Včera večer mi přišla zpráva od Dylana, ve které stálo pouhých pár slov: Mám začátek plánu...
Ačkoliv to podle jeho slov nebylo nic extra, prý vymyslel způsob, jak ty dva donutit strávit nějaký čas spolu. A to je na začátek to nejdůležitější.
Gianna s Alfiem se totiž musí poznat i jinak, než jenom ze školy. Gianna je ve škole až moc uťáplá. Ačkoliv od té doby, co se její cesta zkřížila s tou mojí, je rozhodně trochu víc rebelka, i tak si ale ve škole uchovává profesionální image hlavní tváře školské rady. Nedivím se jí, chápu, že jí záleží na jejích výsledcích, ale občas je to trochu nuda.
A Alfie ve škole zase udržuje jeho post oblíbeného plavce. Je v jejich týmu nejlepší a zná ho celá škola, ne jenom díky jeho notoricky známé partě. Navíc na rozdíl od ostatních sportovců není ani trochu namyšlený a na tu školu nesere. I když má několik tréninků týdně, pořád se snaží si udržovat dobré známky a prospěch. Díky tomu ho mají všichni učitelé rádi.
Nejradši ze všech ho má ale jejich tělocvikář a zároveň trenér, pan Demdike.
A zrovna s ním dneska máme dvě hodiny tělocviku, jelikož slečna Prestonová, která by nás měla učit normálně, je na neschopence, a tak musíme mít spojenou hodinu s klukama. Upřímně? Nejsem z toho nadšená, tělák s klukama jsem už hodně dlouho neměla a když se tahle situace na mé bývalé škole přece jenom naskytla, vždycky to dopadlo tak, že hoši byli hrozně soutěživí a vydobyli si zápas v kopané nebo florbalu proti nám holkám a pak si akorát honili ego na tom, když nad námi vyhráli.
Pan Demdike, na první pohled svalnatý muž menší postavy, takže ho několik kluků bez problému převyšovalo, když stáli v hloučku okolo něj, jelikož jim něco vysvětloval, ale celkem překvapil. Zaslechla jsem nějaké žadonění o basketu holky proti klukům, ale nenechal se přemluvit.
"Dnešní hodina bude ve znamení her, nechci dělat nic extra, spíš se pobavit. Začneme honičkou ve dvojicích, takže pokud to jde, spárujte se kluk s holkou. Kluků je víc, takže holt budou nějací spolu."
Zoufale jsem se podívala kolem sebe. Holek opravdu bylo míň. Ve třídě nás celkem bylo 26, z toho 14 holek, ale dneska nás tu bylo přesně osm včetně mě a Gianny. Když totiž ostatní slyšely, že budeme mít spojenou hodinu, rozhodly se na to vykašlat a napsaly si omluvenku. I Gia o tom nejdřív přemýšlela, ale mě tělocvik vždycky bavil a celkem jsem chtěla jít, takže jsem ji přemluvila, aby šla se mnou.
Teď ale docela lituji toho, že jsem šla. Ve dvojicích s klukem? Jakože budeme společně honit a chytat ostatní dvojice? Takže se budeme muset držet za ruku? Několik minut?
Moje srdce prudce bilo. Co mám dělat? Všimla jsem si, že Amy, která měla vlasy obarvené na fialovo se hned bez problémů dala dohromady s Colem. Pak tu byla Theresa s Patrickem, ale ti spolu chodili, takže to se dalo čekat. Pomalu se začínaly tvořit dvojice a já tam jenom stála jako tvrdé Y a nervózně jsme se rozhlížela kolem.
Pak jsem ale ucítila jemný stisk na mém pravém rameni. Když jsem se otočila, střetla jsem se pohledem s očima temnýma jako ta nejhořčejší čokoláda. Vpíjely se do mé lehce vyděšené tváře a pozorně sledovaly jakýkoliv posunek, co udělám.
"Zachráním tě tím, když půjdu s tebou, nebo ti to bude i tak vadit a mám se na to radši vysrat?" zeptal se Dylan potichu, když si oblízl spodní ret, aby si ho navlhčil.
Otevřela jsem pusu, abych mu mohla odpovědět, nic ze mě ale nevyšlo. Nevěděla jsem, co říct.
"Já popravdě nevím," špitla jsem lehce vyděšeně. Našla jsem pohledem Alfieho, který stál vedle Gianny. Oba se na mě už dívali s otázkou v očích, kterou se mě určitě chtěli zeptat, jestli to zvládnu, nebo má jít Alfie za mnou.
