"Co kdybychom si zašli na rande?"
Alessandro vykulil oči a odkašlal si, jako by zpětně mohl zamaskovat Leovu otázku. Byli v práci, nikdo ale nebyl v jejich bezprostřední blízkosti a navíc mluvil potichu!
Alessandro se opřel o recepci. Bylo to doslova to jediné místo, kde se teď potkávali, když už neměl stážisty na starost. "Ty si to děláš těžší a těžší."
"Já vím," přiznal Leo. "Ale rád bych něco podniknul."
"Muselo by to být daleko odsud."
"Už jsem se díval na nějaké restaurace. Minimálně půl hodiny odsud."
Alessandro se uchechtl. "Samozřejmě. A ještě nějaký pochybný podnik ve sklepě, aby nehrozilo, že nás někdo uvidí."
"Mám tam i jednu restauraci s dvou hvězdičkovým hodnocením v mínus druhým patře. Italskou, samozřejmě."
Miloval sledovat, co Alessandrovi dělal. Jak se snažil udržet si svou doktorskou image, když ho přece jen rozesmál. Dalo by se říct, že v práci byl Alessandro ten zodpovědnější a Leo? Ten si to spíše užíval. Stejně už neměl stážisty na starosti. Stejně bude za chvíli pryč. Stejně to mohlo být úplně všem jedno.
"Můžeme jít i do tříhvězdičkové. Možná čtyř, normálně," odpověděl potichu s lehkým úsměvem. "Pobavíme se pak. Ty vážně riskuješ." A s těmito slovy se otočil a vydal se pryč. Měl pravdu, Leo riskoval. Že si s ním něco vůbec začal, riskoval. A jelikož byl v tom až po uši, nebál se ho ani pozvat na rande, což jen tak mimochodem bral jako osobní úspěch. Nikdy nikoho na rande nepozval. I když, samozřejmě to bylo o to lehčí, když věděl, že tam ta vzájemná záliba je.
Alespoň doufal. Vzhledem k tomu, že poslední noci trávili jen spolu, doufal.
Ten den také měli jednoměsíční meeting většiny oddělení - lékaři a vrchní sestry. A stážisti. Ti tam byli spíše jen pro to, aby si vyzkoušeli, jak to tak chodí, takže se všichni čtyři posadili do rohu místnosti a vyčkávali, až se dostaví i všichni ostatní.
Alessandro přišel mezi posledními. Na Lea se ani nepodíval. Chtěl by mít jeho kontrolu, vážně.
Meeting vedl Hawkins. A hned mezi prvními věcmi oznámil: "Doktor Wahid nás dnes ráno kontaktoval, že bude minimálně týden na nemocenské, což nám trochu ztěžuje situaci vzhledem ke stážistům." Všichni čtyři se na něj podívali, jak ztracené děti ve školce. "Příští týden nezvládnu pokrýt jejich učení sám." Pohled mu padl na Alessandra. Leo zatajil dech. "Vím, že už téměř u nás končíte. Mohl bych vás ale ještě poprosit, jestli byste se nemohl opět věnovat stážistům váš poslední týden, než to vyřešíme?"
Tolik k tomu, že Alessandro nebyl jeho přímým nadřízeným. Teď zase byl. A bude muset opět sepsat evaluaci, která samozřejmě mohla být napadena hned, co by se někdo dozvěděl o jejich blízkosti.
Alessandro si dál s odpovědí na čas a Leo už opravdu doufal, že to odmítne. Měl totiž tak nějak pocit, že když řekne ano, žádné rande nebude. Protože bude o to opatrnější, aby je nikdo neviděl.
Pak vzhlédl k Hawkinsovi. "Dobře."
Leo svěsil ramena. Dario se k němu naklonil. "Já měl Wahida docela rád, i když smrděl."
"Alessandro je taky v pohodě," odsekl.
"Kvůli Alessandrovi jsem měl dva dny zpátky hodinový přes čas. A to nás ani neměl na starost. Co teprve teď?"
Leo ho ignoroval. Přece jen nemohl dostatečně argumentovat bez toho, aby se nějak neprokecl.
A jak předpokládal, tak se i stalo. Alessandro mu asi patnáct minut po meetingu napsal zprávu. Asi bude lepší, když si dvouhvězdičkovou italskou restauraci uděláme u tebe nebo u mě. Uvařím.
Bylo mu to líto, samozřejmě, zároveň ho ale lákala vidina, že Alessandro uvaří. To, že uvaříš, je ten jediný důvod, proč to zkousnu a odpustím ti to, odepsal.
Tak to abych se snažil.
Budeš chtít nějak pomoct? Nebo mám se pro něco stavit?
Raději ne. Stále hrozí, že budeš házet špagety po stěně.
Leo se uchechtl. Tak třeba u tebe?
Ok.
V šest?
Ano.
Někdy Leo miloval, jak se rozepisoval. Vážně.
Když se tedy nemusel nikam stavovat a měl před šestou čas, byl čas na jeho pravidelný hovor se Simonem. Protože s ním naposledy mluvil, když se zoufale přiznal, že má city k tomu mrzutému doktorovi, který vlastně tak mrzutý není.
"Voláš ve špatný čas, zase nemám Caroline," řekl Simon hned, když hovor zvedl. Leo hned poznal, kde je - nejspíše právě skončil kroužek s dětmi, kde stále tu a tam pracoval.
"Já myslím, že to je dobře vzhledem k tomu, jaké mám novinky."
"Oh? Zeptal ses Alessandra na to, jestli to byl on, kdo tě pochválil u ředitele? A na to štěně?"
