Počet slov:548
60 let/6.září 2020
,,Potřeboval bych s vámi mluvit," poklepal mi na rameno Harry a já se překvapeně otočila. Byl v Bradavicích teď celkem často, asi chtěl vědět, že je Albus v pořádku. Nevěděla jsem, co se stalo, ani proč Al utekl.
,,Oh, Harry! Samozřejmě, copak potřebuješ?" usmála jsem se na něj. ,,A tykej mi už, prosím tě."
Nejistě se pousmál a ukázal ven na školní pozemky. Vyšli jsme a šli jsme si sednout k jezeru.
,,Harry, jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho, když si už poněkolikáté sáhl na jizvu na čele. Překvapeně sebou trhnul.
,,Ano, jsem..." přikývl. ,,Tedy, vlastně nejsem..."
,,Co se děje?"
,,O tom s vámi právě chci mluvit.." zamumlal a pak si povzdechl. ,,Poslední dobou mě bolí jizva."
Zalapala jsem po dechu. Harryho ale jizva bolela jen když byl při moci Voldemort. ,,Jak je to ale možné? Nechceš říct, že se... vrátil?"
,,To právě nevím," vzdychl, ,,a pak ty sny... jako kdyby zase ožil, nebo já nevím..."
,,A co Albus?" vyhrkla jsem, když jsem spatřila Scorpiuse procházet se samotného po školních pozemcích. To je divné. Kde má Albuse? Vždyť oni jsou celé čtyři roky spolu. Nedají bez sebe ani ránu.
,,Mám strach, že ho neochráním," přiznal, ,,ale to už odbočujeme. Jsi jeho sestra. Potřebuji, abys mi kdykoliv poslala sovu na ministerstvo, když uvidíš něco podezřelého, co by mohlo souviset s Voldemortovým návratem."
•••
7.září 2020
Lily zamyšleně prošla kolem mě. S nadzvednutým obočím jsem se na ní podívala. ,,To už ani svou matku nepozdravíš?"
Trhla sebou a omluvně se na mě podívala. ,,Promiň, mami. Ahoj."
,,Trápí tě něco, Lily? Nelíbíš se mi, jsi úplně bledá v obličeji," namítla jsem a položila jí ruku na rameno. Vyhýbala se pohledu do mých očí.
,,Je mi fajn, mami, vážně," pípla, ,,ale už musím běžet."
•••
,,No tak, co je s tebou?" zeptal se mě Sev, když jsem jako v tranzu hleděla na jedno a to samé místo.
,,Co když se vrátil?" špitla jsem a on si ke mně přisedl.
,,Jak ale? Zemřel. Já vím," dodal rychle, když viděl, že chci něco namítnout, ,,vím, že ho vídáš ve snech. Ale co když ti lhal? Ty moc dobře víš, že je toho schopný. Třeba jen chce, abys měla strach. Třeba se Potter mýlí."
,,Proč by ho tedy bolela ta jizva?"
,,A proč by Voldemort, kdyby byl naživu, nedal vědět o svém návratu?" poukázal na své levé předloktí. ,,Ten den, kdy se vrátil, se přece nám všem smrtijedům rozpálilo Znamení."
,,Už tě někdy pálily jizvy? Mě tedy ne. Celé je to divné. Nelíbí se mi to," povzdechla jsem si a nervozitou bubnovala prsty o stehno. Pak jsem vytřeštila oči, když jsem si vzpomněla na Narcissina slova. Delphi. Jeho dcera. To by mohlo vše vysvětlovat.
Už už jsem otevírala pusu, když mi došlo, že jsem složila neporušitelný slib. ,,Půjdu se projít," hlesla jsem tiše a vstala. Vyšla jsem ven a zamířila na Astronomickou věž, kde jsem se opřela o zábradlí a hleděla na nebe. Už dlouho jsem nebyla ve své soví podobě. Co se takhle trochu proletět?
Najednou jsem zaslechla hluboké houkání a v dalším okamžiku jsem spatřila černého ptáka, který připomínal podvyživeného supa. Zúžila jsem oči a snažila se přijít na to, co je to za druh. Snad nikdy jsem ho tu neviděla. A navíc se mi nelíbil. Jako kdyby chtěl dát najevo, že se blíží něco zlého.
OSG jsem včera dopsala:c takže teď už budu jen vydávat:c
Neplecha ukončena.
Thx, ILY❤
-Milka💕