Zayn
Anthony se vrátil a nestačil zamaskovat šok, když mě uviděl umývat nádobí. „Co ty tady?" „Mám volno. Lex je s dětmi nahoře.Všichni tři spí." „Dáme si partičku?" Objevil se po chvíli s kartami v ruce. Kývl jsem a s kávou a cigaretami, jsme se usadili v obyváku. Chvíli se vyptával, co já a Lex a pak jsme seponořili do hry.
„Karbaníci..." ozvalo se ode dveří pobaveně po pár hodinách.
„Co budeme zítra dělat, hm?" „Nevím. Co bys chtěl?" Šeptala tiše, když se vrátila ze sprchy. Až teď jsem si uvědomil, že jsme spolu vlastně ani nespali. Jasně, prvních šest týdnů jsme nemohli, ale teď... Vlezla mi pod peřinu a přitiskla se ke mně.
„Je mi to jedno, chci být hlavně s tebou." Vydechl jsem těžce, když mi klouzala konečky prstů přes břicho k boxerkám, do kterých následně celou dlaň vsunula. „Lex..." „Nechceš?"„Nechci řešit vše, co udělám špatně, sexem." „Já ale nemyslím, že něco teď řešíme. To je už přece vyřešený.Kdyby ne, řešili bychom to sexem rovnou v křesle." Políbila mě a nedovolila mi odporovat. Mapoval jsem dlaněmi její tělo a když se ocitla pode mnou, nahá a dobrovolně mi vydávaná na pospas, měl jsem co dělat, abych se udržel a byl ohleduplný.
Tiše pode mnou kňourala, šeptala moje jméno, drtila mi boky koleny a já jen doufal, že ji to ani trošku nebolí.
Položil jsem se vedle ní, přitulila se a sebrala mi peřinu. „Hej." „Vem si mou."„Nestačí nám jako jedna? Hlade!" Uculila se a milostivě mi dovolila se přikrýt. „Pojď ke mně." Broukla a vytáhla se na polštáři výš.
„Dneska spím na tobě, jo?" „Jsem lepší jak polštář." „To nepochybně. Jen bych byl raději, kdybys trošku přibrala." „Cože?" Vyprskla smíchy. „Nelíbí se mi, jak moc hubená jsi. Ráno očekávej snídani do postele, vykrmím si tě." To už se regulérně smála. „Co je?" „Nic. Jen většina mužské populace chce, abych její partnerky byly hubené." „Chci holku, kterou můžu plesknout po zadku, aniž bych si za následek zlomil ruku."
„Nevím,co ti na to říct." „Nic neříkej. Prostě... Líbilo se mi, jakou si měla předtím postavu. Tohle je až moc hubený." Zašklebil jsem se a ona se znovu rozesmála. „V ledničce je čokoláda..." „Filmový večer?" „Jo, ale ne horory." „Tak něco vyber, udělám i popcorn."
Ona, děti, rodina kolem... Celej ten měsíc byl úžasnej. Vidět, jak prckové rostou a každý den udělají něco, co překvapí bylo úžasný. Nic mi nemohlo zkazit radost, kterou jsem cítil, když jsem viděl Alex, jak si s nimi hraje na koberci. Já se mezitím ujal roli kuchaře a hospodyňky – mateřská dovolená? Který blb to tak nazval?! Teď, když jsem věděl, co všechno musí Alex dělat - a to se ona starala o děti, když já něco dělal – tak jsem to nestačil pobírat.
S pobrukováním jsem chystal další ráno – jedno z mnoha – snídani. Přišlo mi zvláštní, že Anthony ještě není u stolu, ale co, třeba spí déle... Odnesl jsem snídani Alex a když se nakrmili i děti, válel jsem se s nimi v posteli ještě dobrou hodinu.
„Copak máš dnes na programu?" Střelil jsem na Alex vražedným pohledem. Rozesmála se a přetočila se k dvojčatům na bok. „Tatínek se nám zlobí. Tatínek se rozhodl hrát si na maminku a už to nezvládá." Šišlala a hladila je po bříškách. „Tatínek dá mamince pětadvacet za tu drzost." „Vlk taky sliboval!" Křikla, když jsem došlápl na první schod. Se smíchem jsem došel dolů a teď se opravdu zarazil. Snídaně pro Anthonyho byla netknutá a mě najednou zaplavil divný pocit.
„Anthony?" Vzal jsem za kliku jeho pokoje a vstoupil. Zatažené závěsy, typická vůně pokoje a jeho tělo, ležící v posteli. Které ale bylo tak nějak... Zkroucené? „Anthony?" Přistoupil jsem k posteli a dotkl se ramene. Z postele se sesunul rámeček s fotografií, mě, Alex a dětí.
Díval jsem se do jeho tváře, která už nejevila známky života. Usmíval se a druhou rukou držel hračku, se kterou si hrávala Lex a pořád mu ji cpala do rukou. Nosil ji při sobě a vždy ji tím zabavil.
„Alex?"„Hm?" Obrátila se od postýlky, kam položila děti. „Pojď sem. Něco ti musím říct." „Co je?" Zahákla mi ruce za krkem.
„Ne!!!"„Alex!" Bral jsem schody po dvou a za zády ji vpadl do jeho pokoje. Brečela a třásla se. Když přijela sanitka a policajti, klepala se ještě víc a když se ukázali pohřebáci, sesunula se mi k nohám.
Nahoře se díky hluku rozbrečeli děti a já nevěděl co dřív. Policajt mi to neusnadňoval, klad pořád dokola hromadu otázek, nestačil jsem odpovídat a tišit děti. S nimi v náruči jsem volal mámě, ať okamžitě dorazí. Byla u nás do pěti minut, převzala si děti a šla s nimi za Alex, která brečela v posteli.
Do týdne byl pohřeb, Alex se tam opět zhroutila a já začínal uvažovat o tom, proč to štěstí, co máme je vykoupeno vždycky něčí smrtí. Prvně Jack, teď Anthony...
Uplynul měsíc volna, kdy se pokoj Anthonyho zamkl a prostě se tak nechal.Nepotřebovali jsme jej. Alex mě uprosila, abychom přendali skříň v předsíni před jeho dveře a tak zamezily každodenním vzpomínkám. Po čase nám nepřišlo divné, že tam je skříň a vzpomínky na Anthonyho se staly méně bolestivé.
I děti si uvědomovali, že tady někdo chybí. Víc Alex, byla na něj zvyklejší a než se s tím tak nějak, jakoby smířila, trvalo to.