Všechny zdravím!
Znovu všem děkuji za podporu! Jezdil jsem od obchodu k obchodu, abych předešel stopování, tak jsem dnes psal a snažil se odpovídat všem.
Právě jsem to zveřejňoval, když jsem málem vrazil do Davida.
Odhaduji, že bude trvat tak dvě části, než se dostanu k současnosti. Myslím, že po sedmé části bychom měli dosáhnout současnosti. To se možná změní, takže se nezlobte, pokud se to nestane. Jen jsem chtěl, abyste věděli co očekávat.
Jdeme na to.
Ležel jsem v prázdné cele a snažil se trochu prospat, jelikož jsem byl celou noc vzhůru. Ale můj mozek pracoval a ztěžoval mi spánek. Pořád jsem si opakoval, co řeknu Hernandezovi, až pro mě konečně přijde.
Vyprázdnili mi obsah kapes do sáčků s důkazy, sejmuli mi otisky prstů a jeden z policistů se vydal prohledat moje auto. Nebyl jsem hloupý. Věděl jsem, že důkazy povedou ke třem závěrům.
Jeden, že jsem nedávno byl v Davidově domě. Přece jen, data na flashkách byly nahrány předchozí den. I ty, co na sobě neměly přepis únosu.
Zadruhé, zprávy na flashce je možná dovedou k závěru, že David a jeho parťák unesli Katie.
A třetí, že jsem ukradl Davidův harddisk, stejně jako jeho důvěrné informace o jeho zdraví.
Znovu jsem si v hlavě přehrával konverzaci s Hernandezem. Doufal jsem, že to proběhne tak, jak jsem si to plánoval v hlavě.
Vzbudilo mě lehké zaklepání na mříže. Otevřel jsem oči a viděl tam stát muže ve společnosti policisty.
„Zdravím, omlouvám se, že vás ruším," řekl sebejistě. „Jsem Terry Jayson, váš advokát. Můžeme si promluvit?"
„Ano, samozřejmě," řekl jsem. Policista vstoupil dovnitř a nasadil mi pouta. Šli jsme do výslechové místnosti, kde jsem se poprvé potkal s Hernandezem.
„Věřím, že vypnete kamery," řekl policistovi. Ten přikývnul, sundal mi pouta a zavřel dveře.
„Můžete mi říkat Terry," řekl a natáhnul se, aby mi potřásl rukou. Posadili jsme se naproti sobě. „Šéf mi stručně řekl o vašem případu," řekl a vytáhl složky z aktovky.
„No... je dlouhý," přiznal jsem.
„Tak," řekl. „Musím se omluvit. Pravděpodobně budete muset během jednání zopakovat příběh ještě několikrát. Abychom tomu předešli, tak si sedneme a sepíšeme vaši verzi příběhu. Pak se budeme moct vracet a ujistit se, že vaše prohlášení jsou stejné a přesné. Zní vám to dobře?" řekl.
Dávalo to smysl, tak jsem přikývl.
„Nejprve musíte podepsat smlouvu, že souhlasíte s tím, že vás budu reprezentovat při trestním řízení." Přisunul ke mně papír a propisku. Projel jsem ho pohledem a podepsal se dole. Přitáhl si jej zpátky.
„Mám vás oslovovat Zandere nebo pane Jonesi?" zeptal se s úsměvem.
„Zander je v pořádku," odpověděl jsem.
„Dobře Zandere. Začněme psát."
Terry se se mnou trpělivě posadil a sepisovali jsme každý detail, na který jsme si vzpomněli. Začal jsem o mojí výzvě s Davidem a pokračoval až do teď. Začalo to rozházenými vzpomínkami a slovy. Terry to přetvořil do prohlášení založeného na faktech.
„Když vás požádají, abyste mluvil o předešlých případech, odkažte na toto prohlášení," řekl. Pracovali jsme asi hodinu, než Terry znovu promluvil.
„Musím na další schůzku, ale požádal jsem je, abyste mohl pracovat ve vaší cele. Na zítřejší odpoledne jsem naplánoval setkání s žalobcem a detektivem Hernandezem. Myslíte, že to do té doby dokončíte?"
„Ano, myslím," řekl jsem.