Skočila jsme očima zpět na kudrnáče, co pořád stál nade mnou s viditelnou obavou v očích, poté jsem se zase vrátila na mého nevlastního bratra a kamarádku a takhle jsem to zopakovala ještě několikrát.
Alfie by přece jenom asi nebyl takový problém jako Dylan...
Ale zase nemůžu zkazit šanci, aby se ti dva museli držet za ruku! Kdy jindy se nám tohle podaří?
Pan Demdike nám skvěle nahrál, skoro jako by věděl, jaké plány s Dylanem máme.
Věnovala jsem Alfiemu křivý úsměv, kterým jsem mu chtěla ukázat, že to zvládnu. Ve skutečnosti jsem si to ale chtěla dosvědčit spíš sama sobě.
"Budu se snažit," přikývla jsem směrem k Dylanovi.
Dvě dvojice mezitím dostaly do rukou barevné rozlišováky, aby bylo jasně vidět, kdo honí. Naposledy jsem něco podobného hrála na základce, na třeťák na střední mi to přišlo jako trochu dětinská hra.
"Když ti to bude vadit, řekni mi. Já tě hned pustím, nemusíš se bát," slíbil mi Dylan a natáhl před sebe jeho pravou dlaň, abych se ho mohla chytit, protože už jsme pomalu začínali.
Zůstala jsem na něj zírat lehce omámená. Proč je na mě najednou tak milý?
Všiml si mého zaraženého pohledu, protože se hned ujistil, jestli se na to nechci vykašlat rovnou, že by to šlo s učitelem určitě nějak domluvit.
"Ne, já jen..." pokroutila jsem hlavou, "děkuju. Už je to dlouho, co na můj problém někdo bral takovej ohled."
"Od čeho jsou kamarádi?" usmál se vřele a pozvedl svoji ruku, čímž mě pobídl, abych se ho chytila, jelikož se zároveň ozval zvuk píšťalky, čímž hra započala.
"Ajo... kamarádi," zamumlala jsem si pro sebe a s váháním jsem vložila svoji levou dlaň do té jeho obří tlapy. Nešlo si nevšimnout toho výboje energie, co okamžitě projela mojí kůží a která otřásla celým mým tělem, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem ten první moment očekávala. Moje skřetí ruka se v té jeho naprosto ztratila. Naše dlaně do sebe zapadly a Dylan tu moji lehce stiskl, nejspíš aby mi dodal odvahu. Ukázaly se mu přitom zápěstní kůstky, čehož jsem si hned všimla, jelikož mám na lidské ruce tak trochu úchylku a hrozně mě baví, je detailně pozorovat. Neptejte se proč, od té doby, co jsem začala tetovat, mě lidské tělo zkrátka fascinuje.
Bylo to každopádně fajn, jelikož to odvádělo moji pozornost od toho neustálého mravenčení mých prstů.
"To zvládneš, Khloe," sklonil ke mně najednou hlavu s povzbudivým úsměvem.
"Kdyby něco, stačí říct," dodal a pak mě stáhl do boku, jelikož nás málem chytil David s Emmou, naštěstí se pak rozhodli jít po Gianně s Alfiem.
Maximum, co jsem vydržela, byla asi tak minuta a půl, poté jsem si vždy potřebovala dát alespoň na pár sekund pauzu, kterou mi Dylan naštěstí vždy bez problémů dopřál. Mravenčení nepřestalo a přidalo se k němu pocení dlaně, což muselo být dost nechutné a v duchu jsem Dylana litovala, že to musí přežívat, to ale bylo všechno. Naštěstí nepřišel žádný záchvat paniky nebo flashbacky do minulosti, za což jsem byla ráda a příjemně mě to překvapilo. Další velký krok k normálním u životu...
Poslední, co bych teď potřebovala je, aby se mi před očima vynořil ten nechutný blonďák, co mi šeptal do ucha ještě nechutnější řeči. Nejhorší je, že ačkoliv jsem byla tu noc tak mimo a nevěděla, co se pořádně děje s mým tělem, jeho hlas a ruce kolem mého pasu si pamatuji dokonale.
Při vzpomínce na tu nešťastnou únorovou noc mi přejel mráz po zádech, až jsem sebou škubla a instinktivně zaťala ruce v pěst, takže jsem Dylanovi nejspíš drtila klouby. Až když jsem vedle svého ucha uslyšela bolestivé syknutí, došlo mi, co dělám, a rychle jsem svoje sevření povolila.
