Jsou asi dva týdny do konce školního roku a já už se vezu domů z Krásnohůlek. Proč? No tak trochu jsem zatopila paní ředitelce v ředitelně. Nebyla z toho zrovna nadšená. Byla jsem vyloučená, ale stálo to za to. A teď čekám a užívám si posledních pár hodin klidu. Asi za tři hodiny budu v Anglii a asi se po tomto průšvihu nedožiji rána.
No máme ty tři hodiny času, tak vám o sobě asi něco řeknu. Nechci už přemýšlet, jak to se mnou dopadne. Tak jo, je mi šestnáct. Pocházím z čistokrevné rodiny Joesnových. Jsem vysoká asi 166 centimetrů. Štíhlá postava, ale plná jizev od mých drahých rodičů. Ale o tom až jindy. Můj obličej zdobí pronikavě modré oči. Mám blond vlasy asi po lopatky. Jsem zvěromág a metamorfomág. Jako zvěromág se dokážu proměnit ve vlka, nejšťastnější jsem, když se můžu proběhnout po lese jako sněhově bílá vlčice. Metaformomág znamená, že dokážu kdykoliv přeměňovat část svého těla nebo tělo celé. S touto vlastností se musí kouzelník narodit a je to schopnost ojedinělá. No není špatné si změnit vlasy podle toho jak chci. Jsem tak trochu rebel. Do každého průseru se ženu po hlavě aniž bych myslela na následky. No možná jsem se už zmínila, že jsem z čistokrevné rodiny. Moji rodiče jsou běsnící smrtijedi, kteří lpí na čistou krev. Než jsem si vybudovala čistou pověst v Krásnohůlkách, tak to trvalo asi půl roku. Mně osobně kouzelníci s takzvanou "špinavou" krví nevadí. Nesdílím s rodiči tento názor teď a ani nikdy nebudu. Tak a dostáváme se k těm jizvám, určitě si vzpomínáte. Když jsem doma odporovala nebo něco udělala špatně i při sebemenší chybě jsem dostala tvrdý trest. Většinou je to kletba cruciatus. Když ovšem udělám nevědomky něco jako třeba odpor nebo špatně odvedenou práci, došlo i na ohnivý bič. Tuto věcičku má moje matka v oblibě. Pokaždé když dostanu výprask, tak se u toho směje, jako by jí to snad mělo dělat radost. Někdy nakluše ke mě do pokoje a bezdůvodně mi přidá pár ran bičem, abych náhodou neměla těch jizev málo. Jizvy od tohoto nemožného nástroje štípou a pálí ještě další měsíc. Mně ovšem záda nikdy pálit nepřestanou jenom když jsem pryč od své milované matky. Říct svůj názor na mudly? Né, děkuji. Vlastně si své názory nechávám pro sebe.
Jsem jedináček, ale nebylo tomu tak. Měla jsem asi o hodinu staršího bratra. Jen o hodinu a stejně mi musel říkat "moje malá sestřičko". Je hezké na to vzpomínat. Nenávidím své rodiče, kterým zdobí zápěstí odporné znamení zla. Nenávidím je, protože zabili vlastního syna. Nestačí, že skoro denně zabíjí a ničí tím životy mudlům, Nečistokrevným a krvezrádcům. Ne, toto jim nestačí. Oni zabijí vlastního syna jen proto, že se pohádali a vyměňovali si názory o mudlech. Matka to už nevydržela a seslala na něj kledbu avada kedavra. Nestihl uhnout a zasáhlo ho to přímo do hrudi. Já tomu mohla jenom přihlížet. Nemohla jsem se se ztrátou bratra vyrovnat. Při této vzpomínce ukáplo pár nezbedných slz.