A stalo se. Zbytek dne jsem trávil prací na prohlášení. Spal jsem pravidelně, ale byl jsem zoufalý a chtěl do dokončit před zítřejším odpolednem. Takže se toho nic nestalo a nemám toho co moc říct.
Na výsledky jsem byl poměrně hrdý.
Vlastně jsem byl na prohlášení hrdější než na tohle. Byla tam spousta čerstvých vzpomínek. Tohle mi přijde trochu pomatené. Mé prohlášení bylo stručné a výstižné. Ale možná je lepší, že jsem zveřejnil tohle.
Příštího poledne jsem seděl zpátky ve výslechové místnosti. Terry se posadil po mé levici. Hernandez stál u zdi s překříženýma rukama. Nemohl jsem z tváře vyčíst jeho výraz.
Na druhé straně stolu seděl postarší muž, který se představil jako náčelník Gunderson. Hernandezův šéf. Za ním stál vysoký muž s ulíznutými černými vlasy. Ruce měl sepnuté za zády a pozorně mě pozoroval.
Magnetofon před námi běžel.
„Přinesli mi data vašich případů," řekl Chief Gunderson stroze. „Zajímá mě příběh z vaší perspektivy, když zvážím... nedávný vývoj událostí."
„Zadrželi jste mě jen proto, abyste si vyslechli mou stranu příběhu?" vyštěkl jsem.
„Ne, zadrželi jsme vás proto, že vás podezříváme z podpálení domu Annie Kingové a její vraždy," řekl Chief Gunderson. „Hernandez mi řekl, že vám to mohlo připadat jako spravedlnost, když zvážíme všechna obvinění, která jste vznesl proti panu Kingovi. Takže bych chtěl vidět, co se stalo od začátku a slyšet váš pohled na příběh."
„Kdo je to?" zeptal jsem se a ukázal na vysokého muže.
„Jsem žalobce, Adam Leuderman," odpověděl.
„Takže vy jste ten, co se mě bude snažit dostat do vězení," zavtipkoval jsem. Terry mi varovně položil ruku na koleno.
„Budu se snažit prokázat pravdu," opravil mě a shlížel dolů na mě.
„Můj klient si připravil prohlášení, na které se spoléháme," řekl Terry a posunul kopie ručně psaného prohlášení přes stůl. Chief a žalobce si každý vzali jednu kopii. Hernandez vykročil vpřed a také si jeden vzal. Vrátil se do svého místa v rohu a okamžitě si začal prohlášení pročítat. Snažil jsem se upoutat jeho pozornost, ale nepodíval se na mě.
„Můžeme dnes začít s procesem?" zeptal se Terry. „Budu potřebovat kopie všeho, stejně tak jako kopii oficiální žaloby."
Přestal jsem sledovat Terryho a soustředil se na Hernandeze. Něco na jeho chování upoutalo mou pozornost. Nevěděl jsem, co to bylo. Soustředil jsem se na něj celou schůzi a snažil se zjistit, co mi říkal instinkt.
Mluvili s Terrym o detailech a potvrzovali proces objevování.
O pár dní později se mnou Terry opět seděl ve výslechové místnosti a mluvili o tom, co zjistil u procesu. U procesu dvě strany sdílely důkazy, takže je u soudu nebudou čekat žádná překvapení. To, co se u procesu neřeklo, není u soudu přípustné.
Před soudem přijde obžaloba. Budou proti mně vznesena formální obvinění a já budu muset prokázat vinu či nevinu. Terry se mnou mluvil, takže budu připravený na to, co řeknou během soudu, když se budu muset obhájit.
Zjistil jsem tohle.
Po mém zadržení mi policie prohledala auto a našla flashku, hard disk a psychologické hodnocení. A ještě něco, co bylo zvláštní. Poloprázdný kanystr s benzínem. Ta svině mi do auta dala kanystr s benzínem bez mého vědomí. Celou noc jsem byl v mém autě, takže David věděl, že spálí dům předtím, než jsem šel do Walmartu nebo to tam dal v těch pár minutách, co jsem byl na policejní stanici. Řekl jsem Terrymu, že mi do auta kanystr s benzínem někdo dal a on si udělal zápisek.
