"Můžu se tě na něco zeptat?" otočila jsem se na Dylana, když jsem utírala nádobí.
Byla neděle, asi tři hodiny odpoledne, a my jsme si odpracovávali společnou směnu. Já teda normálně v neděli do práce nechodila, ale tenhle víkend jsem si dala čistě pracovní, jelikož jsem tady minulý týden nebyla vůbec, když jsem byla za mámou a na oslavě Ruby.
Trochu jsem se nenáviděla za to, že jsem řekla, že si tu směnu z minulého týdne odpracuju zpětně, jelikož takhle v bistru strávím vlastně 20 hodin téměř v kuse, ale co se dá dělat. Bistro v neděli navíc vypadalo o dost jinak než v sobotu. Mám pocit, že začátkem víkendu chodilo o dost víc lidí, a tak ta dnešní směna nebyla zas tak náročná.
"Jsem v nějakým průšvihu?" zeptal se opatrně a přebral ode mě komínek utřených talířů, aby je mohl poklidit do jedné ze skříněk.
"Proč bys měl být v průšvihu? Jde o Alfieho," podivila jsem se. Udělal snad Dylan něco, za co by měl mít průšvih?
Tohle bylo asi poprvé od Alfieho oslavy, co jsem na něj promluvila sama od sebe, to je pravda. Nejde o to, že bych na něj pořád byla naštvaná, i když uznávám, možná trochu ano, ale vlastně jsme od té doby nedostali moc příležitostí, kdy bychom si mohli v klidu promluvit a vyřešit ten náš ne úplně šťastný moment na chodbě. V jeho blízkosti totiž vždycky byla Emily a před tou jsem raději mlčela. A když mu zrovna nedělala doprovod, neměla jsem náladu se v tom hrabat. Díky práci jsme si tak nějak urovnali mír, aby to nebylo trapné, ale pořád mezi námi bylo to napětí nezodpovězené otázky, kterou tu noc Dylan vyřknul a já před ní zbaběle utekla.
"Alfieho? Něco se děje?" okamžitě nasadil starostlivý tón, což akorát vypovídalo o tom, jak dobří přátelé s Alfiem byli. Chovali se spíš jako pokrevní bratři.
"Nesvěřil se ti náhodou s tím, že by se mu někdo líbil?" vyzvídala jsem, jelikož jsem se potřebovala utvrdit, že se mi Alfieho zalíbení pro jednu konkrétní černošku jenom nezdá. A kdo jiný by to měl vědět než Dylan jakožto jeho nejlepší kamarád, že?
Dylan se hlasitě zasmál a pokroutil hlavou.
"Alfie vždycky tvrdí, že zestárne jako osamocený mládenec, jelikož jeho milostný život je neexistující, ale všichni moc dobře víme, že se mu líbí Gia. On si to akorát už několik měsíců nechce přiznat, protože ví, že to posral. Neudělal první krok, když Gia byla volná a pak se s ní vyspal Connor a ještě se jí líbil ten ulízanej hezounek z Itálie a Alfie naprosto ztratil veškeré naděje, protože prostě nechceš chodit s holkou, s kterou se vyspal tvůj kamarád."
"Ulízanej hezounek z Itálie?" zopakovala jsem se smíchem jeho definici Mattea, z které byla cítit ta typická mužská závist a ublíženost. Podle fotek totiž Matteo vypadal jako kluk, do kterého by se zakoukala každá dívka, dokonce i já bych podle mě začala přehodnocovat moji nechuť k mužům, kdybych ho potkala... A to je opravdu co říct!
"Jo, byl divnej," odfrkl si Dylan a já se jeho ješitností dost bavila.