"Promiň, nedošlo mi, že ti nejspíš tříštím kosti," vysoukala jsem ze sebe okamžitě.
"Dobrý, jen mě překvapuje, jak pevný máš stisk," pronesl udiveně a se skrčeným obočím zkoumal moji malou ručku. Zřejmě nechápal, jak se mi to vůbec povedlo s mými skřítkovskými prsty.
"11 let jsem takhle denně držela tenisovou raketu, člověk to jen tak nezapomíná."
Nakonec se nám podařilo vydržet celou dobu, aniž bychom byli dostihnuti honícími, ačkoliv nám to dost stěžoval náš výškový rozdíl. Dylan byl o hlavu a ještě kousek vyšší než já, takže moje ruka neustále musela být pokrčená, protože moje dlaň byla díky mé výšce o dost níž než ta jeho. Navíc když má běžet hobit a vedle něj takové mládě žirafy, není to zrovna nejjednodušší.
Po naší úvodní hře byla rozcvička a poté samotné hry v týmech po pěti. V každém týmu byli tři kluci a dvě holky, aby to bylo alespoň trochu vyrovnané. Bohužel jsem skončila v týmu s Jennifer, bývalou nejlepší kamarádkou Gianny, která mě akorát propálila nepříjemným pohledem a celou dobu mě ignorovala. Alespoň jsem ale měla Alfieho, takže jsem tam na ni a zbylé dva hochy nebyla sama, to bych se šla asi střelit.
"Překvapuje mě, že ještě žijete. Jennifer by vás podle pohledu nejraději uvařila za živa," prohodila Gianna pobaveně a zároveň lehce obdivuhodně, když jsme už všichni čtyři mířili převlečeni na oběd. Piper s Connorem na nás mávali od stolu, kde běžně sedáváme, jen co jsme vešli do jídelny. Všimla jsem si, jak Dylanův úsměv lehce povadl, když našel Emily u stolu s Tylerem.
"Přitom to byla ona, kdo nám to nejvíc kazil," zakroutil Alfie očima, "nebýt jí, tak to vyhrajeme."
"Ne každej může být vítěz, kámo, smiř se s tím," ušklíbl se Dylan, co se už zase tvářil vesele, jako u něj bylo zvykem. Já s ním tedy pořád měla zažitý mračící se výraz, ten mi ale už dlouho neukázal.
Když kudrnáč viděl, že je v týmu s Giannou, hned společně vymysleli sázku proti nám. Kdo prohraje, musí ty druhé obsloužit u oběda. To proto jsem o pár minut později jako zkušená servírka nenesla jenom jeden tác s kuřecím plátkem na zelenině, ale také Dylanovu krupicovou kaši. Další zvláštní fakt o mně - nesnáším krupicovou kaši...
"Takovej servis bych si taky nechal líbit," zarazil se Connor, když jsem talíř posypaný kakaem postavila před Dylana, který zasedl vedle něj. Gianna seděla v čele vedle Piper a já zvolila místo naproti ní, takže jsem Alfiemu nechala dvě možnosti. Buď si sedne naproti Dylanovi, takže vedle mě, nebo naproti Piper, což by znamenalo, že by byl blíž Gianně. K mému potěšení zvolil tu druhou možnost.
"To si musíš zasloužit," zasmál se Dylan a poplácal ho po rameni. Zároveň na mě mrknul, jelikož ani jemu neuniklo, že náš hloupý a vlastně velmi jednoduchý a nepromyšlený plán funguje, aniž bychom pro to museli hnout prstem.
I tak se ale Dylan dal do práce, protože věděl, že Alfie se bez naší pomoci nerozhoupe: "Přijdete v sobotu na náš zápas? Máme s Connorem vymyšlených několik kombinací a jestli se povedou, bude to skvělý."
Piper s Connorem byli obeznámeni s tím, co Dylan vymyslel, alespoň tedy tvrdil, že všechno zařídil. To proto hned Piper začala přikyvovat a znovu mě poprosila o pomoc s jejím bratrancem.
"Proč zrovna Khloe? Zrovna ji si nedovedu představit, jak vám pomůže s dvanáctiletým dítětem," zasmála se Gianna nic netušíc.
Když si povšimla mého uraženého výrazu, rychle dodala: "Nic proti, kámoško."