Policie prohlédla obsah flashek a našla konverzaci mezi Davidem a jeho parťákem. Jak jsem předpokládal, obvinili mě z napsaní zpráv, a proto si mě spojili i s únosem. V textové složce nebylo specifikováno jméno Katie, ale tvrdili, že únos Katie byl scénář, o kterém jsem dopředu věděl a byl v něm zapletený.
I přes důkazy žalobě nepřišlo, že může přesvědčit soud bez více důkazů. Neplánovali hodit únos Katie na mě, ale hledali důkazy.
Snažili se zjistit obsah Davidova harddisku, ale stejně jako já zjistili, že byl zašifrovaný. Poslali to do laboratoře, aby ji analyzovali a zjistili, jaká data mohou zachránit.
Zdravotní zpráva, což bylo klasifikované jako nepřístupné, protože se to týkalo individuální osoby, která nesouhlasila s šířením obsahu. Jako občan USA máte nějakou kontrolu nad tím, kdo může vidět vaše zdravotní záznamy. Odmítnutí jejich použití v soudní síni je v určitých situacích právo, včetně této. David se rozhodl uplatnit toto právo a nepovolit přístup.
Ve výsledku mě žaloba mohla obvinit pouze z držení cizích zdravotních záznamů, bez povolení. To byl očividně vážný zločin.
Terryho také informovali o případu zloděje identity, který byl kombinovaný s žalobou vznesenou kolem mě. Společnosti s kreditními kartami prováděly vyšetřování a pro soud vyplňovaly kriminální obvinění o podvodu proti mně. Proč by to dělali? Protože „technické vyšetřování o původu registrace podvodné kreditní karty zjistili, že ten, který nahlásil podvod, sám Zander Jones se sám registroval ze svého počítače." Jinými slovy, vystopovali IP adresu, toho, kdo se registroval a zjistil, že zaregistrovaný byl můj počítač.
Což znamená, že mě obvinili z registrace, utracení mých peněz a nahlášení podvodu. Taky hodně velký zločin.
Vyprázdnění mého bankovního účtu taky hodili na mě. Znovu prohlásili, že jsem se pokusil spáchat podvod falešným požadavkem na banku.
Policie konečně získala záznamy bezpečnostních nahrávek z obchodu, kde byl bankomat. Záznamy byly natočené ze tří úhlů. Jedna kamera byla nade dveřmi, nad záklopkou a jedna daleko v rohu naproti bankomatu.
Záznamy ukazovaly muže v černé mikině vcházet do obchodu. Obraz byl zrnitý, jak se dalo očekávat, ale i přesto byl rozpoznatelný velký symbol na mikině. Muž v mikině šel k bankomatu a vytáhl něco z kapsy. Žaloba prohlašovala, že to byl mobil, jelikož čas na kameře se shodoval s časem registrace do mého bankovního účtu.
Muž v mikině se na pár minut podíval dolů, předtím, než něco naťukal do bankomatu a tělem blokoval obrazovku. Z bankomatu vyjely peníze, on je popadl a šel ke dveřím. Kamera v rohu byla jediná, která dokázala letmo zachytit jeho tvář. Obraz byl zrnitý, ale žaloba tvář porovnala s mými profilovkami z facebooku a našli dost shod s mojí tváří. V porovnání s Davidovými fotkami, to on mohl být taky.
Celkem zapáleně jsem o tom argumentoval s žalobou.
Když jsem byl hotový, žalobce řekl, že v mém bytě našli mikinu s tím samým symbolem.
Potom vytáhli jejich eso. Do banky se registrovalo z IP adresy, která byla ten čas přiřazena k mému vlastnímu mobilu.
Ohledně požáru, což bylo nejzávažnější obvinění vznesené proti mně, měli málo důkazů. Kanystr z benzínem byl jedno a hlasová schránka druhé. Ale měli i silnější důkaz. Když jsem poprvé přijel k Walmartu, zaparkoval jsem blízko hlavních dveří v dohledu kamer. Rozhodně mě viděly odjíždět, když jsem mířil k Davidovu domu.
