Other Slytherin girl IV. ✔

P O K U S O Ú T Ě K

Počet slov:558
39 let/8.března 2000

Bez výrazu jsem hleděla na azkabanskou kamennou stěnu a držela se za hlavu. Připadala jsem si, jako bych byla v tranzu, či co. Nebyla jsem schopná ničeho a při rozumu - jakž takž - mě udržoval jen plán na útěk.

Musela jsem tu už být dlouho. Byla jsem strašně pohublá a to bylo to, co jsem potřebovala. Musela jsem být dostatečně hubená, abych se dostala ven z cely mezi mřížemi. Na tenhle nápad mě vlastně přivedl Sirius...

Při myšlence na Siria se mi zalily oči slzami. Každý den jsem si začala vyčítat něčí smrt. Pořád dokola. Setřela jsem si slzy a opatrně vstala. Skoro se mi podlamovala kolena, ale já se nakonec dobelhala ke mřížím a nakoukla ven.

Slyšela jsem chrčivý dech dvou mozkomorů a otřásla se. Stáli vedle dveří mé cely, a tak jsem se skrčila, zavřela oči a do několika sekund se ze mě stala hubeňounká sovička.

Zamávala jsem křídly a zaradovala se, když jsem se vznesla do vzduchu. Obkroužila jsem dvě kolečka, abych si protáhla křídla, a pak opatrně sletěla ke mřížím.

Snažila jsem se mezi mřížemi protáhnout a má radost se zdvojnásobila, když jsem se dostala ven. Výborně! Ještěže mým prvním patronem nebyl třeba medvěd, to by se mi mezi mřížemi prolézalo hůř, než Tichošlápkovi...

Prolétávala jsem kolem cel a kolem mozkomorů, kteří ani v nejmenším netušili, že jim právě uprchl jeden vězeň.

Vyděšeně jsem zahoukala, když jsem uslyšela hlasitou ránu. Vycházela z jedné cely, a protože jsem odjakživa zvědavá, musela jsem se podívat. A bylo dobře, že jsem tak učinila.

Proletěla jsem mřížemi a naskytl se mi pohled na zoufalého muže, který bezmocně ležel na zemi a hleděl do prázdna. Počkat... vždyť tohohle muže moc dobře znám! Tedy, moc dobře ne, ale tohle musí být pravý Darren Dalton!

Přeměnila jsem se do své lidské podoby a poklekla k Darrenovi. Musím ho odtud dostat, ale jak?

,,Darrene? Slyšíš mě?" zeptala jsem se ho a jemně se ho dotkla na rameni. Zvedl ke mně hlavu.

,,Ano," řekl slabým hlasem.

,,Musíme se odtud dostat."

,,Sova."

,,Ano, přeměňuji se v sovu, jsem zvěromág. Ale problém je, že ty zvěromág nejsi..."

,,Jsem..."

Zamrkala jsem. ,,Darrene! Ty jsi zvěromág? Dokážeš létat? Musíš se přeměnit, no tak, zkus to!" naléhala jsem na něj tiše. Pomohla jsem mu posadit se, a on se do několika minut s malinkými obtížemi přeměnil do úchvatného orla.

Společně jsme prolétli mezi mřížemi a mířili ven, pryč z Azkabanu. Pršelo a foukal silný vítr, a oba jsme byli dost zesláblí. Touha po svobodě nás ale motivovala, a tak jsme několik hodin bez přestávky letěli nad slaným a rozbouřeným mořem.

Vítr mě několikrát odvanul pryč ze směru a málem jsem skončila v moři. Musela jsem mít přivřené oči kvůli dešti a po několika hodinách už jsem začínala být unavenější a unavenější.

Když už jsem myslela na nejhorší, že za chvíli přestanu mávat křídly a spadnu do vln, které mě pohltí, uslyšela jsem Darrena ve své orlí podobě.

Zaostřila jsem svůj zrak a úlevně zaznamenala, že už vidím pevninu. Z posledních sil jsem doletěla na břeh a unaveně se svezla k zemi. Přeměnila jsem se do své lidské podoby, stejně tak učinil Darren.

Dobelhali jsme se k nějaké jeskyni, kde jsme se schovali a já unaveně zavřela oči. Ještě nás čekala dlouhá cesta domů a já ještě zaznamenala, že si mě k sobě tiskne Darren, a pak jsem usnula.