Přišel si jako naprostý hlupák vzhledem k tomu, jak si jen tiše přál, aby se s ním dal Alessandro do řeči. Ten k tomu ale neměl samozřejmě důvod a Leovi začínaly docházet činy jeho posledních dnů - zkrátka si přišel až moc vlezlý.
Ale udělalo mu radost, že Alessandro přišel. Třeba to bylo i částečně kvůli tomu, jak se ho snažil přesvědčit.
Tu a tam ho pohledem vyhledal. Šlo vidět, že tak nějak obchází kolegy. Loučil se s nimi už částečně? Přijde i za nimi?
Kompletně ho ale ztratil z obzoru, když je Celine, už trochu připitá, všechny vtáhla na taneční parket. Leo neumel tančit. Byl v tom naprosto špatný a mohl se cítit sebe víc uvolněně, stejně při tanci vypadal jak v křeči. Nechtěl ale Celine ničit radost, a tak se dal do nejistých pohybů. Tím to snad musel ještě zhoršovat.
Dopil svou třetí (nebo čtvrtou?) skleničku vína na ex. Bude to na tento taneční výkon potřebovat.
Raději se nerozhlížel kolem sebe, protože nechtěl vědět, jestli ho lidé pozorují. Místo toho popadl Celine za obě ruky a začal s ní skákat do rytmu hudby, jako by tam byli sami.
A když udělal otočku kolem dokola, i v tom mžiku si všiml Alessandra, jak sám stojí u jednoho ze stolků s vínem v ruce a právě Lea pozoruje. Najednou měl nutkání přestat tančit, nechtěl být ale tak nápadný. A když se na Alessandra otočil cíleně, ten se už díval jinam. Pak se rozešel pryč.
Lea hned píchlo u srdce, protože hned si to spojil s tím, že jde domů, a on si s ním ani nestihl promluvit. Alessandro nejspíše ale mluvil už se všemi, s kým mluvit chtěl, a tak co by tam dělal dále. Přesto se rychle všem omluvil, že musí na toaletu a k toaletám se i opravdu vydal. Minimálně potřeboval další pěti minutovou pauzu od... socializování se.
Cesta k jedněm toaletám vedla přes druhý minibar, který ale pro jejich firemní večírek neoperoval. Zas tolik jich nebylo, aby unesli dva bary a bylo by to zbytečně dražší. Co ale Leo netušil bylo, že se k tomuto baru dalo dostat i jinak než přes hlavní sál. Ovšem muselo, protože jen tak tak si všiml Alessandra, který si sundal jednu stoličku ze stolu u zdi a seděl na ní. Upřímně? Vypadal, že také potřebuje přestávku od socializování se.
Myslel si, že ho dneska už neuvidí. Ale nestěžoval si, že se jim cesty zase zkřížily.
Alessandro si ho hned všiml. Samozřejmě si hned všiml jediného jdoucího člověka v této prázdné místnosti. "Toalety jsou támhle," ukázal na velice očividné označení, "jestli ses ztratil."
Leo se kousl do rtu, aby se neusmál. Tykal mu, konečně. Už se bál, že se opravdu rozhodl ignorovat to, jak mu říkal, že mu nemůže nadále vykat, když ví tajemství o jeho noze.
Tak nějak jeho poznámku ignoroval. "A přece jsi přišel."
"Další ředitelovu řeč bych nezvládl. Tak jsem přišel po ní," odpověděl a usrkl si z vína, které měl u sebe. Jeho obličej... vypadal lehce opile, ale především tak, že Leo hned pochopil, e si Alessandro nedává pauzu od socializování se, ale zkrátka od stání. Nebylo to zas tak dávno, co si pracováním dvou dnů v kuse nohu podráždil, musela být stále náchylnější k dlouhému postávání.
Leo se podíval zpátky k sálu. Přes okno ve dveřích viděl přímo na taneční sál, nikdo se ale k dveřím neblížil. A pak se troufale vydal mezi stoly až k tomu úplně dozadu, kde Alessandro seděl. Zatímco ten ho sledoval tázavým pohledem, Leo si sundal ze stolu další židli a posadil se zkrátka vedle. Děkoval tomu té hladince alkoholu v krvi.