Vraťme se zpět, rodinu už necháme, jinak se tady zhroutím. Mám tu nejúžasnější sovu na světě. Jmenuje se Amy. Je to sova pálená a ve všem mi rozumí. Mám ji už od mláděte. No, už se blížíme k Londýnu. Z přemýšlení mě vytrhl naštvaný hlas ředitelky, která se uráčila zvednout tu svou tlustou prdel a jet se mnou, aby rodičům mohla říct, jak jsem nesnesitelná.
,,Slečno Joesnová vnímejte" koukla jsem se na ní s pohledem 'co jako chceš?'
Ona tento pohled ignorovala a informovala mě že za pět minut budeme u nás doma. No moc mi to neulehčuje. Moje záhuba se blíží. No nic naposledy jsem pohladila Amy a převlékla se mávnutím hůlky do krásnohůlské uniformy. Když jsme dorazili a já vystoupila, okamžitě jsem zachytila mámin vraždící pohled. Pozvala nás dál a poslala skřítky pro moje zavazadla. Jediné co jsem si vzala byla Amy a hůlka. Zbytek odnosili skřítci. Došli jsme do obyváku a ředitelka začala líčit vše ohledně mě a mého chování. Já dala režim spánku hned, jak řekla svou první větu.
Věta nečekaně zněla: "Vaše dcera je nezvladatelná! Tento typ dívek by neměl navstěvovat školu jako krásnohůlky."
TEĎ, teď právě jsem přestala poslouchat. Uběhlo asi půl hodiny a já v polospánku zaregistrovala, že se na mě všichni dívají.
"Co si o tom myslíš ty Victorie." řekla máti a já jasně slyšela její odpor v hlase když vyřkla mé jméno.
Neměla jsem ani tucha o čem se bavili, takže netuším co jim mám říct? 'hej jako sorry lidi, ale byla jsem na sporo nemohli byjste mi to zopakovat?' No to asi ne.
"Já myslím, že by to nebyl problém" řekla jsem první blbost co mě napadla.
"Dobře tak tedy začneš chodit do Bradavic." Srdce mi poskočilo.
Tak já budu chodit do Badavic. Neříkám to ráda, ale nejradši bych tu starou ropuchu s vypáleným bejvákem obejmula.
"Budu informovat pana profesora Brumbála o přestupu na školu čar a kouzel v Bradavicích." zakončila svuj půlhodinový diskuzní proslov ředitelka a odešla.
Jakmile jsem uslyšela vzlétnout pegase, matka s otcem se zvedli a vytáhli si hůlky.
"Snad sis nemyslela, že ti to projde jen tak?" řekla přeslazeně matka a usmála se.
Než jsem stihla vytáhnout hůlku, svíjela jsem se v strašlivých bolestech na zemi.
"Crucio" přidal se k matce i otec a já pociťovala dvakrát větší bolest.
Mučili mě asi deset minut. Poté přešli na ohnivý bič. Pokoušela jsem se zvednout a dostat se z tohoto místa, ale nešlo to, byla jsem spoutaná kouzlem. Matka se napřáhla a udeřila mě vší silou do zad. Prvních pár minut, asi dvou, jsem se odhodlala nedělat jim takovou radost s pláčem a křikem. Dál to už ale nešlo vydržet, ukáplo mi pár slz, ne proto že by to bolelo. Samozřejmě to bolelo, ale já brečela hlavně kvůli tomu že toho byli vůbec schopni. Po pěti minutách jsem to už nevydržela a začala s kažým úderem křičet. Moje výkřiky byly srcervoucí a prosebné. Nic, s nimi to ani nehlo. Po deseti minutách jsem se konečně propadla do sladké tmy.