"Měl rád fyziku a bavila ho filozofie. Navíc se oblíkal jak mafián z nějakýho pojebanýho románu pro teenagerky, kde hlavní protagonistku, která je ve skutečnosti dcerou slavného mafiána, akorát o tom nemá tušení, unese random týpek, co jí pak drží ve svojí obrovský vile. Ale tý holce to vlastně nevadí, protože její únosce je sexy a má prachy a později se dozví, že je členem gangu, co bojuje s jiným gangem, jehož vůdce chce tu holku taky. A tak se o tu nebohou nešťastnici rve její únosce číslo 1 s únoscem číslo 2. Jednička se do tý borky ovšem mezitím, co ji držel ve svém sídle, stihl zamilovat a vybudoval si k ní majetnický vztah, takže v zápalu boje vyhrkne něco ve stylu, že ta holka je jenom jeho a nikomu ji nedá, toho druhýho zabije a všechno to skončí zjištěním, že ta borka je vlastně taky mafiánka, divokým sexem, neplánovaným těhotenstvím a svatbou."
Koukala jsem na Dylana s otevřenou pusou. S takovým proslovem o mafiánském románu pro ženy totiž jen tak nepřijdete na svět bez toho, aniž byste podobnou slátaninu alespoň jednou nečetli. Četl snad Dylan potají fanfikce na Wattpadu?
"Nečekala bych, že budeš číst zrovna tenhle typ literatury..." snažila jsem se ho nesoudit, ale moc to nešlo. Vnitřně jsem se smála nahlas.
"Já tohle nečtu," protočil okamžitě očima a mírně se začervenal, "jednou jedinkrát jsem udělal tu chybu, že jsem otevřel knížku, co Cassidy nechala v obýváku."
"Myslíš si, že ti tohle budu věřit, jo?" popíchla jsem ho.
"Najednou se ti to hodí, mít mladší nevlastní sestru, co?"
"To je snad jediná věc, k čemu by mi byla Cassidy užitečná," zamumlal s nakrčeným nosem. Jo, Dylan svoji nevlastní sestru opravdu nesnášel. Chtěla jsem říct, že s ním soucítím, ale já jsem s Madeline zas takový problém neměla. Naučily jsme se navzájem tak nějak ignorovat a obě jsme byly spokojené.
"Zpátky k Alfiemu... Proč řešíš zrovna tohle?"
"Teď v týdnu jsem měla jeden zajímavý rozhovor. Mimo jiné jsem se dozvěděla o tvém oblíbeném mafiánovi," nedalo mi to a musela jsem se škodolibě ušklíbnout, "a tak trošku se mi z Gianny podařilo vydolovat přiznání, že se jí líbí můj nevlastní bratr. Jenže ona první krok neudělá a bojím se, že Alfie taky ne, protože je na to až moc velkej srab, takže jsem se rozhodla, že se zkusím zeptat tebe, protože jsem si říkala, že ty toho budeš o Alfieho crushích vědět nejvíc. No a teď, když si mi moji domněnku potvrdil, nezbývá mi nic jiného, než vymyslet plán, jak ty dva dát dohromady...
Když nemůžu mít parádní milostný život já, dopřeju ho alespoň mým kamarádům!" prohlásila jsem rozhodně.
Na Dylanovi bylo vidět, že má spoustu otázek. Jsem si jistá, že jedna z nich určitě byla ohledně mé poslední věty, viděla jsem mu to na očích. Ale mlčel. Zřejmě už pochopil, že nemá cenu se vyptávat na mě a kluky, což bylo jedině dobře.
"Děláš si ze mě srandu? Já to věděl, že to Alfieho zakoukání není jednostranné!" vyhrkl po chvilce, když mu došel plný význam mých slov. Já jen nenápadně zakroutila očima. Gratuluji, ono to totiž vůbec nebylo očividné...
"Do toho jdu s tebou. Ačkoliv teda nejsem na vztahy žádný odborník..."
Já bych ale odborníka potřebovala. Člověk, co o vztazích neví vůbec nic, tedy moje maličkost, mi stačí jeden...
"To jsme dva," prohodila jsem zamyšleně a na chvilku jsem se pohledem ztratila v odrazu lesklých skleniček, co jsem utírala. Byla jsem ráda, že ten hlavní nával zákazníků přes oběd už opadl a my si mohli trochu odfrknout. Momentálně jsem měla svoje dny a můj podbřišek trpěl náhlými ostrými křečemi, co bolestně vystřelovaly až do zad, takže jsem toho měla až po krk.