Ale když jsem se vracel, zaparkoval jsem vzadu, abych byl od ostatních aut daleko, zatímco jsem spal. Kamery mě vzadu na parkovišti sotva zachytily. Žalobce prohlásil, že byla moc tma, aby se dalo rozeznat, že je to vůbec auto. Takže jsem měl jen svou vlastní výpověď, že jsem s k Walmartu vrátil v šest.
Měl bych dodat, že cesta k Davidovu domu mi zabrala patnáct minut. Jen abyste se uchytili v čase.
Pár požárníků obdrželo zprávu v 18:04, když Davidův dům hořel. Okamžitě přijeli k jeho domu a zjistili, že dům je pohlcen ohněm. Davida našli, jak se snaží v ložnici zvednout svou matku z podlahy. Oba je vynesli ven, kde zjistili, že paní Kingová se už udusila. Davida odvezli do nemocnice s několika menšími popáleninami a vdechnutím kouře. Už svou verzi příběhu vysvětlil policii.
Hasiči vyplnili zprávu, kde uvádí, že požár začal uprostřed obýváku, kde byla zapálena kaluž benzínu. Plameny se rozšířily po celém domě. Stopy po benzínu se nalezly v několika pokojích a ostatní věřili, že podezřelý (já) chodil od pokoje z pokoje a rozstříkával benzín. Přesně jako ve filmu.
Zahrnuli i to, že oheň začal nějaký čas předtím, než byli hasiči přivolání, protože když přijeli, bylo už napácháno hodně škod.
Teď už vím, že na aplikaci, kterou jsem měl v mobilu nastavil upozornění. Když moje GPS zaregistrovala, že jsem u jeho domu, na jeho mobil bylo zasláno upozornění ve formě SMS. Můžu jen hádat, že skočil do auta, odešel z práce a rychle jel domů. Proto to stihnul v pravý čas.
Říkám vám všechny detaily proto, abyste věděli, jak beznadějně jsem se cítil, když jsem seděl ve vězení. Byl jsem tu celé dva týdny a znovu a znovu přicházela ta samá obvinění. Opravdu jsem se začal vzdávat.
Během prvních pár dní jsem se ptal Terryho, jak dokázat, že David ty zločiny spáchal. Zamračil se a řekl mi, že bych se teď spíš měl bát o prokázání mé neviny a ne to hodit na někoho jiného.
Ke konci dvou týdnů jsem byl připravený prokázat nevinu, než bojovat.
Obvinění bylo ubohé. Nevynechali žádné obvinění, které proti mně předtím vznesli. Napsal bych všechny zločiny, kterými mě obvinili, ale nepamatuji si přesné fráze a vím, že bych to popletl. Ale myslím, že vám všeobecně dochází, že jsem byl v prdeli.
Kauce byla 5000 dolarů, což mi v podstatě zaručovalo, že chvíli zůstanu ve vězení. Už jsem ze zoufalství zkontaktoval rodiče, kteří se snažili vybrat peníze od kamarádů a členů rodiny, ale nemohli zaplatit hned.
Po třech týdnech jsem byl v depresi a moc nejedl. Terry se mě snažil rozveselit a ukazoval mi části argumentů, které připravoval, ale nic mě nemohlo rozveselit. Hodně jsem přemýšlel o Katie. O Clarkovi a Ivanovi. Chyběli mi moji rodiče.
Chyběl jsem u Clarkova výslechu s případe s graffiti, takže jsem nevěděl, co se děje, tak jsem cítil vinu, že jsem ho nemohl podpořit.
Během mého pobytu ve vězení mě Hernandez přišel jednou navštívit. Bylo to během třetího týdnu. Vyskočil jsem z postele a běžel k mřížím.
„Hernandezi," řekl jsem. „Prosím, řekněte mi, že máte dobré zprávy."
„Ne," řekl. „Budete přeložen do okresního vězení. Váš soud proběhne tam."
„Proč?"
Pokrčil rameny. „Takhle to prostě je," řekl.
„Našli něco na Isaacovi?" zeptal se. Držel jsem se naděje, že se na Isaacově těle najde něco, co bude poukazovat na Davida. Jen jsem na něj chtěl připíchnout tento jeden zločin. Jen jeden. Chtěl jsem to tak moc, že se mi třásly ruce pokaždé, když jsem na to pomyslel.
