24.kapitola-všechno špatně

1.4K 97 3
                                    

Možná budu trochu skákat v čase abychom se dostali trochu dál.

Den na to se Regulus choval jakoby mě neznal. Hned večer mi to vysvětlil. Prý že by měl problém. A já mu věřím. Jediný problém je se Siriusem.

''Jakto že se tajně bavíš s mým bratrem? Je to hajzl Viky. Jen tě využije. Zachvíli bude líbat prdel Voldemortovi a tebe odkopne. Nebav se s ním." Začal Sirius prosebně. "Není to hajzl jen ty nevíš jak to má těžký." Oponovala jsem mu a začala být zoufalá. "Viky poslouchej mě. S ním si nebuduj žadný vztah ani kamarádský." Zašeptal. "Ne ty to nechápeš sakra můžu se s ním bavit, on je jinej." Zakřičela jsem na něj. "Tak fajn to ty to nedokážeš pochopit." Zařval a odešel ze společenky. James s Remem na nás jen vyjeveně hleděli a já s brekem vyběhla do ložice.

Jo je to těžký. Kdyby nebyl tak tvrdohlavý je to v pohodě. Ale pán si nedá říct. Už jsou to dva týdny a mi se dokonale ignorujeme. Kluci se baví buď se mnou a nebo s ním. Nezávidím jim. Nechci aby si vybírali. Regulus mi přirostl k srdci. Každý den večer se setkáváme před jezerem. Povídáme si a smějeme se. Je to super. Ale to se Siriusem mě mrzí. Už hodněkrát jsem se chtěla obluvit ale nemám za co. To on to začal. Velké zklamání byl Luke. Mám takovy pocit, že jsem měla halucinace.  Jednou za dva dny zajdu na astronomickou věž a koukám do neznáma.

Nastal čas zkoušek a ja mám v hlavě úplně vygumováno. Navíc je dneska v noci úplněk a zítra píšem. Abych řekla pravdu tak tak jsem vylezla z postele. Sny se mi zdají pořád ale tentokrát to byla novinka.

"Uhni ty hloupá holko!" Řekl někdo strašidelným hlase. "Né moje dítě né." Zaječel ženský hlas. Nechápala jsem to stojím tady jako divák a nemohu nic dělat. "Jak chceš. AVADA KEDAVRA." Zařval a žena se zmohla jen na výkřik. Padla na zem a já se jí chtěla podívat do obličeje ale nešlo to. Proboha proč se mi zdá o vraždě mladé ženy? Svůj pohled jsem stočila na toho chlápka. Nebyl to nikdo jiný než Voldy. Měla jsem stochutí ho nakopat do zadního otvoru ale nešlo to. Až teď jsem si všimla dítěte v postýlce. Chtěla jsem ho obejmout a utišit ale nešlo to. "Avada kedavra." Proťala ticho smrtící kledba a zelená zář osvítila celou  místnost. Nemohla jsem se na to dívat. Čekala jsem že batole zemře ale ne. Voldemort se sesunul k zemi a vypařil se. Konečně jsem se mohla pohnout a došla jsem k postýlce a vzala do náručí malého chlapce. Po tomto zážitku mu zbyla jizva na čele ve tveru blesku.