"Furt bych ale řekla, že jsi na tom líp než já. Ty alespoň nějakej vztah máš."
Dylan okamžitě otevřel pusu, až se mi zdálo, že měl v plánu mi moje tvrzení vyvracet, ale pak ji zase zavřel. Místo toho zabodl svůj pohled do bublinové vody ve dřezu, kde si celou tu dobu při mytí nádobí máchal ruce. Na tváři mu seděl úsměv, ale zdál se mi strojený. Navíc jeho oči posmutněly, takže jsem si byla celkem jistá, že s Emily už zase mají problémy v ráji.
Myslela jsem si, že už je všechno v pořádku. Je pravda, že od doby, kdy jsem po tom katastrofickém večeru v kině a u Maman Buchett s Dylanem řešila jejich vztahové trable, uběhla už poměrně dlouhá doba, měla jsem ale pocit, že na Alfieho oslavě bylo všechno už zase v zajetých kolejích. Je pravda, že po té oslavě jsem si jich nějak extra nevšímala. Emily jsem z mého života vypustila úplně, jelikož se stavěla na stranu Tylera, co mě neskutečně štval, a Dylanovi jsem se radši vyhýbala. I tak jsem měla pocit, to když jsme se čirou náhodou sešli u oběda u jednoho stolu, že mezi nimi všechno šlape jako po másle. Drželi se za ruce, smáli se spolu, dávali si letmé polibky na tvář a šeptali si sladké řeči přímo do uší, dokonce jsem měla pocit, že Emily trochu přibrala, což v její situaci bylo jedině dobře.
Copak to všechno byla jen hra? A snažili se o tom, že se mají růžově, přesvědčit jenom nás ostatní, nebo to hráli i sami na sebe a doufali, že se to stane realitou? Koneckonců Emily byla do herectví zapálená...
"Máš nějaký plán?" přerušil mě Dylan v hrabání se v jeho vztahu. Kdyby věděl, jak moc jsem právě analyzovala jeho život za poslední měsíc a půl a s jakými konspiračními teoriemi jsem přišla na svět, asi by z toho neskákal tři metry do vzduchu.
"Můžeme zase navrhnout schůzku v kině a pak záhadně nikdo nebude mít čas kromě nich dvou," s úšklebkem jsem narážela na moji návštěvu kina v doprovodu Tylera.
"Tylerovi to sice nevyšlo, i když on to v tu dobu asi ještě nemyslel jako randíčko, ale třeba by se Alfiemu poštěstilo."
Místností se ozval hlasitý smích, který musel jít přímo od srdce. Dylan si pobaveně zkousnul spodní ret, až ztratil svou sytě červenou barvu, a pak si nevěřícně promnul oči.
"To byl hodně divnej večer no."
V Dumfries jsem se za ty tři měsíce dostala už do hodně situací, ale tento večer jsem opravdu řadila mezi ty nejdivnější. I když vlastně neskončil vůbec špatně - upřímný rozhovor s Dylanem cestou domů mě příjemně překvapil a ty francouzské šansony byly excelentní. Nebýt Emily a jejího zkratu a Tylerovy voňavky, vlastně by to bylo celkem fajn.
"Náhodou... byla to i celkem sranda," namítla jsem.
"Obzvlášť, když si vzpomenu, že jsi mi tvrdil, že bychom se k sobě s Tylerem hodili. Tomu se teď totiž musím vyloženě smát," poznamenala sarkasticky.
Kudrnáč se ušklíbl a poškrábal se na zátylku.
"To nebyl úplně dobrý tip no, uznávám. Kdo v tu chvíli ale tušil, jak to s Tylerem dopadne, že?"
"Mluvil jsi s ním teď někdy vlastně, nebo jak to vy dva vůbec máte?" zvídala jsem.
