Když jsem se někdy před třetí ráno vracela sama opuštěnou čtvrtí Dumfires, neměla jsem dobrý pocit. A nemohla za to ta tma všude kolem, kterou rušily jen kužely žlutého teplého světla, vycházející z pouličních lamp, co dopadaly v přesných intervalech na chodník. Alespoň zde byl pokus o pravidelnost. V průměru zhruba každá třetí lampa blikala a nebo pro jistotu nesvítila vůbec. To pro mě ale nebylo nic neobvyklého. V Edinburghu bylo pár ulic v centru pro nefungující osvětlení tak známých, že pokud jste chtěli noční cestu domů přežít bez nabídky drog, sexu, nebo obecně prostě přežít, raději jste se jim vyhnuli velkým obloukem.
Ten neklidný pocit způsobovalo něco uvnitř mě. Zaprvé jsme měla hlad, ale zároveň jsem měla stáhnutý žaludek. Něco uvnitř mě mi říkalo, že se ještě nemám vracet domů, že by bylo lepší se tam nevracet vůbec. Ale neměla jsem na výběr. Od Gianny jsem raději odešla, abych její rodiče moc nedráždila tím, že jsem tam moc dlouho, a venku byla až moc velká zima, abych tam mohla přečkat ještě pár hodin. V centru sice bylo pár nonstop podniků, kam bych se mohla schovat, ale byly asi tak podobně pochybné, jako tmavé ulice Edinburghu, takže ta zacházka do centra mi za to nestála.
Dělám chybu, když mířím domů?
Pravděpodobně ano. Párty začala teprve před 5 hodinami, takže tam nejspíš bude ještě dost cizích lidí, se kterými se nechci potkat. Otočit se a nakonec zamířit do podivného baru můžu ale přinejhorším vždycky...
A kdo ví, třeba by to nebylo tak hrozné. Soudím tyhle nonstop podniky pouze podle několika zatuchlých pajzlů, které jsem navštívila doma. Hlavně v období, kdy jsem nesnášela svůj život natolik, že jsem nutila Brada a Ruby, abychom chodili do podobných hospod, kde bez problémů nalili i nezletilým, skoro každý víkend.
Tohle byl můj způsob, jak jsem se vypořádávala se situací doma, když to bylo nejhorší. Já vím, vypořádávat se s otčínem alkoholikem pomocí alkoholu je dost ubohé. Ale když se nad tím zamyslím zpětně, ze všech těch věcí, co jsem kvůli Xavierovi dělala, mi tohle přijde ještě docela dobré. Pak přišly i o dost větší fuck-upy.
Čekala jsem, že čím blíž budu našemu domu, tím víc uslyším hluku, ale nic takového nepřišlo. Naše ulice byla naprosto mrtvá. Žádní opilý studenti, z nichž většina ještě byla nezletilá, nikdo se neválel na chodníku, silnici ani před naším domem. Bylo tu sice pohozeno pár plastových kelímků, flašek od alkoholu a plechovek od piva, ale to bylo vše.
Neříkejte mi, že se Alfiemu podařilo zpacifikovat ty davy lidí tak brzo...
Alespoň myslím, podle toho, kolik alkoholu a jídla měl nachystáno, že sem bylo pozváno několik desítek lidí. To proto jsem taky zmizela.
Jakmile jsem ale otočila klíčem v zámku a vrazila jsem dveřmi do nějakého kluka, co ležel vypnutý na zemi, došlo mi, že to asi zas tak moc nezpacifikovali. Vevnitř ale moc lidí nebylo, tipla bych to tak na 40, takže se párty už zřejmě blížila ke konci a spíš tu jen zbyli ti, co nedokázali odejít po svých a žádní z jejich kamarádů je neodnesli.
Z toho smradu, co se nesl celým barákem, se mi začínalo dělat špatně. Od jistého momentu zkrátka nemůžu cítit smrad tvrdého alkoholu, aniž by se mi nevracely vzpomínky, které bych nejraději vygumovala z mé paměti. Vždycky si přijdu, jako by mi na rameni zase visela Xavierova paže, když jsme ho s mámou táhly do postele, a všechen ten chlast z něj šel cítit na metry daleko.
