Marauders

33.kapitola

Vzbudila jsem se opřená o stěnu. "Moje hlava." Zaskuhrala jsem. Postavila jsem se na vratké nohy a rozešla se k umývárně. Na vyučování už dneska kašlu. Pomyslela jsem si. Otevřela jsem dveře a vešla do umývárny ufňukané Uršuly. Tady budu v klidu. Zapla jsem vodu a opláchla si obličej. Dokonale mě to probudilo. Vyhrnula jsem si tričko. Nechápu to.... Vždyť do mě kopala. Musí tam být přece modřiny. Jediný co mě bolí, je hlava. Kydla jsem si na zem a opřela si hlavu a studené kachličky. "Hej! Přišla jsi mi nadávat, nebo po mně něco hodit či dokonce napáchat tady škodu?!" Vykvíkl plačtivý hlas. Podívala jsem se nad sebe. Přede mnou se vznášel duch mladé dívky s kulatými brýlemi. "Ne, proč bych to měla dělat? Prostě si potřebuju odpočinout. Nevadí, když si tu chvíli posedím?" Zeptala jsem se ducha a trochu se usmála. Vážně nemám náladu na to, se tady hádat s duchem, co si nenechá nic vymluvit. "Klidně." Fňukla a posadila se vedle mě. Ne, spíše se vznášela. "Ty jsi Uršula že?" Zeptala jsem se opatrně. "Jo! Divím se, že někdo zná osamělou Uršulu. Kdo by se o ní taky zajímal?! Všem je jedno!" Zaječela hystericky a vznesla se znovu až ke stropu. "Neboj Uršulo. Není o co stát. Já jsem ráda, že mám přátele kterým můžu věřit... ostatní lidi jsou svině." Zamručela jsem při vzpomínce na Bellu a spol. "Tak to máš štěstí. Hele já musím letět....." zahlaholila a rychlostí blesku vletěla do záchoda. Zakroutila jsem hlavou a zvedla se. Směr nebelvírská věž. Toď můj cíl. Sice mě ty schody málem zabily, ale žiju. Poslední schody, co jsem absolvovala byly do naší ložnice. Zapadla jsem do vyhřáté postýlky a usnula.

