Leo tam s ním seděl snad celé hodiny.
Víno jim sice došlo, více ho ale ani nepotřebovali. Konverzace šla i bez něj. Konverzace o o něm, o Alessandrovi, o medicíně, o škole, cestování, o všem.
V jednu chvíli mu píp mobil. Dario: Kde sakra jsi? Chceme dát nějaký noční kebab, jdeš s námi?
Leo rychle odpověděl. Jděte beze mě. Nepotřebovali vědět, kde je.
K jedné hodině ranní už ale bylo jasné, že možná by bylo lepší se uklidit jinam. Na parketu tančilo posledních pár přepitých lidí a dvě uklízečky s pytli již začaly uklízet nepořádek.
"Panebože," zamumlal Alessandro. "V osm začínám. Měl jsem už dávno spát."
"Však já bych raději už stejně šel," řekl Leo a kývl na uklízečky. Pravda byla ale taková, že by nejraději nešel nikam a zůstal tam s Alessandrem do svítání.
Alessandro se postavil. Nebyla na něm znát jediná známka bolesti nebo něčeho podobného, přesto si Leo uvědomil, že jeho čas s ním dneska končí. Alessandro rozhodně nepůjde ani kousek pěšky. Pravděpodobně si zavolá taxi hned před budovou.
Vyšli pomalu k východu. "Jakým směrem bydlíš?" zeptal se Leo. Alessandro ukázal doprava. Leo bydlel se musel vydat do leva. Vážně se jejich cesty tady rozdělovaly.
Zastavili se před dveřmi, byl asi čas se rozloučit. Leo se toho docela bál, protože nedokázal ani odhadnout, jak se Alessandro bude chovat na jejich další společné směně zítra. Jak moc bude litovat toho, že se Leovi tak otevřel.
Alessandro otevřel pusu. A pak se mu v kapse rozpípal pager.
Oba hned věděli, co to znamenalo. "Ty máš dnes pohotovostní službu?" zeptal se lehce šokovaně. Jestli totiž ano, neměl dneska pít. Právě pro případ, že ho zavolají.
Alessandro ale zavrtěl hlavou. "Nemám. Doprdele."
Oba věděli, co to znamenalo. Oba věděli, že se stalo něco, kde ani pohotovostní doktoři nebudou stačit.
"Taxi, hned," zamumlal.
"Pil jsi, nemůžeš do služby," namítl Leo.
"Jsou to tak tři hodiny od poslední skleničky. Není to ideální, ale minimálně se musím jet podívat, co se stalo."
Leo několikrát otevřel a zavřel pusu ve snaze ho nějak zastavit, zatímco se Alessandro rozběhl už ke kraji chodníku, ale nevěděl, co mohl říct. Alessandro mu přišel už perfektně při smyslech. Už to byly opravdu minimálně tři hodiny od posledních skleniček a byl to špičkový doktor. Bude se jim hodit, i kdyby měl jen rozdávat rozkazy.
A tak ho doběhl. "Můžu jet s tebou?" vyhrkl.
Alessandro se na něj překvapeně podíval. Jestli chtěl něco namítnout, neudělal to. "Samozřejmě."
Leovi spadl kámen ze srdce. Třeba se bude hodit.
Taxi zastavili téměř hned. Byla to doslova jen pěti minutová jízda, přesto by byli po svých mnohem pomalejší. Alessandro se k Leovi na zadní sedačce naklonil. "Věřím, že jsi při smyslech tak jako já. Možná něco v krvi ještě máme, ale víš, že tolerance je nulová. Takže kdyby něco, drž jazyk za zuby. A sežeň jednorázový testy na alkohol."
V nemocnici byl zmatek. A hned pochopili proč. "Výbuch plynu v panelovém bytě," bylo jim oznámeno. "Dovezou nám dohromady tak dvacet lidí."
Leo si lehce oddechl, když uslyšel, že nešlo jen o pediatrické oddělení. Doktorů byl s kombinací léta a večírků nedostatek obecně, jasně, že zavolali Alessandra, kdyby náhodou mohl. Teoreticky nemohl. Ale to nikdo nevěděl.
"Ty testy," zašeptal Alessandro a Leo už na nic nečekal.
Netušil, kde nějaké najít. Na pediatrii rozhodně potřeba nebyly, a tak hledal jakýkoliv sklad na jiných oddělení. A muselo se na něj usmát štěstí, protože hned na první pokus je našel. Nejprve si rychle udělal svůj. A oddechl si, když zjistil, že už má v krvi téměř úplné nic.