Prošla jsem celé spodní patro, kromě koupelny a pokoje pro hosty, tam jsem se upřímně bála jít, abych tam nenašla nějaký páreček, aniž bych viděla kohokoliv z Alfieho kamarádů. Nahoru jsem raději taky nechodila, protože tam se stoprocentně děje něco, co moje nevinná očka vidět nechtějí.
Nevinná - haha, to určitě, Khloe...
Raději jsem zamířila do kuchyně, která byla překvapivě prázdná, a natočila jsem si sklenici studené vody. Kde sakra všichni jsou? To mi neříkejte, že všichni už odešli a Alfie s Madeline někam zmizeli taky. Ještě mi zbývala zahrada, ale nevím, proč by někdo trávil čas tam. Byla tam kurva zima.
Zrovna, když mi hlavou prošla tahle myšlenka, jsem uslyšela známý smích. Zmateně jsem se rozhlédla všude kolem sebe a pak jsem si všimla páru na terase, který byl vidět přes prosklené dveře v kuchyni. Connor seděl na kovové židli, která byla schovaná pod pergolou a na klíně mu seděla jakási blondýna. Ruce měla omotané kolem jeho krku a obličej měla skloněný k němu, takže jsem jim neviděla do tváří. Určitě to ale byl Connor, protože tu jeho koženou bundu teď poznám snad už i poslepu.
Skleničku ve dlani jsem sevřela pevněji a nejistým krokem jsem se vydala za nimi. Nechtěla jsem rušit jejich milostnou chvíli, i když jsem si jistá, že u Connora nejde o nic vážného, ale momentálně jsem neměla jinou možnost. Bez něj totiž ostatní nenajdu.
Nervózně jsem si skousla spodní ret a pak jsem si hlasitě odkašlala, abych přerušila jejich líbací sešlost. Neslyšeli mě, takže jsem to udělala znova, tentokrát hlasitěji a ještě jsem za sebou zabouchla dveře, což je konečně donutilo se od sebe odlepit.
Blondýnka, která se mnou podle mě chodí na výtvarku, mě nejdřív naštvaně probodla svýma modrýma očima, ale když se na mě otočil i Connor, který mě s pobaveným úšklebkem pozdravil, sklopila svůj pohled k jejím nehtům a dál si mě nevšímala.
"Ehm, nechci rušit," omluvila jsem se prvně, "ale nevíš, kde je Alfie, nebo někdo z ostatních? Já bych mu jen potřebovala říct, že jsem tady a že žiju."
"Nejsem si jistej, jestli tě Alfie bude vnímat," zasmál se, ale když viděl, že se mi nepohnul ani koutek úst, mírně zvážnil.
"Alfie je úplně na šrot a ostatní ho tak 10 minut zpátky táhli uložit do pokoje pro hosty, protože to bylo nejblíž, takže je možná najdeš tam."
Alfie na šrot? Do něho bych to nikdy neřekla, ani při jeho osmnáctinách.
Se zamračením jsem poděkovala a vydala se zpět dovnitř, abych je už dál neotravovala. Místo toho jsem zamířila ke dveřím do pokoje pro hosty, který byl na spodním patře. Pořád jsem raději zaťukala, abych alespoň neměla tak blbý pocit, kdyby tam přece jenom byl někdo jiný, ale přes hudbu to stejně nebylo slyšet.
Strachovala jsem se ale zbytečně. Uvnitř jsem totiž opravdu našla zbytek party. Dylan s Emily seděli na zemi opření o komodu, nohy měli navzájem propletené a Emily si opírala hlavu o Dylanovo rameno. Tyler ležel na volné půlce postele, ale udržoval si od Alfieho viditelný odstup. Piper seděla na zemi vedle postele a povídala si s opilým Alfiem, který vedl klasické opilecké řeči. Dobrá věc byla, že zde nebyla ani stopa po idiotovi Archerovi.
Ale zato tu byl Alfie. Bílý jako stěna, s ručníkem na čele, rozvalený na posteli jako leklá ryba a plácal páté přes deváté.