"Potřebuješ s něčím pomoct?" zeptal se potichu.
Bylo vtipné sledovat, jak se Alessandro nejprve zamračil a jak ho chtěl automaticky odfláknout nějakou odpovědí, že je v pořádku. Leo ale nasadil svůj pohled ztraceného štěněte. Zdálo se, že pomáhá, a tak se jeho obličej nakonec uvolnil. "Ne, není jak. Jen si potřebuju chvíli odpočinout."
Leo přikývl. "Je to stále kvůli tomu, jak sis dal skoro tři směny za sebou?" Tentokrát přikývl Alessandro.
"Už je to ale mnohem lepší. Jen jsem sem přišel přímo z nemocnice."
Leo... Leo ho obdivoval. Obdivoval to, jak to vše zvládal. Obdivoval i to, že zkrátka hned po nemocnici nešel domů, protože on sám by to nejspíš udělal.
"Přišel ses rozloučit?"
"Tak nějak. S lidmi, které vím, že možná už neuvidím." Podíval se na Lea. "Tvůj obličej bohužel uvidím do posledního dne."
Leo se uchechtl. Věděl, že mají společnou směnu v jeho poslední den, to už si samozřejmě zjistil. Lehce ho to ale i zamrzelo v tu chvíli. Zbývalo jen pár posledních dnů než odjede. A oni měli teprve teď první pořádnou konverzaci, která se nezdála být nucená ohledně práce nebo něco podobného. A poprvé spolu mluvili ne jako nadřízený a podřízený.
"Omlouvám se za své zjevení," utrousil Leo.
"Tak jsem to nemyslel," odpověděl Alessandro.
Bylo tak přirozené s ním vklouznout do příjemné konverzace, když nebyli v práci. Možná jim opravdu pomáhal fakt, že Alessandro odjížděl. Třeba nechtěl být v jeho posledních dnech tady nepříjemný.
Leo se asi po dvaceti minutách zvedl a šel k švédským stolům nenápadně ukradnout celou lahev vína, kterou si schoval za záda. Jako by právě záda nebyla ta část jeho těla, která byla ostatními vidět nejlépe, když se vracel k zavřenému baru. Když ho Alessandro uviděl, plácl se po čele.
"Ty jsi neuvěřitelnej," zamumlal.
"To už jsem párkrát slyšel," odpověděl Leo spokojeně a dolil mu skleničku.
Lhal by, kdyby ale tvrdil, že necítil to lehké napětí. Proč se s ním Alessandro chtěl bavit, když byl podle něj jen ztracené štěně? Proč Leo tak vyhledával jeho, když se k němu často choval nepříjemně? Oba měli otázky. Věděl to. Oba je ale úspěšně ignorovali.
Bavili se dál. A při druhé společné skleničce se tak nějak zvládli vrátit k tomu večeru, kdy Leo zjistil, že má protézu. K tomu večeru, na který Alessandro chtěl, aby zapomněli.
Začalo to totiž tou nehodou té rodiny. Alessandro mu vyprávěl, jak to probíhalo, když jim celou rodinu přivezli. A najednou, najednou nemluvil jako doktor, ale člověk, co si prošel něčím podobným.
"Ani nevíš, jak moc jsem se v tom klučinovi viděl," zamumlal. "Sakra, ještě měl starší sestru. O tři roky. Stejně jako já. Jaký jsou šance?"
"Máš starší sestru?" zeptal se Leo. Chtěl tím nabídnout, ať mu poví něco o ní, ať se třeba rozpovídá více o sobě, netušil totiž, že...
"Měl jsem," zamumlal. "Hádám, že naše autonehoda byla přece jen o něco horší."
Nejraději by si dal facku. Ani ho nenapadlo, že vlastně mohl při té autonehodě, která díky Alessandrově noze mu napovídala, že byla vážná, mohl i o někoho přijít.
Ale už píchl do vosího hnízda. Musel se s tím vypořádat. "Přišel jsi o sestru při té autonehodě." Neptal se. Spíše to konstatoval.
Přikývl. "A o tátu taky. Kamion. Přejel na červenou a narazil do strany řidiče, kde seděla i sestra. Já přišel o nohu. Máma... máma přišla sama o sebe, když se probudila a zjistila, že má mrtvého manžele a jedno dítě, druhé bez nohy."