Bál se ale, že Alessandro toho vypil přece jen o něco více. A bál se, že ho nenajde včas, než bude muset třeba na nějakou operaci, jestli bude potřeba. Vpadl do doktorské šatny na jejich oddělení. A málem mu spadl kámen ze srdce, když ho tam uviděl.
Rychle se převlékal. Jeho protéza na světle světa. Leo pokračoval, jako by ji ani nezaregistroval, a natáhl k němu ruku s testem.
"Díky bože. Co ty?"
"Naprostý minimum. Mohl bych klidně i řídit."
Alessandro přikývl. "Tak se nachystej. Jdeš mi pomoct k operaci," prohlásil a foukl do jednorázového testu.
Než se výsledek ukázal, krátce mu popsal, co je čeká. Výbuch plynu v panelovém domě se samozřejmě nevyhýbal dětem, a tak je čekala čtrnáctiletá holčička s třetím stupněm popálenin na asi dvaceti procentech těla.
Oba skenovali ten test, co jim ukáže. A pak jasně bliklo číslo: 0,05 promile.
Šlo slyšet, jak si Alessandro oddychl. "S tímto adrenalinem to bude i pryč, než dojdu na sál," zamumlal. Leo se neubránil úsměvu, protože byl by sakra problém, kdyby měl větší hladinu alkoholu v krvi. O tomhle se ani nedalo mluvit jako o hladince.
Do dvou minut tak byli na sále. A Leo měl tak díky Alessandrovi své další doktorské poprvé. Samozřejmě moc toho dělat nemohl, ale ty základy zvládl. A troufal si říct, že opravdu pomohl.
Jednou operací to ale neskončilo. Přijeli asi o půl druhé, nezastavili se do devíti do rána, kdy už vystřízlivělí doktoři z večírku začali chodit na směnu.
Leo mohl jít domů, Alessandrovi ale oficiálně začala směna před hodinou a nekončila dalších několik hodin. A tak to minimum, které Leo pro něj udělal, bylo, že i když se tak nějak rozloučili před půl hodinou, Leo se převlékl a pak udělal Alessandrovi double espresso, které mu i přinesl.
Nšel ho v jedné z kancelářských místností. Něco psal na svém pracovním počítači, se kterým ho Leo viděl teprve tak po třetí.
"Omylem jsem na automatu klikl dvojité espresso," řekl hned po otevření dveří. "A to bych já nezkousl, takže doufám, že si ho ještě neměl." Prý, že byl příšerný lhář. On si v tu chvíli přišel geniálně.
Alessandro byl viditelně unavený, rozhlédl se kolem sebe, jako by fyzicky hledal, jestli si kávu už nedal. Pak ale zavrtěl hlavou. "Ještě ne. Co tady furt děláš?"
"Zakecal jsem se Katie v šatně." To byla částečně pravda. Akorát, že jejich konverzace trvala tak pět minut.
Postavil kelímek před Alessandra. A pak si sedl.
Alessandro nakrčil obočí. "Co?" zamumlal Leo, zatímco si usrkl svého latté. "Autobus mi jede až za dvacet minut."
"Nemůžeš tady být."
"Proč ne?"
"Protože právě píšu tvůj posudek jakožto stážisty v mé službě a ten tvůj štěněčí pohled mě bude ovlivňovat."
Leovi se unavený Alessandro docela líbil. Nehlídal si tolik, co říká.
"Co tam napíšeš? Ztěží máš o mně nějaký poznámky," namítl Leo.
"Protože není ti toho moc na vytknutí," odpověděl Alessandro. "Jsi... jsi zkrátka dobrej."
Kousl se do rtu, přesto se usmál. "Lichotka. Děkuji."
Alessandro vypadal, že chce něco říct. Ale nakonec jen seděl a hleděl na Lea, jakoby přemýšlel. A pak prihlásil. "Myslím, že zůstanu o něco dýl."
Leovi málem vypadl kelímek z ruky. "Cože?"
"Ta holčička, co jsme ji jako první operovali dneska... Nedokážu odjet s klidnou hlavou, když si nebudu jistý, že bude v pořádku." Otočil notebook k Leovi. "Nepíšu jen vaše posudky. Píšu i mail ředitelovi, jestli má působnost tady by šla o pár týdnů prodloužit."
Leo netušil, jak odpovědět, aby nebylo slyšet jeho lakomé nadšení.
ǁ
hhhhhh i love them
(štěně opět na scéně)