A tenhle pohled mě donutil ztuhnout na místě. Tak moc, že když všichni překvapeně zvedli hlavu, když jsem se v pokoji objevila a začali mě zdravit, neřekla jsem nic nazpět. Dokázala jsem se soustředit jen na Alfieho, který poznal, že se něco děje a vyšvihl se do pololehu, aby na mě viděl. Jakmile zaostřil, což trvalo dobré tři sekundy, hned mě nadšeně začal zdravit chraplavým hlasem: "Khloe, sestřičko, ty jsi dorazila. A pře - přežila jsi. To... To jsem rád, já bych si totiž musel nafa - nafaskovat - teda nafackovat, kdyby se ti něco stalo. Teda táta by mi nafackoval."
Z jeho opilého smíchu mi přešel mráz po zádech a donutilo mě to se opřít zády o dveře, u kterých jsem pořád zkameněle stála. Chtěla jsem mu být co nejdál. Obzvlášť, když ke mně natáhl ruku.
Zmateně jsem se porozhlédla po ostatních, jejichž pohledy už dávno byly na mě a čekaly, co udělám.
Jak to mohli nechat zajít takhle daleko? A je mi úplně u prdele, že Alfie slaví narozeniny, takhle se zřídit, je k zblití.
"Myslím, že chce, abys šla za ním, Khloe," povzdechla si Piper, která vypadala totálně vyčerpaně, a upravila Alfiemu obklad na čele.
Já ji ale neuposlechla a dál jsem stála na místě. Nemohla jsem se pohnout. Přišla jsem si, jako by mi někdo přibil nohy k podlaze.
Odmítala jsem se k němu přiblížit. K opilému člověku se už nikdy nepřiblížím na míň než jsou 2 metry. Pak jste mu totiž tak blízko, že vás jedním rychlým chmatem může chytit za paži nebo rovnou pod krkem a pak už je velmi jednoduché schytat ránu do obličeje.
"Khloe? Jsi v pohodě?" slyšela jsem ze země Dylanův ustaraný hlas, ale byla jsem tak mimo, že jsem nedokázala otevřít pusu a odpovědět mu.
"Jsi celá bledá, ještě víc než Alfie," poznamenal Tyler a se zamračeným výrazem se zvednul do sedu.
"Nechceš si raději sednout? Abys nám tu ještě neomdlela," nabídla mi Piper a už po mě chmatala, aby mě stáhla na postel vedle Alfieho, ale já sebou cukla a ustoupila stranou. Tím jsem zalarmovala všechny ostatní, kteří už museli vědět, že rozhodně nejsem v pořádku.
"Snad se nás nebojíš, Khloe?" zeptal se ublíženě Alfie a znovu ke mně natáhl ruku. V tu chvíli se mi zatmělo před očima.
"Snad se mě nebojíš, Khloe?" zašeptal tím jeho smrdutým hlasem a natáhl dlaň k mé tváři.
Chtěla jsem ucuknout, strašně moc, ale nemohla jsem. Kdybych to udělala, přišla by další rána. A já už teď věděla, že se zítra probudím s obrovským monoklem u spánku, který bude těžké zakrýt. Proč bych ho dobrovolně provokovala, abych se probudila i s dalším?
"Já vím, že jsem občas trochu hrubý," uznal a na chvilku jsem měla pocit, že se mu v očích mihla lítost. Věděla jsem ale, že toho nelituje. Líbilo se mu škodit ostatním. Vychutnával si tu bolest, kterou působil. Vychutnával si ji do poslední vteřiny, než alkohol omámil jeho mozek a usnul.
"Ale věř mi, mohlo by to být ještě horší. A koneckonců si za to můžeš sama, nemáš se neustále stavět před tu čubku."
"Moje máma není žádná čubka," zasyčela jsem mu do obličeje. Tímhle mě vždycky dostane. Vždycky ji bráním, je totiž jedna z mála lidí, co mi nikdy neublížili, ani slovně.
A tak to přišlo - další facka. Tak silná, že se mi tvář otočila do boku. Na jazyku jsem ucítila chuť krve a mně bylo jasné, že jsem si už zase rozkousla ret. A to se zakrývá sakra špatně. Kurva!
"Já jsem tě varoval," prohlásil temným a děsivým hlasem a pak se ke mně otočil zády, což znamenalo jediné - chystá se ke spánku a dnešní utrpení končí. Aspoň, že tak.