Od mojí a Tylerovi hádky totiž nastaly velké změny.
Connora na pár dní všichni jeho kamarádi odsoudili, jelikož se začal bavit se mnou. Lépe řečeno Tyler nás oba odsoudil, Emily se postavila na stranu Tylera, protože byl její kamarád, Alfie mě zase varoval, ať si dávám na Connora pozor a nelíbilo se mu, že se spolu tak hodně bavíme, no a Dylan s Piper se snažili být nestranní.
První týden jsme ani neseděli spolu na obědech. Já s Connorem jsme zavítali ke stolu Gianny a školské rady, Tyler zase k dramaťáku, kam občas zavítala i Emily. Od té doby se Tyler ovšem nevrátil a myslím, že jsem ho nechtěně vlastně vyrazila z celé party. I když já za to vlastně nemůžu, já jsem ho nenutila být na mě a Connora hnusným, to on si to vybral, takže bych si to konečně měla přestat dávat za vinu. To, že neumí přijmou odmítnutí, není můj problém...
"Minulou sobotu večer jsme se viděli, protože dramaťák měl nějakou akci v baru a Em mě vzala taky. Chvilku jsme se bavili, omluvil se mi, na což jsem mu řekl, že já jsem ten poslední, komu by se měl omlouvat, a to je vlastně všechno. Vlastně jsme si nějak neměli co říct, i když my dva jsme nikdy nebyli úplně nejlepší kamarádi. Nebýt Connora a Piper, tak se vlastně nikdy asi nedáme jako parta dohromady."
"Jo," pousmála jsem se, "Connor už mi říkal, jak jste se všichni potkali."
Podle všeho to začalo, když se Connor ve školce zastal Tylera, když si z něj ostatní dělali srandu kvůli jeho brýlím a mírné nadváze. Stali se z nich kamarádi a když nastoupili do školy, přidala se k nim Piper, co byla ve stejné třídě. Ta se zase kamarádila s Alfiem, co byl o rok mladší, jelikož už tenkrát byli sousedi. No a Alfie se v tu dobu už bavil s Dylanem. Všichni chodili na stejnou základku a odpoledne ve školní družině je svedly dohromady.
"Byla to ta nejlepší náhoda mýho života," pokýval Dylan hlavou a usmíval se jako sluníčko.
Já jsem se lehce ztratila ve svých myšlenkách. Taky jsme kdysi mívali partu kamarádů. Já s Ruby jsme to všechno započaly, pak přišel Mason a náš další spolužák Luke, s kterými jsme prošly celou základku a s Masonem i kus střední. Luke šel na zdravotnickou školu a tím se od nás celkem odloučil, ale ve výsledku to pro něj bylo to nejlepší, co mohl udělat. Když se k nám přidal ještě Brad s Henrym, byli jsme na asi rok a půl fakt dobrá parta. A teď jsem tady v zásadě sama...
Náhlá vlna emocí mě donutila se posmutněle pousmát. Ačkoliv mi Mason tím, co udělal, zlomil srdce, občas jsem se přistihla, jak vzpomínám na ty veselé chvíle, co jsme spolu prožili a toužím je zažít znovu.
"Važ si toho, Dylane, protože nikdy nevíš, kdy se to všechno během okamžiku rozpadne. Lidský vztahy jsou strašně pomíjivá věc."
Ačkoliv jsem se snažila sebevíc, nepodařilo se mi zabránit slze, co mi pomalu stekla po pravé tváři. A i když jsem ji setřela opravdu rychle, Dylan si toho všiml.
Neunikl mi ten náhlý stín paniky, co proletěl jeho tváří. Nevěděl, co se mnou má dělat a jak má reagovat, což jsem plně chápala. Já sama moc nevěděla, co dělat.
A naposledy, když mezi námi došlo k podobné situaci, utekla jsem a nechala ho stát zmateného u nás na chodbě. Řekla bych, že i proto si teď nejistě zajel dlaní do vlasů a chvilku nijak nereagoval.