"Bitch, já mám s dětma zkušenosti. Rok jsem je učila u mámy ve škole na kytaru a taky jsem s nimi jezdila jako organizátor na hudební kempy, co se pořádaly v létě."
Založila jsem si ruce na hrudi, protože se mi nelíbilo, jak mě Gia podceňovala. Jasně, asi ze mě nesálala mateřská energie na sto mil, ale troufám si tvrdit, že to s dětmi umím.
"Takže půjdeš, i když rugby nemáš ráda?" zeptala se Piper a když jsem přikývla, nadšením zatleskala. Nebyla jsem z toho nadšená, ale bylo potřeba, aby se na Alfieho závody neměl v plánu jít podívat nikdo, aby se ho Gianny zželelo a šla. Na tom stál celý náš plán. Vždyť jsem říkala, že není moc promyšlený...
Naštěstí ale zafungoval, protože jakmile Alfie zmínil, že má závod, takže bohužel nepřijde, Piper začala hrát smutnou, že na něj úplně zapomněla a že jí je líto, že ho neuvidí, ale že Archer by s ní na plavání nešel. Piper by taky nešla, protože se bojí bazénů, ale to je vedlejší.
Já se také vydala dráhou Leonarda DiCapria, protože jsem se snažila působit, jakože přemýšlím nad tím, že se vykašlu na rugby a půjdu radši na Alfieho závod. To mi ovšem zatrhla Piper, protože prohlásila, že beze mě návštěvu Zacka nezvládne.
Alfie se sice tvářil, jakože mu nevadí, že se na něj žádný z jeho kamarádů nepřijde podívat, ale když se Gianna ozvala, že ona v tom případě půjde na plavání, čímž udělala přesně to, co jsme chtěli, rozzářila mu tím obličej.
Otočila jsem se na Dylana po mé pravici se širokým úsměvem, protože takhle přesně věci měly dopadnout, ten úsměv mi ale zamrzl, jakmile jsem si všimla malé špinavé blondýnky s ofinou, co stála jen pár kroků za jeho zády.
Hodila po mě nesouhlasný pohled, kterým mi jasně dávala najevo, ať se na jejího přítele radši ani nedívám, jestli se chci dožít zítřka, takže jsem sklopila pohled zpět do svého talíře. Netrvalo to ani tři vteřiny a Emily si už sedala vedle mě, tedy naproti Dylanovi, s už úplně jiným výrazem. Sladce se usmívala a kdybych si nevšimla, jak na chvilku zatnula čelist, dokonce bych jí její vřelou masku věřila. Byla vážně dobrá herečka, to se musí nechat...
"Ahoj, zlato," natáhla dlaň k Dylanovi a odhrnula mu pár kudrlin z čela, "chyběl jsi mi."
Dylan ale nevypadal moc potěšen, spíš zaražen. Očividně takový pozdrav nečekal a připadal mu stejně podezřelý jako mně. Alespoň si to myslím, protože sebou pod jejím dotekem cukl.
Rychle se ale oklepal, sevřel Emilynu dlaň do té svojí a políbil ji na kloubech.
Rozhlédla jsem se kolem, jestli to ještě někomu přijde tak zvláštní, ale všichni se na ty dvě hrdličky jen vesele usmívali. To opravdu nikdo necítil tu divnou energii, která u stolu rázem panovala? Byla jsem jediná, kdo si toho všiml? Copak jsem si to snad jen namlouvala?
"Uhm, Emily, nevím, jestli to víš, ale máš na límečku flek od něčeho oranžového," přerušila jsem po chvilce tu romantickou scénku odehrávající se přímo před mýma očima. Nemyslela jsem to nijak zle, jen jsem si toho všimla a chtěla jsem Emily varovat, kdyby o tom nevěděla.
"Já vím, zamazala jsem se ráno od rtěnky, kterou jsem zkoušela, a neměla jsem zrovna vypranou náhradní košili," stočila ke mně její zkamenělý úsměv. Byl to úsměv, to ano, ale i tak jsem měla pocit, že by mi nejraději zakroutila krkem.
Od rtěnky? Na límečku?
"Aha, tak to promiň," přikývla jsem se sklíčeným obočím, něco mi tady totiž nesedělo.
Je pravda, že Emily neznám zas tak dobře, nikdy jsem ji ale neviděla ve rtěnce, natož korálově oranžové rtěnce, co by se akorát bila s jejími blond vlasy s měděnými odlesky.
Na druhou stranu, rtěnku může zkusit každý...