Přála bych si, abych měla natolik síly popadnout nůž a do těch zad ho párkrát bodnout. Aby si zažil, jaké to je, když vám někdo ubližuje. Ale neudělám to. Nikdy bych to neudělala. Nemůžu. Nejsem dost silná a odvážná. A hlavně bych ho i po tom všem nedokázala zabít.
A tak se jen se slzami v očích otočím na patě a potichu se vytratím z pokoje, kde to monstrum přespává. Na víc se nezmůžu.
"Khloe! Prober se, celá se třeseš," probral mě do reality hlas Piper. Hubená blondýnka už neseděla na zemi a neobstarávala mého opilého nevlastního bratra, ale stála přede mnou a třásla mými rameny. Byla vyděšená, to šlo poznat. Všichni byli. A byla jsem to já, kdo je děsil. Moje chování.
Jsem taky monstrum?
Piper jsem ale bezcitně odstrčila kousek stranou, teď nebyl čas na vysvětlování, a přece jenom jsem udělala pár kroků blíž k Alfiemu, který už zase ležel. Jakmile ale uviděl, že jsem mu blíž, opět se zvednul, aby mi viděl do tváře.
"Nebojím se tě," zalhala jsem mu do tváře. Opak byl pravdou, opilí mě děsili.
"Ale neskutečně se mi hnusíš, Alfie," přecedila jsem přes zaťaté zuby jsem a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. V místnosti nastalo ticho. Dokonce i Emily, která doteď neustále něco šeptala Dylanovi do ucha, zmlkla. Ani nedutali a všichni čekali, co mi na to řekne.
Alfieho obličej se zkroutil bolestí a pocitem viny.
"To chápu," zašeptal, "promiň, já se nechtěl takhle opít."
"Khloe, musím se ho zastat," vmíchal se do toho Tyler a já jen bolestně zavřela oči. Tohle nebyl dobrý moment.
"Alfie vážně tolik pít nechtěl, ale my do něj nalili několik panáků vodky a pak hned skoro celý šumivý víno."
Viděla jsem, jak se Alfieho obličej při zmínce alkoholu napnul. Tenhle obličej jsem moc dobře znala. Výraz někoho, komu se navaluje. A dřív, než jsem stihla cokoliv říct, se Alfie nahnul přes okraj postele a začal zvracet. Sice tam měl kyblík, ale i tak část jeho žaludku skončila na zemi. Ještě, že tu není koberec...
A taky, že jsem stihla ustoupit, jinak bych svoje boty mohla rovnou vyhodit.
Tyler, kterému se z toho očividně taky dělalo špatně, raději odvrátil pohled a zakryl si uši, aby neslyšel dávivé zvuky, co Alfie vydával. To samé platilo pro Emily, která se schoulila do klubíčka a obličej zabořila do Dylanova boku. Piper si otráveně povzdychla a zmizela v koupelně pro hosty, kde začala napouštět vodu do jiného kýble, aby mohla podlahu utřít.
"Myslím, že dnes spíme u Alfieho v posteli, zlato," prohlásil Dylan k Emily mezitím, co pohledem propaloval blonďáka, který si papírovým kapesníkem z krabice, co stála na nočním stolku, utíral ústa.
"Paráda," prohlásila jsem s rukama založenýma na hrudi směrem k Tylerovi, který už se také otočil zpět, "tak když jste ho opili, tak se o něj i postarejte."
A s těmito slovy jsem odtamtud zmizela. Sama sobě jsem slíbila, že se už nikdy o žádné opilce starat nebudu. Ani o ty výjimečně opilé. A neplánovala jsem to změnit ani pro mého nevlastního bratra.
Roztřesenýma rukama jsem si natočila novou sklenici vody, protože ta stará skončila někde v pokoji pro hosty, a vydala jsem se ven na terasu. Potřebovala jsem čerstvý vzduch, protože jsem se zase začínala klepat.
Connor s tou blondýnkou tu naštěstí už nebyli, takže jsem si mohla v klidu sednout, opřít se o dřevěný trám a na pár minut zavřít oči, abych trochu zklidnila moje bušící srdce.
Bylo to opravdu ale jen pár minut, než mě vyrušil mužský hlas, který se ozval odněkud z vrchu: "Můžu si přisednout?"