„O tom nemám dovoleno mluvit," řekl a vyhýbal se očnímu kontaktu. „V každém případě vás tam převezou během tří dnů."
„Hernandezi," řekl jsem, když se otočil k odchodu. „Myslel jsem, že jste mi věřil."
„Věřil jsem," řekl. „Dokud jste nespálil Davidův dům. Teď jsi nejsem jistý, kdo je tu ten psychopat.
„Já to neudělal!" vykřikl jsem, ale odešel.
O tři dny později, jak Hernandez řekl, mě přišli převézt. Po večeři mi nasadili pouta a vyvedli ze dveří k policejnímu náklaďáku, který se mnou dvě hodiny pojede pryč.
Dva policisté, kteří mě odváželi byli milí, ale jakmile jsme vjeli na silnici, zapnuli rádio. Sotva jsem slyšel vlastní myšlenky a začínal být frustrovaný. Vždycky jsem nenáviděl jízdu autem bez mé vlastní hudby. Teď jsem musel jet dvě hodiny s rukami svázanými za zády a hudbou, která se mi nelíbila.
Už jsme jeli asi hodinu, chtěl jsem křičet a díval se z okna, hledajíc něco zajímavého, na co bych se mohl soustředit. Jeli jsme po dvouproudové dálnici z žádnými dalšími auty na dohled. Připozdívalo se a později mi došlo, že lidé jsou doma, a proto na silnici nikdo nebyl.
Můj pohled na pěkné jezero byl náhle zatarasen velkým, šedým kamionem. Snažil jsem se najít něco jiného, na co bych se mohl dívat, ale pak jsem si všiml, že se nebezpečně přibližuje k našemu pruhu. Vzhlédl jsem a zjistil, že to byl obrněný kamion. A měl na sobě logo společnosti, pro kterou David pracoval.
Okamžitě jsem zpanikařil. Něco mi sevřelo plíce a bránilo mi v mluvení.
Kamion se pomalu přiblížil k boku policejního náklaďáku a potom přitlačil. Policisté vykřikli. Policista, který řídil dupnul na brzdy a ten druhý vypnul rádio. Náklaďák ale nezpomalil dost a kamion ho vystrčil ze silnice.
Pokusil jsem se podepřít, když jsme se kouleli dolů po trávě a následně vrazili do stromu.
Bezpečnostní pás mě udržel na místě, ale bolela mě hlava, když jsem se praštil do sedadla. Policisté byli v bezvědomí a leželi v podivných úhlech. Ani jeden z nich nebyl připoutaný.
Škubal jsem s pouty a pokoušel se dosáhnout na bezpečnostní pás. Natáhl jsem se k červenému tlačítko a zmáčkl ho. Když jsem se otočil, abych se vykroutil z bezpečnostního pásu a viděl zasraného Davida Kinga jít k autu.
„Sakra, sakra, do prdele," nadával se a snažil se svázanýma rukama sáhnout na kliku. Moc štěstí jsem neměl. Dveře byly zamčené zvenku, aby se předešlo tomu, že vězeň otevře dveře sám.
David se přibližoval, dokud nebyl úplně u auta. Ušklíbl se na mě a otevřel dveře. Snažil jsem se couvat, ale chytil mě za ruku a vyhodil mě z auta. Spadl jsem na zem a zalapal po dechu.
Trochu jsem se posadil a viděl, že svou pozornost znovu obrátil k policejnímu autu. Viděl jsem, jak se jeden z policistů pohnul.
David otevřel řidičovy dveře a vytáhl něco malého z kapsy. Rychlým pohybem bodnul policistu do krku. Vystříkla krev a policista začal křičet, chrčet a chytil se za krk. Myslím, že jsem křičel taky, ale moc si to nepamatuju.
Zavřel dveře a šel na druhou stranu. Viděl jsem, že se druhý policista hýbe, ale nevěděl jsem, co dělá. Pravděpodobně se snažil dosáhnout na rádio, protože mu ho David vytrhnul z rukou a posadil na střechu auta. Potom policistu pobodal taky.
Za pár sekund oba upadli do bezvědomí.