Probudila jsem se na zemi ve svém pokoji. Jediné s čím se obtěžovali, byl lektvar na doplnění krve. No alespoň něco. Pokusila jsem se zvednout, ale jakmile jsem se o to pokusila, vyjela mi ostrá bolest přes celá záda. Toto byl největší trest, který jsem kdy dostala. Triko bylo zezadu celé ohořelé a rozpárané. Zepředu bylo nasáklé krvi. Musela jsem jí ztratit hrozně moc. Doplazila jsem se do koupelny a napustila si vanu. Samozřejmě otázka dne: Proč jsem si sakra nezavolala skřítka, aby mi pomohl a ošetřil mi to. Jednoduše nechci, aby pro svou dobrotu přišel o život. Jako malá jsem si zavolala na ošetření svého nejoblíbenějšího skřítka a ten mi pomohl. Jak se to ale dozvěděla matka, zabila ho. A já schytala cruciatus na novo. S velkou námahou jsem si vlezla do vany. Bylo to neuvěřitelně bolestivé, každou ránu jsem cítila znova. Po patnácti minutách jsem měla dost. Alespoň se to trochu vydesinfikovalo. Mohla jsem se postavit. Ikdyž to bylo nepříjemné, dokázala jsem to. Podívala jsem se do zrcadla a zděsila se, toto byly hrozné rány. Byly hluboké a obrovské. Táhly se mi takhle po zádech čtyři a okolo nich byly menší. Dobře, tak toto přehnali. Kdybych alespoň znala nějaké hojící kouzlo. Vždy jsem chtěla být lékouzelnicí, ale naši ne, ti ze mě chtějí mít dalšího hnusného smrtijeda, který líbá Voldemortovi jeho naleštěnej zadek. Vzala jsem obvaz a začala si obvazovat hrudník. V tomto mám naštěstí praxi. Už od deseti let si musím obvazovat rány. Jednou po mě matka hodila i nůž, ten se mi zabodl do zápěstí. Tak, tak minul tepnu. Právě kvůli této události jsem si zavolala Lolu ( toho skřítka), aby mi pomohla. Nevěděla jsem, jak si poradit. No nic, jakmile jsem byla s prací spokojená, vrátila jsem se do pokoje. Otevřeným oknem do pokoje vletěl výr s dopisem v zobáku. Usadil se na stůl a podal mi ho. Já mu na oplátku dala nějakou dobrotu, kterou mám pro Amy. Jsou to takové barevné myši a každá má jinou barvu. Výr se uklonil a tím mi poděkoval. Jen co jsem se nadála, vyletěl z okna. Podívala jsem se na hodiny a bylo půl desáté. Sakra, právě se podává snídaně. Jsem moc ráda, že jsem se vůbec dožila rána a teď si to znova poseru tím, že přijdu pozdě na snídani. Popadla jsem dopis a seběhla schody dolů co nejrychleji jsem mohla. Tak, tak jsem to stihla. Pozdravila jsem a usadila se co nejdál od nich. Dala jsem si míchaná vajíčka a toast. Podívala jsem se na dopis a poznala erb Bradavic. Bylo tam smaragdovým inkoustem napsáno mé jméno. Rychle jsem ho otevřela a bylo v něm napsáno toto:
Milá slečno Victorie
S potěšením vám oznamuji, že jste byla přijata do čarodějnické školy čar a kouzel v Bradavicích. Nastupujete do šestého ročníku. Do koleje budete zařazena spolu s prvním ročníkem. Posílám vám i seznam pomůcek, které budete nezbytně potřebovat do výuky. Odjezd Bradavickým expresem je 31.8. v 11:00 hodin na nástupišti 9 a 3/4 na nádraží King's Cross. Doufáme, že se těšíte na zajhájení nového školního roku.
Albus Brumbál
V obálce jsem našla ještě seznam s věcmi co si mám pořídit. Byl tam hábit, kotlík, učebnice, koště a tak dále. Předala jsem dopis rodičům a vzala si jen tu část s těmi pomůckami. Odešla jsem do svého pokoje odhodlána se s nimi nebavit.
-----------------------------------------------------
Tak toto je můj první příběh na téma poberti 😊😅😂 Nemám tyto proslovy moc ráda, tak vám chci jen popřát ať se vám příběh libí😁☺😊