Když jsem zvedla pohled, naskytl se mi pohled na dlouhána v kožené bundě a plechovkou piva v ruce. Chtěla jsem být sama, ale zároveň ne, takže jsem nakonec přikývla a narovnala se. Sice mi ta Connorova blízkost, když si sedl jen kousek vedle mě, nebyla příjemná, ale nic jsem neřekla. Neměla jsem na to energii.
"Sakra holka," postěžoval si, když dosedl na studené dřevěné desky terasy, na které jsem seděla, "však ti nastydnou vaječníky."
"Všechno lepší, než být vevnitř," zamumlala jsem a popotáhla nosem. Pravda byla taková, že mi byla kurevská zima, ale já dovnitř prostě nemohla. Ale dala jsem na jeho radu a stáhla jsem si bundu co nejníž, abych alespoň seděla na ní.
"Mluvil jsem s ostatníma..." jeho větu nedokončil, ale ani nemusel. Moc dobře jsem věděla, co chce říct.
"Jo? Musí si myslet, že jsem psychopat."
Connor ale pokroutil hlavou a nabídl mi, abych se napila z jeho piva, to jsem ale zase hlavou pokroutila já.
"Spíš jsi je vyděsila. Musela jsi být dost zastrašující, Tyler se prej málem posral."
"Já jen nesnáším pohled na opilé lidi. Alkohol mi zničil život. Respektive zničil člověka, co mi pak zničil život."
Nemám tušení, proč jsem se o tom s Connorem bavila. Proč zrovna s ním? Věřím mu snad? Těžko. I tak jsem ale mluvila.
"To znám," povzdechl si Connor, "teda jen tu část, kdy alkohol zničil člověka. Můj děda se uchlastal. Byl to takovej nepříjemnej dědek, ale občas mi docela chybí. Mám na něj i hezký vzpomínky."
"To máš dobrý. Teda jako ne, že ti alkohol zabil dědu - to je na hovno. Můj umřel náhle na infarkt, když mi bylo 10, takže chápu, že ti chybí. Ale závidím ti, že neznáš i tu druhou část."
Zašátrala jsem v kapse své bundy a vytáhla krabičku cigaret a zapalovač. Jestli budeme mluvit a dědečcích, bude to potřeba. Můj děda totiž byl jeden ze dvou blízkých mužů v mém životě, které jsem reálně milovala. Nikdy mi neublížil, stejně jako máma. Ten druhý byl Brad, přítel mé nejlepší kamarádky a zároveň skvělý kamarád.
"Chceš?" natáhla jsem skoro prázdnou krabičku ke Connorovi. Jedna krabička na měsíc a půl tady - to celkem jde.
"Tak když nabízíš," přikývl a vytáhl si jedno cígo, které jsem mu vzápětí podpálila.
"Upřímně bych do tebe neřekl, že budeš kouřit. Působíš jako taková křehká a nevinná dívenka, ale když tě člověk víc pozná, tak si všimne, že ti v očích hoří neposedné plamínky. V životě jsem tak matoucí holku nepotkal," zamyslel se, když vyfoukl z plic první obláček kouře.
"Nejsem žádná prvoplánová blondýnka s fotbalákama místo koz, no," ušklíbla jsem se a dokonce i Connor se mé poznámce o typu holek, které se kolem něj motají, sám zasmál.
"Nic proti," dodala jsem, protože jsem ho nechtěla nějak urážet. Každému se líbí něco jiného.
"V pohodě, já tvůj postoj chápu," mávnul nad mojí poznámkou rukou a lokl si piva. To já si k ústům radši přiložila cigaretu, protože jsem potřebovala sebrat odvahu, abych dokázala v tomhle rozhovoru pokračovat.
"Nebývala jsem vždycky tak matoucí, víš?" zeptala jsem se přes kouřovou stěnu.
"Byla jsem tou nevinnou dívenkou, nebo jak jsi to řekl. V životě bych do pusy nevzala cigaretu, natož brko. Alkoholu jsem se vyhýbala obloukem. Nikdy mě to nijak nelákalo. Ale pak se objevil můj otčín, respektive on už v mým životě byl, jen se dost změnil. A dál už bych asi neměla pokračovat, protože netuším, proč se ti s tím svěřuju-" zarazila jsem se.