Leo byl citlivý člověk. A tak jenom to, že to od něj takhle slyšel, způsobovalo, že se mu chtělo brečet.
"S mámou jsme pak skončili u jejích rodičů. Doteď vlastně moc nemluví, nic ji nezajímá. A já nemohl zůstat v takové domácnosti, naprosto to ze mě vysávalo jakoukoliv energii. Nebo motivaci se naučit znovu chodit, naučit se žít bez nohy." Téměř šeptal, i když je nikdo slyšet nemohl.
"Bylo mi vlastně sedm, když se to stalo. Vydržel jsem to až do vysoké. Pak jsem zmizel. A po vysoké jsem opustil i Itálii. Nebyl jsem doma už dva roky."
Lea to lehce překvapilo. Měl zkrátka za to, že když končí tady, vrací se domů. Teď tak nějak začínal chápat, že Itálie mohla být stát, kde se narodil, nebyl to ale stát, kde se cítil doma. "Myslel jsem, že se vracíš teď," řekl upřímně Leo. "Kam máš teda v plánu jít teď?"
Alessandro se uchechtl. "To je to zvláštní. Právě že se vracím."
"Oh," vypadlo z něj. "Já... ani nevím, co říct."
"Nemusíš nic říkat. Ani bych ti to neměl tady říkat. Naprosto to porušuje naši pracovní dynamiku," odfrkl si.
"Tak ještě, že jsme mimo práci," odvětil Leo.
"Ještě, že jsme mimo práci," zopakoval Alessandro.
"Proto ses stal doktorem?" zeptal se zničehonic. "Kvůli tomu, co se stalo?"
Dal si chvíli na přemýšlení, pak pomalu přikývl. "Hádám, že jo. Přišlo mi, tenkrát, že nemám pořádně jinou možnost. Říkal jsem si, že když budu dobrý, mohl bych působit v nemocnicích po celém světě a hle. Pitomý New York," uchechtl se a Leo se pousmál. "Pediatrie... to ti neřeknu, jak jsem se sem dostal. Najednou se to stalo a já zachraňoval životy dětem."
"Myslím, že tvé povědomí vědělo, co dělat. I když musím říct, že první dva týdny jsem si říkal, co člověk jako ty dělá na oddělení s dětmi."
"Ah, tak se dostáváme k té otázce, jaké máš o mně mínění?"
"To stále nechceš vědět," ušklíbl se lehce. Protože nechtěl. Nebo spíše Leo nechtěl, aby to věděl. Protože tenhle ten člověk k němu promlouval čím dál víc.
"Vím, že se jevím jako egoistický a mrzutý hajzl. Možná jsem. Ale uvidíš i ty, Leo, že se budeš muset začít zkrátka distancovat od případů, které ti budou procházet pod rukama. Někdy se to nepovede. U dětí je to desetkrát těžší. A taky vím, že to není nejideálnější, ale distancovat se od všech v nemocnici mi pomáhá se ve finále distancovat i od těch dětí, co tam leží a bojují o život. Jinak bych se zbláznil."
Alessandro možná byl mrzutý a egoistický, jak sám říkal, ale jedno se mu muselo nechat. Když přišlo na samotnou interakci s dětmi, byl jako vyměněný. A Leo asi začínal chápat, jaké boje v něm neustále probíhaly, když nejspíše v každém tom dítěti viděl sebe a ty měsíce strávené v nemocnici.
"Děkuju," řekl Leo.
"Za co?"
"Žes to se mnou sdílel a tak."
"Počkej až vystřízlivím. Budu toho litovat."
"Je mi to jasný."
Lehce se na sebe uchechtli. A Leo si v tu chvíli uvědomil, že v jeho citech už není cesta zpět.
ǁ
vaše komenty včera: dáme ještě jednu?já: literally jsem šla hned zase psát. kill me.
DNESKA ZAČÍNÁ ALE ZASE DRILL, TAKŽE TADY MÁTE DELŠÍ KAPITOLU, PROTOŽE DNESKA UŽ NESMÍM ŽÁDNOU NAPSAT, TAK NEKOMENTUJTE!!! 😡😡😡 (please do)