„Nevstávej," pohrozil mi a šel ke mně. Neobtěžoval jsem se to zkoušet. Přešel k místu, kde jsem seděl a posadil se za mě. Pokusil jsem se k němu otočit, ale lehce mě nakopnul. Klekl si a cítil, jak něčím kovovým škrábe o moje pouta. Byl jsem zmatený, ale seděl jsem naprosto klidně.
„Rád tě znovu vidím, Zandere," řekl a postavil se přede mě. Sledoval jsem ho v opravdovém strachu. Jeho chování se naprosto lišilo od noci, kdy jsme mu posprejovali dům. Měnil se.
Když jsem neodpovídal, zasmál se. V rukou v rukavicích si otáčel s malým předmětem. Přes krev jsem si povšimnul, že to byl hrubě vytvořený nožík o délce a šířce prstu.
„Říkám ti, že tě nezabiju, Zandere. Vlastně jsem tu, abych ti pomohl. Tak nějak."
„Co to znamená?" řekl jsem roztřeseně.
„Pamatuješ si na tu noc, kdy jsi mi posprejoval dům?"
Přikývl jsem.
„Řekl jsem ti, že zvažuji, že ti dám radu, jak uspět v naší hře. No, čas nadešel. Dávám ti víc než jen radu. Vidím, že ses ve vězení nebavil. Viděl jsem důkazy, které na tebe mají. Odjíždíš na dlouhou dobu. To já nechci. Poskytuji ti druhou šanci, abys pokračoval ve hře."
Znovu přešel za mě a já na prstech ucítil lepkavou krev, když mi k ruce přitiskl malý nožík.
„Bude to takhle," řekl a znovu se postavil přede mě. „Nechám tu nůž s tvými otisky prstů. Budou si myslet, že jsi pobodal policisty a utekl. Sundám ti pouta a nechám tě utéct. Dám ti třicetiminutový náskok předtím, než jim zavolám přes rádio."
„Oh Bože, má nůž! Pobodal řidiče a–" zastavil David a předváděl telefonát. Zamrazilo mě.
„Budu tu sedět a čekat. Pokud se pokusíš vrátit, naložím tě do auta a zahrajeme si jinou hru. Rozumíš?"
Přikývl jsem, moc vyděšený na to, abych mluvil.
„Vstaň," přikázal. Vydrápal jsem se na nohy, překulil se na kolena a postavil se.
„Pojď sem," řekl a šel k policejnímu autu. Následoval jsem ho. Otevřel dveře policejního náklaďáku a položil ruku na krk policisty. Cuknul jsem sebou, když na mě stříknul krev. Rozstříkla se přes moje vězeňské oblečení a tvář. Málem jsem se pozvracel.
„Tak jdeme," zavrčel. Naznačil mi, abych se otočil a to jsem udělal. Vzal mrtvému policistovi klíčky od pout a odemknul je. Třel jsem si zápěstí. Bolelo a bylo poznamenané srážkou s autem.
Zvažoval jsem, že mu ukradnu nůž a zaútočím, ale představa toho, že půjdu do jeho auta a zahrajeme si „jiné hry" mě vyděsila.
David položil vedle auta batoh, který mi teď dal do rukou.
„Hernandez pozdravuje," řekl se zlomyslným úšklebkem. „Zaplatil jsem mu dost peněz, abych mohl řídit tohle auto. Požadoval, abych vám dal polovinu. Samozřejmě, že nejsem tak štědrý, takže tady máš 2000 dolarů, nějaké oblečení, nové boty a mapu. Nejbližší město je deset mil na západ. Raději si pospěš. Pamatuj, za třicet minut volám."
Třásla se mi čelist, když jsem si nasadil batoh a mířil k zapadajícímu slunci. Les vypadal temně a hrozivě.
Když jsem byl částečně mezi stromy, ohlédl jsem se a on tam stál. Natažený u auta pil kávu z krabičky, kterou měl jeden z policistů s sebou.
Třesoucí se šokem a absolutně zděšený jsem odešel do lesů.
https://www.reddit.com/r/nosleep/comments/4quxvv/i_dared_my_best_friend_to_ruin_my_life_hes/