"Hele já vím, že mě nemáš moc ráda, Khloe. A chápu, že se mi nechceš svěřovat, ale slibuju, že pokud jde o tajemství, neřeknu je, i kdyby mě mučili."
"Nejde o to, že bych tě neměla ráda," pokroutila jsem hlavou, "jen nesouhlasím s tím, jak se chováš k holkám. Ale to není moje věc. A teda serou mě ty oslovení typu kočka a tak podobně, to jo."
"Už jsem si všiml," zasmál se, ale rychle zvážněl, "taky jsem to už přestal používat. A promiň, že jsem to někdy vůbec použil, je to pro mě už takovým zvykem, i když to nerad přiznávám. Ve škole jsem si vybudoval pověst děvkaře a kluka, co ho nezajímají holčičí city. A neříkám, že to tak nebývalo a občas pořád není, ale čím dál tím víc si uvědomuju, že se chovám jako čůrák, to se neboj. Ale je těžký se tohohle titulu po těch čtyřech letech zbavit."
"Tak proč to pořád děláš? Proč si prostě nenajdeš jednu jedinou holku a neukážeš všem, že reálně dokážeš být fajn? A věř mi, že to dokážeš, jinak bych tu s tebou teď neseděla a neprobírala můj pojebanej život. Co třeba ta blondýna? Sice se na mě mračila, ale jinak vypadala docela mile," navrhla jsem mu, ale dostalo se mi jen pohrdavého smíchu.
"Jessie, nebo jak se to vlastně jmenuje, je fajn, ale možná tak do postele, ne do vztahu. A já taky nejsem na tyhle věci. Dokážu být dobrej kamarád, dovolil bych si tvrdit, ale nedokážu být dobrej kluk nebo přítel nebo něco takového, Khloe."
Došlo mi, že s ním nehnu, takže jsem se přestala snažit. Ostatně jsem Connora neznala tak dobře. Teď mi sice přišel fajn, ironické je, že mi vždycky přijde fajn jen tehdy, když je mírně připitý a starostlivý, ale jinak mě dost často sere, to je pravda.
"Můj nevlastní otec byl několik let super," začala jsem vyprávět znenadání. Sama moc nevím, proč jsem se mu rozhodla svěřit, ale cítila jsem potřebu o tom s někým mluvit. A jediný, kdo o mě věděl tyhle detaily byl Alfie, s kterým teď rozhodně mluvit nechci.
"Když se na mě táta vykašlal a přestěhoval se sem, tak mi ho plně nahradil, až jsem ho vlastně brala jako vlastního tátu. Několik let bylo všechno fajn, ale pak mu umřela máma, s mojí mámou se pořád hádali, vyhodili ho z práce a prostě začal chlastat. A to ho kompletně změnilo, víš?"
Connor nic neřekl, jen přikývl a dál pozorně poslouchal každé slovo, co mi vypadlo z pusy.
"Ze skvělýho chlapa se stala zrůda, co se vyžívala v tom, že ubližovala ostatním," zamumlala jsem a musela jsem si setřít slzu, co mi vyklouzla na tvář. Connor chtěl něco říct, ale já ho přerušila: "Naprosto jsem se změnila. Z veselý holky se stala depresivní troska. A vím, že to už nikdy nebude jako dřív, protože některý věci, co udělal nejenom on, ale i já, už zkrátka nejde vrátit zpátky."
"Mám se ptát na detaily, nebo radši držet hubu?" nejistě se pohrabal v jeho hnědých vlasech.
"Stačí ti tohle jako odpověď?" Netuším, proč, ale stáhla jsem si rukávy své bundy a ukázala mu obě zápěstí, kde se pyšnily dvě výrazné jizvy. No, pyšnily... já se za ně spíš styděla.
"Fuck," zašeptal a pozorně to sledoval a pak zvedl pohled k mým očím, jako by v nich hledal odpověď na otázky, kterých teď musel mít spoustu.
"Jo, nebylo to dobrý," zašeptala jsem nazpět a rukávy si zase stáhla.
"Potřebovala bych, abys o tom před ostatníma pomlčel, Connore. Ví to jenom Alfie," poprosila jsem ho, než jsem zahodila dokouřenou cigaretu a zvedla jsem se k odchodu. Nějak jsem začínala litovat toho, že jsem nedržela hubu, a chtěla jsem od Connora tak trochu utéct.