Bylo  to zvláštní. Tak živé. Otřásla jsem se nad tou vzpomínkou a navlíkla jsem se do hábitu. Rovnou jsem si vzala učebnice a vzbudila Lily. Vím že půjde s Remem a Rem půjde se Siriusem. To nemám za potřebí. Vstoupila jsem do velké síně a rovnou zamířila na své místo. Nandala jsem si vajíčka a rychle to do sebe naházela. Rychlostí blesku jsem vyběhla z velké síně před pronikavým pohledem Albuse Brumbála. Určitě něco tuší a čeká až za ním příjdu. Vzala jsem to oklikou okolo společenské místnosti Zmijozelu. Máme lektvary a ja se nechci potkat se Siriusem. Zrovna jsem byla za rohem a chtěla jít dál ale zaslechla jsem hlasy. To bych nebyla já kdybych si to neposlechla. Okamžitě jsem poznala Regulusův hlas. "Tak co ta krvezrádkyně. Furt nic netuší?" Ten šíleně otravný hlas Beltarix. "Nic netuší. Naprosto mi důvěřuje. Když jsem se jí tak třikrát nenápadně zeptal jestli ví kdo to byl řekla že ne. Už jednou mě jednou malem odhalila ale zakecal jsem to." Slzy se mi nahrnuly do tváře. Mučte si mě jak chcete stejně nebudu brečet, ale ztratím v někom důvěru a je zle. Proč jsou lidé tak bezcitní? Proč je život jedna velká lež? A pak zasadil konečnou ránu. "Je dobře že si nic nepamatuje. Dobře jsem jí omráčil." Řekl a zasmál se. Ne to nemůže být pravda doprdele. Život mě nemá rád. "Jo ta krvezrádkyně nemá ani tušení jak jsem byla ráda když ses mi přihlasil k tomu abys jí zlomil. Sice se ti to nepovedlo ale vzal jsi jí docela důležitou věc." Podotkla a šíleně se zasmála. "Jo to teda jo. Hlavně že jsem to stihl dřív než bratr." Prohlásil a já se rozběhla pryč. Tak to byl tenkrát on. Celý tři měsíce se mnou vyjebával! Po cestě ze sklepení jsem do někoho narazila. "Sakra dávej pozor Jesnová." Se slzama v očích jsem se podívala Siriusovi do očí. V jeho očích se mihlo překvapení. Objal mě a já jsem mu začala vzlykat do košile. "Promiň že jsem ti nevěřila." Zašeptala jsem a ještě pevněji jsem ho stiskla. "Mám  toho hajzla zabít?" Zeptal se a celý stuhl. "Až ti to povím jo?" Jen kývl a  ja si konečně uvědomila že jsou tu i ostatní. "No konečně. Tři měsíce nechápu jak jste to dokázali." Zavrtěl hlavou James a objal nás taky. Remus se jen ošil a věnoval mi úsměv. Kývla jsem a omluvila se, že musím nachvíli pryč. No na chvíli to  bude  asi celej vyučovací den. Zaběhla jsem do komnaty  nejvyšší potřeby. V místnosti se objevil klavír, krb, gauč se stolkem a lahev whisky.
Tato komnata vždycky ví co pořebuji. Sedla jsem si za klavír a přemýšlela co si zahraju. Matka mě vždycky nutila. Docela jsem na to srala a tak jí už nebavilo po mně řvát. No nic Amélii jsem měla vždycky ráda. Položila jsem ruce na klávesy a začala hrát levou rukou předehru. Pravá nesměla chybět a tak se k ní přidala hned v druhém taktě. Tak kontrastní melodie se ozývala po celé komnatě. Bílé klapky střídaly černé a naopak. Úplně jsem zapomněla na čas a prostor. Vnímala jsem jen tu melodii. Zapomněla jsem na těch pár minut na všechno. Na Reguluse, na ty sny, na Luka, na své dementské rodiče, na nedůvěru k Siriusovi, na Voldemorta. Prostě na všechno. Už mockrát jsem přemýšlela jake by to bylo skočit z astronomické věže. Já vím zním jak nadržená třináctka kterou opustil její 'kluk' a ona přemýšlí jak se udělat zajímavou. O toto mi nejde. Jen prostě přamýšlím jaké by to bylo. Pustit se zabradlí a letět vzduchem volná jak pták. Volná, zapomenout na vše. Dopad a pak už nic. Žádný pocity nic. Jen bych se potkala s paní smrtí, která by mi pokynula svou ledovou rukou a já odešla daleko od problémů. To fakt. Já přemýšlím o smrti?  Život se mi řítí jak domeček z karet. Dohrála jsem poslední tóny a zavřela klavír. Odšourala jsem se ke stolku s whisky. Neřešila jsem skleničku a rovnou se napila z flašky. Hořká zlatavě hnědá tekutina mě zahřála v krku. Miluji tento pocit. Alkohol postupně otupuje vaši mysl a nemusíte nad ničím přemýšlet. Postupně v flašce zbyla jen půlka a já se natáhla na sedačku. Je půl jedenácté a já mám do večera čas. Stejně mě Poberti najdou. Ví kam chodím. Propadla jsem se do hlubokého spánku.

MaraudersKde žijí příběhy. Začni objevovat