"Neměli by jsme ji vzbudit?" Uslyšela jsem hlas. "Siriusi nech ji spát.... potřebuje si odpočinout."
Okřikl ho další. "Fajn." Odsekl hlas. Vedle mě se prohla matrace. Otevřela jsem oči. Kolem mé postele stáli Poberti a Lil. "Čau lidi, jen tak mimochodem.... Proč mě sakra budíte!" Dala jsem důraz na každé slovo. "Vzhledem k tomu, že jsi prospala oběd a večeři jsme se rozhodli, konkrétně Sirius, že tě probudíme." Pronesl James a sedl si vedle mě. Remus a Lil si sedli do čela postele. "Kde je Peter?" Zeptala jsem se smutně. Bylo mi líto, že se nám poslední rok čím dál tím víc vzdaluje. Je to..... deprimující. "Já nevím Wolfy. Co se to s naším Červíčkem děje?" Zeptal se Remus. Rozumí si s ním nejlíp ze všech. Je pochopitelné, že ho to bere víc než nás. "Fajn konec špatné nálady. Lidičky potřebuji si zaběhat... Tichošlápku ty víš jak to myslím. Jdeš se mnou?" Zeptala jsem se ho a vyskočila z postele. "Vážně je ti dobře Viky?" Zeptala se Lil starostlivě. "Je mi fajn." Odpověděla jsem. Natáhla jsem si černou mikinu přes hlavu. "Můžeme?" Zeptala jsem se. Zastrčila jsem si hůlku do boty a vydala se ke dveřím. "Jo jasně už jdu." Zakřičel Sirius a doběhl mě. V dálce jsem už jenom slyšela "Co budeme dělat my?" Oni si poradí. Vlk ve mně už byl nedočkavý. Rychle jsme prošli bradavickými chodbami. Došli jsme do vstupní síně. "Řekneš mi už co se stalo?" Zeptal se udýchaný Tichošlápek. "Co by se mělo stát?" Dělala jsem hloupou. Btw hloupou dělat nemusím... já hloupá jsem. Nemůžu mu to říct. Vždyť se ani nic nestalo.... asi. Fajn možná stalo, ale vyřeším si to sama. "Jak nevíš o čem to mluvím? Něco se stalo, poznám to na tobě. Ostatní možná oblafneš ale mě ne. Znám tě.... hele, až uznáš za vhodný řekni mi to, ano?" Zeptal se naléhavě. Povzdechla jsem si. "Ano." Slíbila jsem. To už jsme stáli před Zapovězeným lesem. "Dáma má přednost." Pokynul mi. Na nic jsem nečekala. Myslela jsem jenom na své vlčí Já. Vypustila jsem vlka ven. Naplnil mě ten úžasný pocit. Pocit, když cítíte čtyři silné tlapy s kterýma prědběhnete snad každého. Když máte stokrát lepší zrak a vidíte detaily, které normálně ne. Když vám místo nosu trčí čumák, díky kterému cítíte pachy zvířat, které tady proběhly. Víte, člověk v tomto lese vidí hrozbu, ale zvíře azyl. Doběhla jsem k blízké skalce. Vyskočila jsem na ni a mohutně zavyla. Ptáci vyletěli ze svých úkrytů v korunách stromů. Sirius mě doběhl. Ohrnul pysky do 'úsměvu.' Rýpl do mě čumákem, abych se pohla. Běhali jsme lesem sem a tam. Sledovala jsem každý milimetr lesa. Začalo se zatahovat. Za chvíli začne pršet. V dálce jsem zahlédla jeskyni. Vběhli jsme dovnitř a já si okamžitě lehla na studenou podlahu. Tichošlápek si lehl vedle mě a dal si čumák na mé záda. Venku začalo pršet a já byla ráda, že jsme našli úkryt. Jeden by si řekl... to vás sakra baví ležet na studené zemi a čumět do blba? Tak ano lidi... baví mě to. Už mi toto všechno chybělo. Všechno mi to tady přirostlo k srdci. Poberti, Lily, McGonagallčino sekýrování, Zapovězený les, Hagrid, Brumbál, Komnata nejvyšší potřeby, školní kuchyně, Křiklanovy večírky... Ehm ty ne..... atd. A největší místo v mém srci ukradnul Sirius. Nechápu jak jsem mohla být celý rok tak slepá. Ale teď už je to jinak... jsme spolu a to je hlavní. Huňatý kožich mě zahříval a mně nic nechybělo. Leželi jsme tak dlouho, už se začalo stmívat. Přestalo pršet a my se zvedli. Proměnili jsme se zpátky na lidi. Sirius mě chytl za ruku a začal nás vyvádět z lesa. Hvězdy nad nama nám svítily a my byli spokojení. V tu chvíli nám nic nechybělo. Bezpečně jsme prošlikolem vrby mlátičky a pokračovali dál až do vstupní síně. Prošli jsme spletitými chodbami až do Nebelvírské věže. "Siriusi.... děkuji za krásný den." Zašeptala jsem a dala mu pusu na tvář. "Není zač." Odpověděl. Chtěla jsem jít, ale nestihla jsem to. Přitahl si mě do náruče a políbil mě. Bylo to.... úžasné. Miliarda zlatonek se rozletěla v mém břiše. Nikdy jsem na toto nevěřila... vždycky to pro mě byl výmysl holek, jen aby byly důležité. Teď tomu věřím. Sirius byl tak... dravý ale zároveň dokonalý. Kvůli nedostatku kyslíku jsme museli přestat. Opřeli jsme si o sebe čela. "Viky... tehdy jsem ti to neřekl.... m-miluji tě, víš je to bláznivý.... toto se mi ještě nikdy nestalo. Ty jsi... dokonalá. Pokaždé, když jsem byl s jinou holkou.... nebylo to ono. Ale tohle je dokonalý, protože vím, že jsem s tou správnou osobou... s tou kterou miluji..." dokončil svůj monolog. Jedna slza si našla cestičku ven. Bylo to tak... krásné. "Siriusi... miluji tě." Vyhrkla jsem a zachumlala se do jeho ramene. Na víc jsem se nezmohla. "Navždy budeš má vlčí princezna." Zamumlal mi do vlasů. Pomalu jsme se vydali do pokoje Pobertů. Oba dva jsme byli tak unavení, že jsme hned po ulehnutí do postele usnuli. Život je krásný a zároveň nemilosrdný. Prvně vám dá slíznout med, a pak vám zarazí dýku do zad. V tu dobu jsem ještě nevěděla, jak velkou dýku schytám... ale né do zad, nýbrž do srdce. Už jenom rok. Rok na to budeme muset opustit Bradavice. Už nebudeme v bezpečí.... to jsem sice nebyla skoro celý život... ale i tak. Okusila jsem svobodu. Svobodu které jsem se jen tak nechtěla vzdát.

Život je svině...!
******************************

Lidičky vy jste se dočkali....!!!! Jsem po dlouhé době s novou kapitolou. Moc se omlouvám... prostě mi nešla napsat. Nejbyla a nejsem s ní spokojená... 😑. No co už... doufám, že se líbila aspoň vám. Hele nelekněte se, ale asi přejmenuji příběh. Už se blíží konec tohoto dílu a já už mám dokonale naplánovaný druhý... jen se k němu dostat... 😂😂😂. Cover nechám jen ho přejmenuji 😊😇😂