"Budu mlčet jako hrob, slibuju. A Khloe?"
To mě donutilo se otočit: "No?"
"Chápu, že asi jsem ten poslední, za kým by sis šla pro pomoc, ale kdyby se cokoliv dělo, jsem tady... Stačí jen říct."
"To je hezký," usmála jsem se na něj, "ale máš pravdu. Já bych si pro pomoc asi nepřišla. Nejde o to, že bych nešla za tebou, já bych nejspíš nešla za nikým. Mám dost problémy s důvěrou, to kvůli traumatům z minulosti, takže si o pomoc jen tak neřeknu."
Cítila jsem se zvláštně. Udělala jsem chybu? Uvidíme. Teď se teprve ukáže, jaký Connor doopravdy je. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem zase někomu věřila, ale zároveň jsem ze sebe měla radost, protože jsem se svěřila klukovi. Chápete to? Já a kluk! Nevídané...
Už zase jsem byla zmatená, ale teď jsem si nepřipadala tak hrozně, jako to bylo jindy.
Moje zmatení ještě narostlo, když jsem procházela vylidněným obývákem. Teda skoro, jen jeden líbající se pár na gauči to kazil. Jenže když jsem se podívala pořádně, došlo mi, že to je Madeline. Madeline a ten blonďák Adam, který mi až moc připomínal toho Adama, co byl dalším důvodem, proč jsem skončila ve stavu, v jakém jsem.
Měla jsem za to, že Madeline se na Dylanově oslavě opila tolik, protože viděla tohohle jejího Adama, jak líbá její kamarádku. Alespoň to jsem odposlechla z jednoho jejího rozhovoru s Alfiem. A teď se tady po sobě váleli, jako by se nechumelilo. Já vím, že během měsíce se toho může změnit sakra hodně, ale tohle jsem nečekala.
A zmatení narostlo ještě víc, když se od sebe odtáhli a Madeline se na mě usmála?
"Poslali jsme ty cizí lidi do prdele," oznámila mi, "usoudila jsem, že je párty už u konce a nechci, aby tady byl přes noc někdo, koho neznám."
Co jí na tohle mám říct? Mám jí poděkovat? Byla jsem vykolejená. Tohle bylo poprvé, co na mě Madie promluvila, aniž by mě nějak neurazila. Měla něco upito, tím jsem si jistá, ale nezdála se mi natolik opilá, že by netušila, co dělá. Ale nesedělo mi, že by ke mně byla upřímně milá.
"Ehm, díky, hádám," vykoktala jsem ze sebe po chvilce.
Madeline jen přikývla a otočila se zpět k Adamovi, který jí podal flašku vodky. Aha, takže pila. Já opět začala zamyšleně stoupat po schodech, ale přece jenom mě ještě zastavila: "Jo a Adam tu přespí, jo? Normálně bych to řešila s Alfiem, ale vzhledem k tomu, že leží naprosto mimo vedle chrápajícího Tylera, tak jsi hádám teď ty ten starší sourozenec, kterýmu to mám oznamovat."
"Jo," zaraženě jsem ze sebe vysoukala. Byla jsem tak mimo, že jsem ji ani nevarovala, aby použili ochranu. Stejně bych jí nejspíš jen naštvala.
"A ostatní jsou kde?"
"Dylan s Emily prej přespí u Alfieho v pokoji a Piper hledala Connora, protože má spát u ní, ale nakonec šla na záchod a ještě se nevrátila. Myslím, že jí taky není úplně dobře."
"Connor byl kdyžtak venku," bylo poslední, co jsem řekla, než jsem zmizela v horním patře. Ještě, než jsem za sebou zabouchla dveře mého pokoje, uslyšela jsem z vedlejšího pokoje, kde momentálně měly být ty dvě hrdličky, dámské chichotání. Ti dva doufám taky používají ochranu...
Snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Převalovala jsem se ze strany na stranu a nemohla nechat oči zavřené. Byla jsem zmatená. Ale tak pozitivně zmatená. To opravdu stačilo trochu alkoholu k tomu, aby se místní začali chovat mile?
U Madeline a Connora to tak bylo. Měla jsem z toho radost. Teda ne z toho, že pili, ale z toho, že na mě Madie byla milá a z toho, že jsem se Connorovi svěřila. To byly totiž obrovské kroky vpřed, co se mojí léčby týče.
