svět za jejich čočkami.
Otčím si za volantem povzdychl a rozzlobeně si odfrknul spolu se zvukem motoru. Máma se natáhla přes opěradlo, zmáčkla mu koleno a věnovala mu slabý úsměv.
„Zlato, vím, že je to pro tebe těžké, ale její poslední přání bylo naposled vidět svého vnuka. Rychle odtamtud odjedeme."
„To jsi říkala minule. A předtím. Sakra, pokaždé jí zatluče smrt na dveře a pak zase ožije."
„Tentokrát je to vážné," řekla máma a sevřela rty.
„Kéž by," řekl otčím a zadíval se do zrcadla. „Ta mrcha patří pod zem."
Máma se zamračila, ale neodpověděla. Ona sama s ní neměla žádné pokrevní pouto a můj původní otec svou matku nenáviděl až do své smrti. Zbytek její rodiny se skládala jen ze zbývajících strýců a tet, jelikož přežila všechny své děti. A z těch žijících jsme za ní chodili jen my.
Po hodině jsme zaparkovali do parkoviště plného aut, které uvnitř měly kartičky invalidů. Nad hlavami se nám vznášely mraky a polední nebe tak vypadalo jako noční. I přes teplý a vlhký vzduch jsem se otřásl. Už to byly dva roky od doby, co jsem viděl babičku, ale pořád si pamatuji, jak studené měla ruce.
Hnusný sladký zápach, který jde cítit u doktorů nebo zubařů mi naplnil nosní dírky, když jsem vstoupil do pokoje. Stroj, který jí monitoroval srdeční tep pípal v rohu, zatímco věc, připojená k jejímu palci svítila a vytvářela na její tváři rudé světlo, až na vrásky, které zůstávaly tmavé. Její dech skřípal, napůl otevřela oči a ústa se jí pomalu zkroutila do spokojeného úsměvu.
„Přišel jsi," zašeptala, slova se jí plazily z úst a lehce mě odstrkovala. „Nikdo jiný se neobtěžoval."
„Bylo to těžkých pár let," řekl máma. „Potom co Doug minulý rok zemřel, jeho rodina se nemohla sebrat."
„Ach ano. Moc mladý na to, aby zemřel." Rychle si olízla jazykem rty. „Před tou nehodou jsem měla to potěšení naposledy ho vidět."
„Ano," řekl otec obviňujícím tónem. Věděl jsem proč.
I v mém mladém věku mi pohřby nebyly cizí. V minulých pěti letech zemřelo ne méně než sedm členů mé rodiny, od sebevražd až po ošklivé nehody, o kterých se měsíc psalo ve zprávách. Všichni byli mladí a zdraví. Všichni se s ní naposled setkali, když byla kvůli své churavosti v nemocnici. A pokaždé se uzdravila.
Babička s námahou zvedla ruku a pokývla mi, abych šel dopředu.
„Pojď," zašeptala. „Nech mě ti dát naposled pusu."
Máma mě popostrčila a podrážky zanechávaly na bílých kachličkách špínu. Babička se dotkla mé tváře, prsty tak studenými, jako kdyby v nich před chvílí držela sklenici s ledovou vodou. Kolem krku měla stříbrný přívěšek se středem ve tvaru kukuřičného klasu.
„Ach," řekla. „Ty a já nejsme tak odlišní. Vidím v tobě tolik ze mě."
Cítil jsem, jak se chlad rozšiřuje z mojí tváře po zbytku mého obličeje a sahá mi až k páteři. Dech se mi začal zkracovat, jako kdyby se kyslík v pokoji rozptýlil.
„Budeš mi chybět, zlatíčko," pokračovala a já cítil, jak mě ta slova objímají a svazují a přitáhla si mě blíž, když její slova byla hlasitější. Zrak se mi rozmazal a zajímalo mě, kam se poděly moje brýle, když jsem si uvědomil, že je mám pořád na sobě. Její tvář se stáhla.
„Teď mi dej naposledy pusu." Slova se mi sotva formovala v mysli a cítil jsem, jak se nedobrovolně nakláním dopředu. Viděl jsem jen obrys její rtěnky.
Přestaň, pomyslel jsem si, v tu chvíli byla i má krev studená. Přestaň.
Zvedl jsem nohu, abych ustoupil a cítil, jak se mi noha zachytila o postel. Její ruka mi sklouzla po obličeji, strhla mi brýle a cítil jsem, jak se třepají, když je držela. Poslední vzpomínka, kterou mám, než jsem se udeřil hlavou o zem byla na její šokovaný šepot.
„Ne!"
Pozitivní věc na umírání v nemocnici je, že není třeba volat sanitku. Měl jsem kolem sebe obmotané přikrývky, ale špička mého nosu a prsty trpěly zimou, vycházející z mého hrudníku.
„Třicet pět stupňů," slyšel jsem někoho říkat. „Martho, dejte mi jiný teploměr, tenhle je rozbitý."
Třel jsem si hlavu, za očima mě bolelo.
„Zdá se, že se právě někdo vzbudil," řekl hlas. „Jak se cítíš?"
V odpověď jsem zasténal.
„Jsem doktor Harrison. Potřebuju, abys otevřel oči, abychom vyloučili otřes mozku. Dobře?"
„Dobře," řekl jsem a cítil, jak se mi jeho rukavici přitiskly na kůži. Cítil jsem světlo baterky na sítnici a cítil její blízko. Ale nic jsem neviděl.
Z nemocnice mě propustili po dvou dnech, kdy si doktor řekl, že moje tělesná teplota dosáhla hodnoty podobné normálu. Do nemocnice jsem šel s prázdnýma rukama a odešel s bílou holí. Nikdy jsem se do pokoje mojí babičky nevrátil.
„Byla to strašná nehoda," slyšel jsem, jak doktor vysvětluje otčímovi. „Udeřil se hodně špatně do hlavy. Je to jako kdyby se odpojily z jeho mozku. Nemůžeme s tím nic dělat."
Ale i s mojí slepotou pořád vidím obrysy. Rozostřené obrysy se ukazovaly na okraji, kde by měl být můj zrak. Zabralo mi skoro týden, než jsem si uvědomil, že to jsou kousky babiččina nemocničního pokoje. A další den, než mi došlo, že je to z jejího pohledu.
Dva týdny po incidentu moje babička zemřela. A obrysy se změnily. Odstíny byly do červena a viděl jsem tváře, smějící se tváře s ohavně ostrými úsměvy a temnýma očima. Ať jsem se otočil kamkoliv, viděl jsem řetězy a stvoření, která na mě volala. Když se to zhoršilo, klepal jsem se, oblékl jsem se do kabátu a čekal, dokud moje tělesná teplota nestoupla a oni odešli.
Poté, co přečetli její poslední vůli, zjistil jsem, že mi babička něco nechala. Po mé návštěvě svou vůli změnila a zapsala mě jako jediného příjemce. Přišel dopis, v malé obálce jen se vzkazem a stříbrným přívěškem, který nosila na krku.
Otec mi nahlas přečetl vzkaz.
„Leo, vždycky budu část tebe nosit ve svém srdci. Dávám ti tuto upomínku, abys na mě pamatoval, i když vím, že i bez něj nebudeš moct nikdy zapomenout."
https://www.reddit.com/r/nosleep/comments/2pzjcn/i_see_more_now_that_im_blind/