Po pár vteřinách se nadechnul a otevřel pusu, aby něco řekl, ale v tu samou chvíli do kuchyně vtrhla Holly, aby nás upozornila na novou várku objednávek, které jsme už mohli vidět na obrazovce tabletu.
Rychle jsem zamrkala a radši jsem se věnovala nádobí, zatímco Dylan s blondýnkou prohodil pár slov. Nechtěla jsem tuhle situaci rozpitvávat. Byla jsem jen přecitlivělá kvůli menstruaci, nebylo to nic vážného.
"Řekl jsem něco špatně, Khloe?" zeptal se potichu, když Holly zase odešla.
Zakroutila jsem hlavou a odhodila utěrku stranou. Místo toho jsem začala uklízet všechno nádobí, co jsem mezitím stihla poutírat.
"Ne, jenom mám krámy a jsem ještě víc emocionální než normálně. Ty za nic nemůžeš."
"Aha," vydechl zaraženě, "to jsem rád. Teda jako za to, že jsem výjimečně nic neposral."
"Výjimečně?" otočila jsem se na něj s otázkou v očích.
"Myslím, že sis už musela všimnout, že jsem na to expert," lehkomyslně pokrčil rameny, "už jen z toho, že my dva jsme spolu naposledy pořádně mluvili před měsícem a půl, to dost vyplývá. Vlastně se ti už delší dobu chci omluvit, Khloe. Nechtěl jsem tě vyděsit a kdybych tušil, jak budeš na moji otázku reagovat, nikdy bych tě netlačil do odpovědí. Choval jsem se jako kokot a mrzí mě to. Takže promiň."
Byla jsem upřímně překvapená, že uznal svoji chybu. Nečekala jsem to od něj. Tím pádem bylo i na mě, abych uznala, že moje reakce byla zbytečně prudká.
"Jsi jeden z mála mužů, co jsem kdy potkala, co dokázal přiznat, že se zachoval jako kokot," ušklíbla jsem se a začala jsem připravovat těsto na objednané wafle, protože práce bohužel nepočká.
"To cením, a proto taky musím uznat, že jsem se měla zachovat jinak a neměla jsem jednat tak impulzivně. Takže ti taky dlužím omluvu."
"Takže... Jsme v pohodě? Zase kamarádi?" ujistil se s nadějí v hlase a podal mi odměrku na mléko, abych měla těsto té nejlepší možné ozkoušené konzistence.
Zvedla jsem pohled od rysky na plastové nádobě a hned jsem se setkala s jeho tmavýma očima jako uhlíky, co mě už pozorně sledovaly.
"Jo, kamarádi," přikývla jsem s úsměvem, "akorát mě prosím už nikdy neobjímej, protože to fakt nemám ráda. Já chápu, že je asi těžký mě pochopit a vyznat se ve mně, ale taková zkrátka jsem."
Dylan si už všiml, že jdi divná, Khloe. To se nemusíš bát...
"Já vím, lepší je se neptat a brát věci tak, jak jsou. To už jsem pochopil."
"Chytrej kluk," pochválila jsem ho se smíchem jako psa.
"Co na to říct?" rozhodil rukama kolem sebe.
"Říká se to o mně..."
"Když jsi tak chytrej, tak očekávám, že vymyslíš taktiku, jak dát Alfieho s Giannou dohromady. Já jsem na tom s láskou totiž vážně špatně, takže přijímám každej nápad."
"Popřemýšlím o tom, koneckonců i já bych to Alfiemu přál," slíbil s upřímným úsměvem a začal žhavit waflovač.
Včera mě zmohla bolest hlavy a migréna jako prase, takže jsem se bohužel nedostala k vydání kapitoly. Ale přísahám, že jsem na to celý den myslela, aby konečně jednou vyšla včas... Tak snad příští týden no😅
Jinak kamarádství s Dylanem obnoveno, teď už stačí jenom ujednat příměří s Emily a Tylerem. Vidíte to nadějně?