Bylo půl páté ráno, když jsem se vydala na záchod, protože jsem stále nespala. Všude už bylo naprosté ticho a tma, takže jsem opatrně šla po tmě, abych nikoho nevzbudila. Na cestě zpět jsem ovšem do něčeho narazila. Respektive do někoho, protože kolem mě ten člověk obmotal paže, abych nespadla. A podle vůně, kterou jsem znala, jsem poznala Dylana.
"Khloe? Co se děje? Dost jsi nás všechny vyděsila, když si nereagovala na naše otázky," zeptal se, když rozsvítil spodní světla na schodech, čímž místnost osvítil tak akorát, abychom si viděli do obličeje, když spolu mluvíme.
"Dylane, pusť mě," bylo jediné, co jsem mu řekla.
"Khloe, odpověz mi! Víš jak jsme se všichni báli? Úplně ses klepala, podobně jako teď. V očích jsi měla slzy a nic si s tím nedělala, byla jsi úplně mimo. Co se s tebou děje?"
Chtěla jsem mu říct, že teď se klepu, protože mě pořád objímá. Tohle bylo až moc kontaktu! Ale já ze sebe nedokázala vypustit ani hlásku. Začínala jsem panikařit.
"Prosím, pusť mě," špitla jsem po chvilce roztřeseným hlasem a snažila jsem se mu vykroutit, ale jeho sevření akorát upevnil. Dělal se mi knedlík v krku. Už zase na mě nějakej kluk šahal, aniž bych si to přála. Už zase to byl zkurvenej rugbysta, co měl víc síly, takže se mu nedokážu ubránit.
Začínala jsem panikařit ještě víc a byla jsem odhodlaná ho i kousnout, abych se dostala pryč z jeho sevření.
"Nech toho!" zvýšil hlas, což jsem nečekala, takže jsem sebou trhla. Jakoby mu rázem došlo, že mě děsí, až teď jeho stisk povolil a já byla volná. Celá rozklepaná jsem okamžitě udělala několik kroků od něj. Potřebovala jsem pryč.
"Promiň, to jsem přehnal," začal se hned omlouvat.
"To teda jo," přikývla jsem naštvaně, "když ti kurva řeknu, abys na mě nešahal, tak na mě nešahej, ty idiote!"
Chtěla jsem utéct do bezpečí svého pokoje, ale on si nedal pokoj.
"Proč se štítíš mužů? Nebo mi chceš tvrdit, že to není pravda? Že jsem si toho všimnul špatně?" začal se vyptávat útočně, ale jeho výraz se poté zjemnil.
"Co ti kdo udělal, Khloe? Mám o tebe strach."
Nevěděla jsem, co mu na to říct. Měl totiž pravdu. A to mě děsilo. Byl jediný, kdo si toho všimnul sám od sebe. Nebo rozhodně byl jediný, kdo mě takhle přímo konfrontoval a zeptal se na to. A já nevěděla, jak reagovat. Proto jsem zvolila momentálně tu nejjednodušší cestu - útěk.
"Do toho ti nic není, Dylane," zašeptala jsem a rychle jsem utekla do svého pokoje, kde jsem se zamknula a s pláčem jsem se sesunula do peřin.
Všechen ten pokrok vpřed byl teď někde v prdeli. Všechno to pozitivní zmatení se během pár vteřin změnilo na stres, naštvání a strach - ten především.
Celá jsem se klepala a nevěděla jsem, co mám dělat, jak to zastavit. Teď už utéct nemůžu. Potřebovala jsem s někým mluvit, požádat někoho o radu. Jenže bylo přesně 4:43 ráno a lidí, co by mi teď zvedli telefon, je sakra málo.
Vlastně nikdo.
I tak jsem ale vzala telefon do roztřesených rukou a s nejmenší kapkou naděje jsem vytočila Ruby. Kdo jiný by mi teď mohl pomoct, než nejlepší kamarádka, co ví všechny detaily?
Uuu. Drama je zde. Jaké máte pocity z Connora? Udělala Khloe chybu, když se mu svěřila s její minulostí?🤔
Uvidíme, jak to bude vypadat v dalších kapitolách...