"Jo," špitl.
"A? Třeba ti pomůžu zanalyzovat, jestli je ten nejvíce heterosexuální člověk ve vaší nemocnici."
Leo se kousl do rtu. "Vlastně, asi tvou pomoc nepotřebuju. Alessandro je naopak ten nejvíce homosexuální člověk v tý nemocnici."
Simon se zastavil uprostřed uklízení dětských voskovek a fix. Lehce přimhouřil oči. "Proč mám pocit, že tahle odpověď skrývá něco víc?"
"Tedy, nemůžu říct, jestli je ten nejvíce homosexuální samozřejmě, to byl jen vtip, třeba jsem to já, třeba je to někdo úplně jiný-"
"Leo," přerušil ho Simon. "Snažíš se mi tady říct, že sis začal se svým o deset let starším nadřízeným?"
"Uhm, jen o šest vlastně. Řekl jsem ti o deset?"
"To není to podstatný!" vyhrkl Simon. Ale usmíval se, to bylo dobré znamení. "O můj bože, Leo. To je to poslední, co jsem čekal, že bys mi řekl."
"Vlastně, ještě jsem ti to nepotvrdil ani nevyvrátil."
"Tvůj pohled mluví za vše. Plus dvojčecí telepatie. Stačí mi tě vidět a mám všechny odpovědi. Jak se to sakra stalo?"
Leo samozřejmě nešel do detailů, zas tak skvělý vztah neměli, aby rozebírali třeba sexuální život. Navíc, Simon nevěděl o Alessandrově noze a tak to musel povyprávět nějak, aby ji z toho i vynechal. Nehtěl, aby si o něm udělal Simon nějaký obrázek na základě té informace, ne, když ho neznal osobně. Pomyslel si, že mu to třeba řekne někdy po tom, co se s Alessandrem seznámí a pozná ho. Pak si uvědomil, že to se asi nikdy nestane.
Takže mu to nějak povyprávěl. Simon celou dobu pečlivě naslouchal, dokud se nezeptal. "Oh wow. Ty máš přítele."
"Uhm, asi bych neřekl úplně přítele. Jak jsem ti říkal už minule, za pár dní končí a vrací se do Itálie. Takže jsme tomu raději ani nálepku nedali."
To už Simonův pohled trochu zesmutněl. "Vlastně," zamumlal. "Budeš v pohodě?"
"Nějak jo," donutil se usmát. "Je to jen chvilka. Ne, že bych byl do něj zamilovanej nebo tak něco." A tak lhal svému bratrovi. Protože si byl celkem jistý, že to, co k Alessandrovi cítil, se už jako láska pojmenovat dalo. Láska nebyla pro něj, vždycky jí totiž propadl až moc rychle.
"A v práci?"
"Nikdo nic neví, samozřejmě. Ještě k tomu ho dneska zase přidělili k nám. Byl by to průšvih docela," odpověděl. "Ale... Jsme opatrní. Na tu chvilku to není tak těžký."
"Já ani nevím, co ti na to říct," řekl Simon upřímně. "Jakoby jsem za tebe rád, samozřejmě, na druhou stranu vám to končí a... Snad se nebudeš moc trápit."
"Šel jsem do toho dobrovolně. Dal mi tu možnost. Je to na mý triko. Říkám, že budu v pohodě, je naopak hezký mít tady někoho blízkého."
"Leo."
"Hm?"
"Zapomínáš, že tě znám nejlépe na tomhle světě. A jen z toho tvého pohledu je mi jasný, že lžeš."
Povzdechl si. Jeho slova mu tak trochu nahrnula slzy do očí, ale udržel se. "Dobře, možná to tak lehký nebude. Ale o s tím já udělám?"
"A to se vrací do Itálie definitivně?"
Zavrtěl hlavou. "Pak hostuje ve Španělsku. Pak kdo ví kde. Je neuvěřitelně rozlítanej, ale nevím, o vztahu na dálku jsme se ani nebavili. On je vytížený pracovně, já budu studentsky, nebude se to dát vůbec skloubit. Ani to téma nevytahuju. Navíc, takové konverzace začínat jen na základě čtrnácti dní spolu..."
"Lidi začínají vztahy online a až pak se vidí poprvé. Mít tuhle konverzaci na základě čtrnácti dní je více než na místě dle mého."
"Dle mého si udělám zas jen nějaký naděje, který se pak stejně nesplní. Nevím... nevím, jestli by mě vztah na dálku netrápil ještě víc."
Simon uznale přikývl. "To je zas druhá stránky věci, samozřejmě. Jak to vidí on?"
Vydechl. "Nemám nejmenší tušení."
"Mám docela chuť mu praštit, že odjíždí a tím ti ublíží, nebudu lhát," zamumlal Simon.
Leo se zasmál. "Opovaž se. Vůbec to není jeho chyba. Úplně se mnou nepočítal, že jo."
Simon protočil očima. "No dobře. Ale vzhledem k tomu, cos mi říkal na začátku... jak se k tobě chová?"
"Neboj, mami, je naprosto perfektní. Dostal jsem se mu pod kůži."
"Ještě jednou mi řekneš mami a praštím tebe."
"Tak se tak blbě neptej!"
Handrkovali se ještě pět minut, než Leo hovor ukončil. Došel totiž domů a neměl zas tolik času, aby se k Alessandrovi připravil a dojel včas. Hovor se Simonem byl o něco delší, než plánoval.
A tak se nachystal na své první rande s Alessandrem.
ǁ
okay, řekla jsem si, že vám ještě dám dvě kapitolky dobra. pak víte, co nás (je) čeká :DDdd