Other Slytherin girl IV. ✔

Č A S S E K R Á T Í

Počet slov:531
60 let/8.října 2020

Darren zavyl jako zraněná šelma a padl na kolena. Jeho hůlku jsem držela v ruce a nenávistně ho sledovala. Byl spoutaný.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě tiše Severus a pohladil mě po tváři. Přikývla jsem a pohlédla mu do očí.

,,Musíme ho odvést na hrad. A pak musíme za Lily a Sobiusem. Jen doufám, že se tam v pořádku dostali," vzdychla jsem. Oba jsme se podívali na spoutaného Darrena, ale...

,,Kde je?!"

,,Já nevím," špitla jsem. Zbyly tam jenom provazy. Sev si kleknul a prohlížel si je.

,,Vypadá to, jako kdyby je přehryzalo nějaké zvíře. Šelma," uvažoval nahlas.

,,Musíme jít! Co když se snaží najít Lily, která ještě není v Bradavicích?" vyhrkla jsem a vyběhla po cestě.

Shýbala jsem se, aby mě větve nepraštily do obličeje, přeskakovala jsem spadlé kmeny a nepřestávala doufat, že se tam Lily se Sobiusem dostala včas.

,,Lumos!" vyštěkla jsem, a hůlka se rozsvítila. Takhle jsem alespoň lépe viděla na cestu a spatřila světlo. Úlevně jsem vydechla, když jsem spatřila Hagridovu hájenku, a vyběhla nahoru do hradu, rovnou na ošetřovnu.

Prudce jsem rozrazila dveře. ,,Paní profesorko, tohle je ošetřovna!" pokárala mě přísně madame Pomfreyová a to už ke mně běžela bledá Lily.

,,Lily! Šikulko moje!" vydechla jsem a objala ji. Hladila jsem ji po vlasech. ,,Jsi moje úžasná a šikovná holčička."

,,Mami," zamumlala, ,,nevíme, co je se Sobiusem."

Odtáhla jsem se od ní. ,,Jak jako, že to nevíte?" To se rozrazily dveře podruhé a dovnitř vešel Severus. Všichni tři jsme se rozešli k posteli, na které ležel Sobius. Vypadal jako bez života.

,,Sobiusi," hlesla jsem tiše a bolestně, ,,můj malý chlapečku." Sedla jsem si k němu na postel a prohrábla mu tmavé vlasy. Je mi jedno, jestli jsem sentimentální. ,,Co ti to jen udělal?"

,,Vůbec nevím, o co by mělo jít, Millie," svěřila se mi Poppy, ,,jestli jde o nějakou kletbu černé magie..."

Sledovala jsem Sobiho tvář. Byl bledý a na obličeji měl krvavé šrámy. Pravidelně dýchal.

Ano. Je to pravda. Zřejmě temnota nabírá na síle.

•••

15.října 2020

Stála jsem na Astronomické věži a zhluboka se nadechovala. V ruce jsem pevně držela rudý kámen vzkříšení.

,,No tak... teď nebo nikdy," zamumlala jsem a zavřela oči. Několikrát jsem jím otočila a doufala, že se to povedlo.

A opravdu. Když jsem oči otevřela, spatřila jsem několik lidí a zalapala jsem po dechu.

,,Mami! Tati!" vydechla jsem a rozeběhla se k nim. Oči se mi zalily slzami, když jsem pohlédla do matčiny usměvavé tváře a na otcův pohledný obličej.

,,Millie..." usmála se na mě moje maminka. Byla opravdu krásná. Vypadala přesně tak, jak jsem ji viděla ve snech, když jsem byla malá. ,,Dceruško naše."

,,Mami," zavzlykala jsem a otočila se k otci, ,,tati..." Připadala jsem si jako malá holčička.

,,I když už nežijeme, pamatuj, navždy tu budeme s tebou, ve tvém srdci," usmál se na mě, ,,a ty vždycky budeš má malinká holčička. Jako tehdy."

Popotáhla jsem a setřela si slzy. Kousek od mé rodiny stála Tonksová s Remusem. Přešla jsem k nim.

,,Remusi, Nymuško," pokusila jsem se o úsměv. ,,Moc mě to mrzí."

,,Děkuji ti za Teddyho, Mil," zašeptala Dora. A nakonec jsem přistoupila k Tomovi. K mladému, šestnáctiletému Tomovi, který byl podobný našemu otci.

,,Tome."

,,Čas se krátí, Millie."

Páni, moc vám děkuji za 5K votes!:')❤❤
Už jenom pět kapitol do konce, to je hrůza😭😭😭
Jinak, asi jste si všimli, že je na wattpadu 'The best of 2o16' a já jsem tam nominovaná. Pokud by někdo chtěl pro mě/pro OSG/Mil/Jasona hlasovat, mě můžete najít v Talentu roku #31, Posunu roku #11, OSG je v Příběhu roku #23 (pak ještě Sun jako #25😄) a Millie v Postavě roku #15 a Jason #21😊
Co jinak říkáte na kapitolu? Bohužel název 'Čas se krátí', platí i pro celou osg:c
Neplecha ukončena.
Thx, ILY❤
-Milka💕